Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 119/2026

-259

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. H., zastoupený Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem ve Zlíně – Malenovicích, Hřebíčkova 1320, proti žalovanému: T. Ú., zastoupený Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, o zaplacení 440 665,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2025, č. j. -233, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, č. j. -233, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 7. 2024, č. j. -168, potvrdil ve výroku I, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 379 855,04 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 30. 12. 2021 do zaplacení, a ve výroku III, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci 60 810 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 30. 12. 2021 do zaplacení, a změnil jej ve výroku V tak, že se žaloba o zaplacení dalších 53 906,20 Kč s 8,5% úrokem z prodlení jdoucím od 23. 12. 2021 do zaplacení zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu (výroky II, III a IV rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný podal dovolání. Předestřel otázku, zda je pasivně věcně legitimován ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení (korespondujícího obvyklému nájemnému a úhradám za služby spojené s užíváním bytu) vzniklého poté, co jeho vlastnické právo k bytové jednotce přešlo na žalobce, v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty (užívání bytu bez odpovídajícího právního titulu) třetí osobou. Měl za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Odkazoval přitom též na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. , ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. , ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. .

3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. z.“) je i stav, kdy je cizí nemovitost užívána subjektem odlišným od jejího vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. , a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ).

6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zdůrazňovala, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. ). V poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se však předestřené závěry neuplatní bezezbytku, neboť dle § 2994 o. z. platí, že dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Vlastník věci tedy může požadovat vydání bezdůvodného obohacení také po třetí osobě, nebyla-li v dobré víře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. , publikovaný pod č. 8/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. ). K obdobným závěrům dospívá i komentářová literatura – srov. Petrov, J. In: Hulmák, M. a kol. : komentář. VI. Závazkové právo: zvláštní část (–3014). Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1928; Melzer, F., Csach, K. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. . Velký komentář. Svazek IX. –3081. Praha: Leges, 2018. s. 1410, a Brim, L., Eliáš, J., Adamová, H. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., a kol. . Komentář. Svazek VI (–3081). 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2021. s. 1278; nebo Bílková, J. Bezdůvodné obohacení v novém . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 340-346. Soudní praxe je rovněž ustálena v názoru, že pokračujícím užíváním nemovité věci je již i její nevyklizení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. ).

7. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu § 2994 o. z. (se zřetelem na jeho smysl a jím sledovaný účel) jest vztáhnout jak na případy, v nichž oprávnění nakládat s cizí věcí disponentovi již v době přenechání nesvědčilo, tak i na situace, v nichž právo přenechat věc jinému disponent v době nakládání měl, avšak toto právo posléze zaniklo, přičemž disponentem založený titul, na základě něhož faktický uživatel s věcí hospodařil, současně pozbyl účinků (typicky skončení podnájemního vztahu při zániku nájmu). Podstatné je, že se užívání věci faktickým uživatelem odvíjí od souhlasu disponenta; je-li uživatel v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání, nemá vlastník věci vůči uživateli právo na náhradu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. , či ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. ).

8. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. V situaci, kdy žalovaný na základě nájemní smlouvy přenechal předmětný byt do užívání třetí osobě (R. M.), následně však pozbyl vlastnického práva k bytu (na základě usnesení soudního exekutora Mgr. Pavla Struminského o příklepu ze dne 3. 7. 2019, č. j. 201 EX 01862/17-379) a jím založený užívací titul pro třetí osobu pozbyl účinků ( ), může totiž v souladu s uvedenou judikaturou žalobce (aktuální vlastník bytu) požadovat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty (užívání bytu bez odpovídajícího právního titulu), potažmo vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že hradil služby spojené s užíváním bytu, vždy po subjektu (disponentu), jenž byt třetí osobě přenechal k užívání a od jehož souhlasu tato osoba (faktický uživatel) odvozuje svá domnělá užívací práva k bytu. Závěry odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalovaného (disponenta, jenž byt přenechal k užívání třetí osobě) ve sporu o vydání posuzovaného bezdůvodného obohacení tedy s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nekolidují. Vydání bezdůvodného obohacení také po třetí osobě (faktickém uživateli – o. z.) mohl by vlastník věci požadovat pouze tehdy, nebyla-li v dobré víře. V projednávané věci však otázku dobré víry faktického uživatele není třeba řešit, uplatňuje-li žalobce v souladu s ustálenou judikaturou nárok na vydání bezdůvodného obohacení toliko po žalovaném disponentovi.

9. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu v projednávané věci naplněny nebyly.

10. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, který podal vyjádření k dovolání patří odměna advokáta ve výši 10 100 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 12 765,50 Kč.

13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 4. 2026

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu