Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 936/2012

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY23 Cdo 936/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, identifikační číslo 62967541, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Náměstí Starosty Pavla 40, proti žalované ROSSMANN, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, identifikační číslo 61246093, zastoupené Mgr. Borisem Brázdilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anglická 140/20, o zaplacení 893.241,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2011, č. j. -617, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou na zaplacení částky 893.241,- Kč s příslušenstvím domáhala po žalované náhrady škody spočívající v ušlém zisku. Tato škoda jí měla vzniknout tím, že žalovaná v době od 1. července 2004 do 30. září 2004 neumožnila žalobkyni dodávat do svých prodejen zboží žalobkyně, a to zejména v rozporu se závazkem ze smlouvy ze dne 2. ledna a praxí, kterou účastnice po určitou dobu mezi sebou zavedly a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. srpna 2010, č. j. -548, žalobu na zaplacení částky 893.241,- Kč s příslušenstvím zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 2. ledna 2001 uzavřely účastnice Rámcovou kupní smlouvu, doplněnou dodatkem, podle které se žalobkyně zavázala dodávat žalované drogistické zboží a žalovaná se zavázala zboží a případné služby s dodávkou zboží převzít a včas zaplatit. Podle bodu 2.2. smlouvy je žalobkyně povinna dodávat žalované zboží na základě písemné objednávky žalované.

Uplatněný nárok hodnotil podle právní úpravy , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), konkrétně podle ustanovení a násl. a a násl. obch. zák. Vycházel z toho, že předmětná rámcová kupní smlouva není vlastní kupní smlouvou ve smyslu ustanovení a násl. obch. zák. Zdůraznil, že pro vznik povinnosti žalobkyně dodat předmětné zboží a vznik povinnosti žalované zboží odebrat a zaplatit, je rozhodná písemná objednávka žalované, které tu však není. Není tak dána ani žádná povinnost žalované odpovídající ustanovení obch. zák. Uvedl, že z ničeho není možno dovodit, že by jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy, či zásadami poctivého obchodního styku nebo obchodními zvyklostmi. Uzavřel tedy, že nárok, který žalobkyně uplatňuje jako náhradu škody, není ve smyslu ustanovení a 757 obch. zák. dán.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění provedených již soudem prvního stupně.

Jelikož se žalobkyně v odvolání domáhala posouzení žalobou uplatněného nároku i z titulu bezdůvodného obohacení, odvolací soud žalobkyni poučil ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), že žalobkyně podáním z 30. července 2010 změnila skutkový stav žaloby tak, že současně vedle škody požadovala bezdůvodné obohacení. Soud při jednání 2. srpna 2010 tento návrh na změnu žaloby zamítl v souladu s ustanovením Toto usnesení je pravomocné. Dále pak žalobkyni poučil o tom, že dle ustanovením nelze v odvolacím řízení uplatnit nový nárok. Odvolací soud tedy není oprávněn zabývat se vzneseným požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení, když skutková tvrzení v žalobě jsou podkladem pro posuzování nároku na vzniklou škodu.

Odvolací soud zopakoval dokazování rámcovou kupní smlouvou ze dne 2. ledna 2001 a jejím dodatkem a neshledal rovněž odpovědnost žalované za škodu podle ustanovení § 373 a násl. obch. zák. Připomněl, že jedním z předpokladů odpovědnosti za vzniklou škodu je porušení závazkového vztahu. V rámci řízení před soudy nižšího stupně však nebyla existence závazku, který měl být žalovanou porušen, prokázána. Dle žalobkyně měl být takový závazek zakotvený v rámcové smlouvě ze dne 2. ledna 2001. Předmětná však žádný závazek, který by byl žalovanou porušen, neobsahuje. Stejně tak nebylo prokázáno porušení povinnosti, jež by vyplývala z jiné y nebo z obchodních zvyklostí (když zavedená praxe v letech 1998 až 2001 mezi stranami při obchodování nemá charakter obchodních zvyklostí, na něž pamatuje ustanovení obch. zák.). Ztotožnil se tedy i s právním hodnocením věci soudem prvního stupně.

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení c) a uplatňujíc všechny dovolací důvody uvedené v a 3

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení chování obchodních řetězců na drogistickém trhu. Podrobně popisuje a kritizuje důsledky vlastnictví drogistického trhu několika málo řetězci.

Dovolatelka soudům nižšího stupně především vytýká posouzení otázky, co bylo předmětem dvou smluv a čtyř dodatků, když neměly obsah a náležitosti kupní smlouvy, uzavřené dle ustanovení § 409 a násl. obch. zák. Dovolatelka se neztotožňuje s názorem soudů nižšího stupně, že rámcové kupní smlouvy nejsou kupními smlouvami dle ustanovení § 409 a násl. obch. zák. Jestliže by však byl aplikován právní názor obecných soudů, pak je nutno dojít k závěru, že předmět i účel uzavření smluv a dodatků je v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku i dobrými mravy, resp. všechna plnění získaná žalovanou jsou neplatnými právními úkony a tedy bezdůvodným obohacením žalované. Soudy pak měly nařídit jeho vydání dovolatelce. Upozorňuje, že na základě rámcových kupních smluv a dodatků žalovaná od žalobkyně vybrala konkrétní platby v konkrétní výši bez poskytnutí jakéhokoli protiplnění. Předkládá otázku, na jakém základě se uskutečnilo od roku 1998 do roku 2001 celkem 5 288 dodávek zboží, když smlouvy s dodatky nebyly kupními smlouvami a zároveň neexistuje ani jediná objednávka zboží zaslaná žalovanou dovolatelce, jak tyto smlouvy s dodatky stanovují. Dle jejího názoru se tak stalo na základě jiného, v tomto případě ústního smluvního vztahu dle ustanovení § 409 a násl. obch. zák., který nebyl nikdy žádným platným právním úkonem ukončen. Soudy tedy pochybily, když neaplikovaly na zjevně existující ústní kupní smlouvu ustanovení § 409 a násl. a § 373 obch. zák. Dále soudům vytýká, že se nezabývaly odstoupením žalované od smlouvy ze dne 2. ledna 2001 a jeho důsledky, naopak přijaly závěr, že odstoupení od této smlouvy nemá pro posouzení sporu žádný význam. Dle žalobkyně je tedy nepochybné, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila a zároveň jí způsobila i škodu. Dle jejího mínění soudy pochybily, jelikož naprosto pominuly právní důsledky odstoupení od smlouvy z 2. ledna 2001 žalovanou dle ustanovení § 344 a násl. obch. zák. a nezabývaly se ani škodou dovolatelky z porušení bodu 15.8 smlouvy dle znění § 351 odst. 1 obch. zák., ani bezdůvodným obohacením žalované, ani škodou z porušení povinností z ústní kupní smlouvy. Je toho názoru, že soudy přiznaly žalované právo na plnění, které je v rozporu s dobrými mravy i pravidly poctivého obchodního styku.

Dále dovolatelka odkazuje na vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolává se také úředních povinností dovolacího soudu. Upozorňuje na to, že soud prvního stupně se odmítl při jednání dne 2. srpna 2010 zabývat obsahem jejího podání z 30. července 2010 pod názvem „Prvotní žalobní tvrzení“, přestože navazovalo na usnesení soudu ze dne 23. března 2009 o připuštění změny žaloby, a které dále upřesňovalo skutkový stav sporu, a bez dalšího ukončil dokazování, přestože do té doby a také ani potom žádný důkaz neprovedl. Soud spor posuzoval dle původní žaloby ze dne 28. června 2006 a nikoli dle jím připuštěné její změny. Odvolací soud pak měl povinnost pochybení soudu prvního stupně napravit a dokazování provést v rozsahu, který dovolatelka navrhovala. Odvolací soud však tak učinil pouze z rámcové kupní smlouvy a jejího dodatku; provedení ostatních důkazů zamítl bez odůvodnění.

Žalobkyně má za to, že jsou stávající legislativou potlačena její ústavní práva, a to ve vztahu mezí ní, jakožto dodavatelkou tzv. obchodních řetězců, a obchodními řetězci, kdy mimo jiné stát pravděpodobně nesplnil svoji výslovnou povinnost a při svém vstupu do EU důsledně nesladil svoji legislativu s obecně platnou legislativou EU i konkrétní legislativou EU, regulující přímo obchodní řetězce ve vztahu ke všem dodavatelům.

V závěru dovolatelka poukazuje na rozdílný postup soudů ve 12 totožných sporech, což dle jejího názoru vytváří prostor pro Nejvyšší soud k ujednocení stanovisek soudů. Upozorňuje, že v prvním sporu soudy uzavřely, že rámcová kupní smlouva z 2. ledna 2001 je kupní smlouvou uzavřenou dle § 409 a násl. obch. zák. Od následujícího sporu však byly závěry soudů ohledně této otázky opačné.

S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se žalobkyně vyjádřila tak, že není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zcela se ztotožňuje s právními názory a závěry soudu prvního i druhého stupně. Dále se argumentačně vypořádává s jednotlivými tvrzeními žalobkyně, o která opírá svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Procesní postup soudů považuje za správný.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v , oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno ( , 4 ), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolateka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( věta první ), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Pro posouzení přípustnosti dovolání je proto bezvýznamná polemika dovolatelky se skutkovými závěry odvolacího soudu a s postupem soudů při provádění a hodnocení důkazů neboť nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu.

Námitky dovolatelky směřující vůči chování tzv. obchodních řetězců na drogistickém trhu ČR a vůči nesplněné povinnosti státu sladit při vstupu do EU svoji legislativu s obecně platnou legislativou EU i s konkrétní legislativou EU, regulující přímo obchodní řetězce ve vztahu ke všem jejich dodavatelům, nemají ve vztahu k předmětu daného sporu právní význam, neboť nejde o otázky, na nichž by výrok rozhodnutí odvolacího soudu byl z hlediska právního založen.

Namítá-li dále dovolatelka vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované, dovolací soud připomíná, že předmětem řízení byl nárok žalobkyně opřený o skutková tvrzení, z nichž dovozovala odpovědnost žalované za škodu. Návrh žalobkyně na změnu žaloby ze dne 30. července 2010 (ve kterém změnila žalobkyně skutkový základ tak, že současně vedle škody požadovala bezdůvodné obohacení) byl soudem prvního stupně při jednání dle 2. srpna 2010 usnesením zamítnut (jak již ostatně dovolatelku upozornil soud odvolací). Proto ani tyto dovolatelčiny námitky k otázce, na níž rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo, přípustnost dovolání založit nemohou.

Žádnou otázku zásadního právního významu neotvírají ani námitky dovolatelky o nesprávných právních závěrech soudů, že nebyla mezi účastníky uzavřena řádná kupní smlouva, když rámcová kupní smlouva ze dne 2. ledna 2001 není řádnou kupní smlouvou ve smyslu ustanovení § 409 a násl. obch. zák., a že žalobkyni nárok na náhradu škody dle ustanovení § 373 a násl. obch. zák. nevznikl.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že tzv. rámcová smlouva (právní doktrína užívá též označení „normativní smlouva“) nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah. Při vzniku realizační smlouvy (např. smlouvy kupní) uzavřené na základě rámcové smlouvy se tedy v rozsahu, v němž strany nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají pravidla (smluvní podmínky) sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační smlouvy [srov. např. rozsudek ze dne 28. května 2008, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 6477, rozsudek ze dne 22. září 2009, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod číslem C 7798, rozsudek ze dne 28. června 2011, sp. zn. , veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, a usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. , a ze dne 27. června 2012, sp. zn. ]. Právní skutečností, z níž vzniká závazkový vztah jako právní vztah obsahující právo věřitele na plnění (pohledávku) a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek (srov. §§ 489 a 490 obč. zák.), je teprve realizační smlouva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. ).

Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Dovolatelka námitkami o závazcích z rámcové smlouvy a porušení povinností z těchto závazků vzniklých polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, který zjistil, že rámcová smlouva ze dne 2. ledna 2001 neobsahuje žádný závazek, který by byl žalovanou porušen, a že nebylo prokázáno porušení povinnosti, jež by vyplývala z jiné y nebo z obchodních zvyklostí.

V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek žalobkyně neshledal ani jiné okolnosti, které by činily rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. K uvedenému závěru konečně Nejvyšší soud dospěl již v usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. , ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. , ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. , ze dne 28. března 2011, sp. zn. , a konečně i v usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. , v nichž posuzoval dovolání žalobkyně v obdobné věci, v níž uplatňovala shodný nárok, pouze za jiná období. Nejvyšší soud současně podotýká, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , na něž dovolatelka odkazuje, se týkalo jiného nároku, než který byl předmětem řízení v dané věci (vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě částečně neplatné smlouvy), stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu vydaný pod sp. zn. (jednalo se o nárok na bezdůvodné obohacení v případě, že je v řízení zjištěna neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor).

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně podle ustanovení ve spojení s odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč , , v návaznosti na a , ve znění vyhl. č. , a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč ( vyhl.č. , ve znění vyhlášky ) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč (srov. , z. č. , v platném znění), tedy celkem ve výši 12.360,- Kč.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. listopadu 2012

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu