Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1972/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem Kladno, Josefa Hory 1448, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2014 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v , a y (dále jen " "), , , a 2 a d (dále jen " ") a Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka proti žalované Globus ČR, k. s., domáhala zaplacení částky 787 049,88 Kč spolu s úrokem z prodlení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rubrikovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se nezabývaly předmětem sporu a postupovaly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007 sp. zn. . Podle stěžovatelky soudy pochybily, jestliže konstatovaly, že dohody o nákupních podmínkách jsou rámcovými smlouvami, čímž se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , , , a ; dále obecným soudům vytýká, že neprovedly jí navržený důkaz. Dovolací soud pak podle jeho názoru interpretoval podmínky přípustnosti dovolání přepjatě formalisticky, a danou věc měl nadto postoupit k posouzení velkému senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu; vadou řízení má být i přidělení věci dovolání konkretizovaným soudcům.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 y, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 y lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Odpovídající závěr však v dané věci učinit nelze. Obecné soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně.

Ve vztahu k první stěžovatelčině námitce stojí za připomenutí, že Nejvyšší soud konstatoval, že se (coby žalobkyně) původně domáhala ušlého zisku a následně se začala na základě zcela jiných skutkových tvrzení domáhat bezdůvodného obohacení. Mimo jiné i z judikatury, na kterou stěžovatelka odkazuje, vyplývá, že je-li rozhodováno o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než uvádí žalobce, je povinností soudu posoudit věc podle příslušných ustanovení a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobcem. Překročením návrhu a porušením zásady dispoziční by bylo například přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení.

Není přesvědčivého, natožpak ústavněprávně relevantního argumentu proti konstatování dovolacího soudu, že tzv. rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah, a proto z ní pohledávky a závazky smluvních stran z předkládané realizační smlouvy nevznikají. Význam rámcových smluv spočívá v tom, že jejich prostřednictvím strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví základní pravidla, kterým budou zpravidla podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejich základě uzavřené. Teprve realizační smlouvou vzniká závazkový vztah obsahující právo věřitele na plnění a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek. Dohody o nákupních podmínkách obecné soudy považovaly za dohody rámcové, neboť jimi byly upraveny pouze obecné podmínky spolupráce mezi smluvními stranami; nelze je posuzovat jako kupní smlouvy, neboť z nich nevyplývá povinnost vedlejšího účastníka odebírat konkrétní množství či druh zboží.

Dovolací soud situoval svoje úvahy do kontextu své ustálené judikatury, pročež není důvod zpochybňovat postup, kdy věc nepostoupil k posouzení velkému senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

Úvaha stěžovatelky o údajně nesprávném přidělení dovolání odvíjející se z častého rozhodování jejích případů konkretizovanými soudci je ryze spekulativní.

Nic zásadního nelze obecným soudům vytknout ani z hlediska zjišťování skutkového stavu. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti nekonkretizuje důvody, z nichž by doplnění dokazování (zejména obsahem objednávek) vyznačovalo způsobilostí vyvrátit skutková zjištění přijatá obecnými soudy z dalších důkazních pramenů.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu