Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 16/2012

U S N E S E N Í

České republiky – Ministerstva zemědělství

Interio spol. s r. o.

, IČ 601 13 235, se sídlem v Litomyšli, Tyršova 244, zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, o zaplacení částky 118.932,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 15. 2. 2011, č. j. -123, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně jepovinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.616,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Dušana Diviše.

Odůvodnění

Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 18. 10. 2010, č. j. -92, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 118.932,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku vymezila žalobkyně jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované tím, že bez řádné nájemní smlouvy v době od 1. 6. 2008 do 18. 4. 2009 užívala nebytové prostory v druhém patře budovy č. p. 626 na ulici Štěpánská 63 v Praze 1 ve vlastnictví žalobkyně (dále též jen „prostory“ či „předmětné prostory“). Žalovaná sice užívala tyto prostory na základě podnájemní smlouvy uzavřené se společností TIMOTI s.r.o., tuto smlouvu je však třeba pokládat za neplatnou, jelikož v rozhodné době ani společnost TIMOTI s.r.o. neměla uzavřenou řádnou nájemní smlouvu se žalobkyní. Soud vzal za zjištěné, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2003 bylo společnosti TIMOTI s.r.o. uloženo vyklidit mimo jiné předmětné prostory s tím, že k dané nemovitosti nabyla právo hospodaření Česká republika – Ministerstvo zemědělství na základě hospodářské smlouvy uzavřené se státním podnikem Masoprogress dne 31. 12. 1991. Žalované byly nebytové prostory přenechány do podnájmu smlouvou uzavřenou se společností TIMOTI s.r.o. dne 28. 5. 2008, v níž uvedená společnost prohlásila, že na základě nájemní smlouvy ze dne 5. 4. 1993 uzavřené se státním podnikem Masoprogress jí byly pronajaty předmětné nebytové prostory a současně touž smlouvou jí byl dán souhlas s přenecháním prostor dále do podnájmu. Z těchto skutečností soud dovodil, že podnájemní smlouva uzavřená s osobou, jež své nájemní právo odvozovala od smlouvy uzavřené s nevlastníkem, nemůže obstát jako platná. Nárok žalobkyně je pak třeba posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, zejména dle ustanovení § 457 obč. zák. upravujícího restituční povinnost při plnění z neplatné smlouvy. Jelikož z tohoto ustanovení vyplývá, že v případě plnění z neplatné smlouvy mají vzájemnou povinnost vydat, oč se na základě neplatné smlouvy obohatily, pouze strany této smlouvy, je zřejmé, že žalobkyně není v projednávaném sporu osobou aktivně věcně legitimovanou (k podpoře svých závěrů soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Soudu tedy nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, č. j. -123, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně učinil správné závěry stran skutkového stavu i právního posouzení věci. Je třeba rozlišovat mezi skutkovými podstatami plnění bez právního důvodu a plnění z neplatného právního úkonu. Žalované se v projednávané věci dostalo plnění z neplatné smlouvy, a i když současně byla nemovitost žalobkyně užívána bez smluvního vztahu mezi nimi, nelze uzavřít, že by se žalované dostalo bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně. Na straně žalované totiž není dána podmínka vzniku bezdůvodného obohacení spočívající v nabytí majetkového prospěchu. Žalovaná by se užíváním nemovitosti obohatila pouze v případě, pokud by za užívání nemovitosti neplatila úhradu společnosti TIMOTI s.r.o., byť tak činila na základě neplatné podnájemní smlouvy. Byla-li nemovitost žalobkyně užívána, aniž žalobkyni bylo poskytnuto odpovídající protiplnění, vzniklo bezdůvodné obohacení osobě, jež inkasovala platby za toto užívání, ačkoliv k tomu nebyla oprávněna. Žalovaná však majetkového prospěchu na úkor žalobkyně nenabyla, nelze ji tudíž považovat v projednávaném sporu za pasivně věcně legitimovanou. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost považuje za danou v souladu s ustanovením zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, důvodnost pak nesprávným právním posouzením věci dle Dovolatelka připomněla, že poté, co na ni na základě hospodářské smlouvy ze dne 31. 12. 1991 přešlo právo hospodaření k předmětné budově, nebyl již státní podnik Masoprogress oprávněn s touto budovou nakládat. Nájemní smlouvu uzavřenou v roce 1993 se společností TIMOTI s.r.o. je tedy třeba pokládat za neplatnou, stejně jako podnájemní smlouvu uzavřenou mezi touto společností a žalovanou dne 28. 5. 2008. Užívala-li předmětné prostory v rozhodném období žalovaná bez jakéhokoliv právního důvodu a neposkytovala-li dovolatelce žádné plnění, je zřejmé, že na její straně vzniklo na úkor dovolatelky bezdůvodné obohacení. Žalované musela být při zachování obvyklé péče zřejmá neplatnost podnájemní smlouvy, platila-li tedy za užívání prostor podnajímající společnosti (což v řízení prokázáno nebylo), je tato skutečnost zcela nerozhodná. Dovolatelka od žalované žádné plnění neobdržela, pročež nemůže být pochyb o tom, že se na její úkor žalovaná obohatila. Dovolatelka nikdy neuzavřela žádnou nájemní smlouvu stran předmětných prostor ani se společností TIMOTI s.r.o., ani s kýmkoliv jiným. Jelikož tato společnost předmětné prostory fakticky neužívala, nemůže se dovolatelka domáhat vydání bezdůvodného obohacení po ní.

Dovolatelka dále odmítla názor soudů obou stupňů, dle nějž jsou v projednávaném sporu přiměřeně aplikovatelné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , neboť ve sporu řešeném tímto rozhodnutím vyplývala odlišnost osoby vystupující jako vlastník a skutečného vlastníka z neplatné kupní smlouvy. Skutečnému vlastníku (prodávajícímu z neplatné kupní smlouvy) zůstalo zachováno právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení z neplatné kupní smlouvy. V projednávané věci však mezi dovolatelkou a společností TIMOTI s.r.o. žádný smluvní vztah neexistoval. Kdyby přitom dovolatelka uplatňovala své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči zmíněné společnosti, mohla by tato společnost s odkazem na závěry vyslovené v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu zvolit procesní obranu spočívající v nedostatku pasivní věcné legitimace na její straně s ohledem na neplatnou smlouvu uzavřenou se státním podnikem Masoprogress. Tento státní podnik je však již od roku 1998 v konkursu a s faktickým užíváním předmětných prostor v letech 2008 a 2009 nemá nic společného, jelikož už řadu let neučinil žádný právní úkon, a pokud by konkursní řízení probíhalo řádně, již dnes by neexistoval. Masoprogress po společnosti TIMOTI s.r.o. ani žádné bezdůvodné obohacení nepožaduje a ze stejného důvodu nemůže požadovat jakékoliv plnění po Masoprogressu ani dovolatelka. Navíc žádnou neplatnou smlouvu, na základě níž by mohla po Masoprogressu požadovat splnění restituční povinnosti dle § 457 obč. zák., dovolatelka nikdy neuzavřela a tento podnik ani předmětné prostory neužíval. Nezískal-li státní podnik v letech 2008 a 2009 žádné plnění bez právního důvodu (k čemuž nemohlo dojít ani hypoteticky, neboť podnik je již 12 let v konkursu), nemůže se po něm dovolatelka domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Pokud by bylo možno uvažovat o tom, že státní podnik Masoprogress uzavřením smlouvy v roce 1993 porušil svou prevenční povinnost ve smyslu obč. zák., a způsobil tak vznik škody na straně dovolatelky, pak by se případné právo na náhradu škody již promlčelo v souladu s ustanovením , obchodního zákoníku, a dovolatelce by nepříslušel žádný titul, na základě nějž by mohla státní podnik žalovat. Ačkoliv je tedy zřejmé, že na úkor dovolatelky došlo k bezdůvodnému obohacení, při aplikaci závěrů z výše zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu neexistuje v rozporu s ustanovením obč. zák. žádný subjekt, po kterém by dovolatelka mohla požadovat jeho vydání. Takovouto interpretaci zákona přitom není možné hodnotit jinak než jako odepření spravedlnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto důvodu třeba považovat za zásadně právně významné.

Odvolací soud dle dovolatelky navíc zcela pominul oboustrannost restituční povinnosti ve smyslu § 457 obč. zák. Zatímco žalovaná může v souladu s tímto ustanovením požadovat po společnosti TIMOTI s.r.o. vrácení plnění z neplatné podnájemní smlouvy, společnost TIMOTI s.r.o. žalované nic neposkytla, a žalovaná jí tak nemá co vracet. Požadovala-li by žalovaná vrácení bezdůvodného obohacení po společnosti TIMOTI s.r.o., byla by ve sporu na rozdíl od dovolatelky úspěšná. Důsledné uplatnění úvah z výše citovaného rozhodnutí by v projednávané věci tedy vedlo k závěru, že žalovaná, prokazatelně užívající předmětné prostory, nemusí dovolatelce nic hradit a plnění uhrazené společnosti TIMOTI s.r.o. může požadovat zpět. Nesprávná aplikace závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. soudy nižších stupňů představuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu , a Nejvyšší soud by tak dle návrhu dovolatelky měl přistoupit ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost argumentů dovolatelky a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

V projednávané věci však ani zevrubná polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu na zásadní právní význam tohoto rozhodnutí nepoukazuje. Nejvyšší soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkou, kdo se na čí úkor obohacuje v případech, kdy je nemovitost přenechána k užívání na základě neplatné smlouvy osobou, jíž nesvědčí taková užívací oprávnění, jež by mohla poskytnout další osobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. ). Ač by se v těchto případech sice mohl jevit jako optimální způsob vypořádání bezdůvodného obohacení, vydá-li je faktický uživatel nemovitosti skutečnému vlastníku nemovitosti, nelze odhlížet od zvláštní úpravy restituční povinnosti v případě plnění z neplatné smlouvy obsažené v § 457 obč. zák. Stanovil-li zákonodárce, že v případě neplatné nebo zrušené smlouvy, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, pak je toto ustanovení třeba zohlednit i v těchto případech. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že v těchto případech si oprávnění spojená s výkonem vlastnického práva na úkor řádného vlastníka věci uzurpuje primárně osoba, která přenechá užívací oprávnění, jež jí nenáleží, další osobě. Tato osoba zasahuje do práv vlastníka tím, že projevuje vůli jeho nemovitost užívat, a to sice prostřednictvím další osoby, jíž prostory v předmětné nemovitosti přenechává do nájmu, čímž zjevně směřuje k nabývání majetkového prospěchu. Nejvyšší soud v tomto ohledu opakovaně zdůraznil, že nabytí majetkového prospěchu nelze vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné smlouvou přenechávané užívací právo. Okolnost, že neplatnou nájemní smlouvou nemohlo být užívací právo řádně přenecháno, přitom na uvedený závěr nemůže mít vliv, neboť pronajímatel pod dojmem platnosti smlouvy užívací právo k věci fakticky přenechal a nájemce je přijal, čímž získal majetkový prospěch spočívající v užívacím právu k věci, za něž by byl v případě platnosti smlouvy povinen poskytnout úplatu ve formě nájemného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. ).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že jí v rozhodnutí soudů nižších soudů předestřené teze (opírající se o judikaturu Nejvyššího soudu) upírají právo na vydání bezdůvodného obohacení jako takové. Soudy obou stupňů náležitě zohlednily specifika situace, v níž žalovaná užívala nemovitost na základě neplatné smlouvy uzavřené s třetí osobou, a přidržely se závěrů vyslovených Nejvyšším soudem např. v dovolatelkou zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. . Spatřuje-li dovolatelka rozdílnost sporu řešeného v uvedeném rozhodnutí a sporu nyní projednávaného v tom, že osoba v daném případě nemovitost přenechávající neplatnou smlouvou k užívání byla současně kupcem z neplatné smlouvy uzavřené se skutečným vlastníkem, a skutečný vlastník se tak mohl domáhat vrácení plnění z neplatné smlouvy, přehlíží, že restituční povinnost ve smyslu § 457 obč. zák. plynoucí z neplatnosti kupní smlouvy by se i v tomto případě týkala především kupní ceny a vlastnického práva, a neměla by tedy vliv na posouzení vztahů z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitosti.

Zdůraznila-li dovolatelka, že státní podnik Masoprogress, jenž měl nemovitost v jejím vlastnictví jako první poskytnout k užívání jinému, je již řadu let v konkursu a nečiní žádné právní úkony, nejedná se o skutečnost, jež by sama o sobě mohla zvrátit závěry výše vyslovené. Právní nečinnost určité osoby není postačující pro to, aby mohla popřít či změnit existující občanskoprávní vztahy, a rovněž ani prohlášení konkursu - v obecné rovině sice mající značný dopad na právní postavení určitého subjektu – bez dalšího není dostatečným důvodem, aby dovolatelkou požadovaným způsobem modifikovalo postavení zúčastněných osob ve vzájemně provázaných vztazích z bezdůvodného obohacení (k vypořádání bezdůvodného obohacení po prohlášení konkursu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28, svazek 3/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. ). Je ostatně možno klást k tíži dovolatelky, že se svých práv vlastníka začala aktivně domáhat až po tolika letech, čímž umožnila, aby se na její úkor obohacovala jiná osoba, a značně zhoršila své faktické možnosti domoci se vydání na její úkor nabytého bezdůvodného obohacení. Případné obtíže při vymáhání vydání bezdůvodného obohacení po určitém subjektu však nemohou být důvodem pro to, aby se soudy přiklonily k odlišnému výkladu příslušných zákonných ustanovení a shledaly povinnou k jeho vydání jinou osobu. V daném případě lze dále podotknout k úvahám dovolatelky o případném nároku na náhradu škody, že porušení právní povinnosti zakládající odpovědnost za škodu by bylo v daném případě možno zvažovat na straně společnosti TIMOTI s.r.o., která (dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) uzavřela neplatnou nájemní smlouvu se žalovanou, přestože jí bylo již dříve soudem uloženo předmětné prostory vyklidit s ohledem na neplatnost smlouvy, z níž dovozovala své užívací právo k těmto prostorám.

Dovolatelce se tedy úspěšně nepodařilo zpochybnit úvahy soudů obou stupňů vyslovené k otázce věcné legitimace stran v projednávaném sporu, rozsudek odvolacího soudu tudíž nelze pokládat za zásadně právně významný a dovolání za přípustné. Nejvyšší soud dovolání tedy podle a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 6.880,- Kč podle ustanovení bodu 4, , , a , ve znění účinném do 29. 2. 2012 (srov. čl. II. ), a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení , obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení , celkem tedy 8.616,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .V Brně dne 17. července 2012JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.předseda senátu