Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 4644/2014

23 Cdo 4644/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, IČO 62967541, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, PSČ 110 01, proti žalované Globus ČR, k. s., se sídlem v Praze 9, Kostelecká 822, PSČ 190 00, IČO 63473291, zastoupené Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 3, PSČ 702 00, o zaplacení částky 787 049,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. července 2014, č. j. –509, takto:

Stručné odůvodnění ( )

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2013, č. j. -368, zamítl žalobu na zaplacení 787 049,88 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. července 2014, č. j. –509, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 37 812, 50 Kč (výrok pod bodem II).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním do obou výroků. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje dle v tom, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, ale z odůvodnění dovolání vyplývá, že přípustnost dovolání zakládá na tom, že při řešení otázky hmotného nebo procesního práva se soud odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvrací odůvodnění dovolání žalobkyně a uvádí, že dovolání je nepřípustné a navrhuje Nejvyššímu soudu, aby jej odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněným subjektem (účastnicí řízení) včas ( ), který je řádně zastoupen advokátem ( a 4 ), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Tvrzení dovolatelky, že přípustnost dovolání je dána nesprávným poučením odvolacího soudu o možnosti podat dovolání „prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích“ je třeba odmítnout, neboť nesprávné poučení nezakládá přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. ). Má však vliv na lhůtu pro podání dovolání, které lze dle ustanovení věty druhé podat do tří měsíců od doručení. Dovolatelka podala dovolání ve standardní dvouměsíční lhůtě k soudu příslušnému, nikoli k soudu uvedenému v nesprávném poučení.

Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 31. srpna 2007 domáhala ušlého zisku, který vyčíslila na 787 049,88Kč, spolu s příslušenstvím. Podáním ze dne 15. května 2012 se začala domáhat na základě odlišných skutkových tvrzení vydání bezdůvodného obohacení ve výši 913 591,81 Kč a užitku z bezdůvodného obohacení ve výši 5 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna 2012 (č. l. 267) změnu žaloby nepřipustil s odůvodněním, že výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.

Dle žalobkyně se soudy nezabývaly předmětem sporu a postupovaly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. , usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2007, sp. zn. a rozhodnutím sp. zn. , které však dovolací soud nevydal, jedná se tedy zřejmě o usnesení ze dne 28. listopadu, sp. zn. . S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť žalobkyně se původně domáhala ušlého zisku a následně se začala na základě zcela jiných skutkových tvrzení domáhat bezdůvodného obohacení. Mimo jiné i z judikatury, na kterou žalobkyně odkazuje, vyplývá, že je-li rozhodováno o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než uvádí žalobkyně, je povinností soudu posoudit věc podle příslušných ustanovení a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobkyně. Překročením návrhu a porušením zásady dispoziční by bylo například přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení. Dovolací soud shledal postup soudů v souladu s ustálenou judikaturou, neboť v daném případě se nejednalo pouze o změnu právní kvalifikace, ale i skutkového stavu.

Žalobkyně namítá, že soudy neprovedly jí navržený důkaz. Neprovedení navrženého důkazu dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ). Jiná vada řízení sama o sobě nezakládá přípustnost dovolání.

Žalobkyně upozorňuje, že soudy nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu, neboť rozhodly, že dohody o nákupních podmínkách jsou rámcovými smlouvami, čímž se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , , , a . Dovolací soud uzavírá, že již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. , jež mimo jiné žalobkyně cituje, vysvětlil, že tzv. rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah, proto z ní pohledávky a závazky smluvních stran z předkládané realizační smlouvy nevznikají. Význam rámcových smluv spočívá v tom, že jejich prostřednictvím strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví základní pravidla, kterým budou zpravidla podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejich základě uzavřené. Teprve realizační smlouvou vzniká závazkový vztah obsahující právo věřitele na plnění a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek.

Dohody o nákupních podmínkách Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím i soudem prvního stupně považuje za dohody rámcové, neboť jimi smluvní strany upravují pouze rámcově podmínky spolupráce mezi smluvními stranami. Nelze je posuzovat jako kupní smlouvy, neboť z nich nevyplývá povinnost žalovaného odebírat konkrétní množství či druh zboží. Soud odvolací i soud prvního stupně správně právně posoudily dohody o nákupních podmínkách jako rámcové smlouvy a postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu tudíž není v rozporu se shora citovanými rozsudky dovolacího soudu a není dána přípustnost dovolání podle

Dovolatelka odkazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k otázce promlčení. Vzhledem k tomu, že otázka promlčení nebyla v dané věci řešena, je tato argumentace nadbytečná a dovolací soud se jí nezabýval.

Dovoláním byl napaden i druhý výrok rozsudku odvolacího soudu. Podle ustanovení musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle až

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pokud se odvolací soud dle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může být vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu způsobilé jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť pouze uvádí, že „neoprávněnost přiznávání nákladů byla Nejvyšším soudem již několikráte judikována“.

Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených dovolání podle věty první odmítl.

Dle ustanovení věta druhá se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. dubna 2015

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu