Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1687/2023

-434

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně AM Properties s.r.o., identifikační číslo osoby: 293 93 655, se sídlem v Praze 10, Strašnice, Korytná 1538/4 (dříve pod obchodní firmou TEDL Properties s.r.o., se sídlem v Jablonci nad Nisou, Pražská 2124/17), zastoupené Mgr. Filipem Dombrovským, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 542/27, proti žalované PRAGORENT investiční fond s proměnným základním kapitálem, a.s., identifikační číslo osoby: 247 88 759, se sídlem v Praze 9, Horní Počernice, Jiřího ze Vtelna 1731/11, zastoupené JUDr. Filipem Melzerem, LL.M., Ph.D.,advokátem se sídlem v Majetíně, U Sokolovny 262, o zaplacení 2 485 532 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2023, č. j. -398, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. -358, uložil žalované zaplatit žalobkyni 2 485 532 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z uvedené částky za dobu od 1. 5. 2016 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastnicím (výrok II.) a o nákladech státu (výrok III.).

2. O odvolání, jímž shora označený rozsudek napadla žalovaná, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2023, č. j. -398, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. (o věci samé) a II. (o nákladech řízení v poměru mezi účastnicemi) potvrzuje (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), zatímco ve výroku III. (o nákladech státu) se mění co do určení výše nákladů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

3. Předmětem řízení je žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení částky 2 485 532 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež podle v žalobě uvedeného skutkového vylíčení vzniklo žalované užíváním tam označených pozemků [parc. č. 3992/15, parc. č. 3992/20 a parc. č. 4036/168 v katastrálním území Horní Počernice – dále jen „předmětné pozemky“] ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu, jde-li o žalobou vymezené období od 20. 1. 2015 do 31. 1. 2016.

4. Odvolací soud jako správná aproboval soudem prvního stupně učiněná zjištění, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům dne 20. 1. 2015 na základě usnesení soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského ze dne 20. 1. 2015, č. j. 015 EX 2464/2014-72, o udělení příklepu v exekuční dražbě nemovitých věcí; v dražební vyhlášce nebylo uvedeno žádné nájemní právo, které prodejem nemovitostí v dražbě nezanikne. Předchozí vlastník předmětných pozemků uzavřel dne 13. 6. 2006 jako pronajímatel se společností RYBRATEX s. r. o. (jako nájemkyní) smlouvu o nájmu předmětných pozemků na dobu určitou do 31. 1. 2016, na jejímž základě byla uvedená společnost oprávněna předmětné pozemky dále přenechat do podnájmu třetím osobám; společnost RYBRATEX s. r. o. pak dne 27. 11. 2011 uzavřela s žalovanou (podnájemkyní) smlouvu o podnájmu předmětných pozemků na dobu určitou do 31. 1. 2016, se sjednaným ročním nájemným ve výši 70 000 Kč; část nemovitostí, které byly předmětem podnájmu, pak žalovaná (s oporou v čl. IX odst. 3 smlouvy o podnájmu) poskytla k užívání třetím osobám. Poté, kdy se dozvěděla o změně vlastníka předmětných nemovitostí (počátek června 2015) se žalovaná obrátila na žalobkyni s žádostí o jednání ve věci předmětných pozemků.

5. Podle soudy dále učiněných zjištění žalovaná předmětné pozemky, jež byly funkčně spojeny s jejím areálem (jde o pozemky situované uvnitř areálu, na sebe navazující a pod jedním oplocením), v žalobou vymezeném období užívala a část z nich za úplatu umožnila užívat i dalším osobám, aniž by za jejich užívání poskytovala žalobkyni náhradu. Obvyklé nájemné za užívání předmětných pozemků za období od 20. 1. 2015 do 31. 1. 2016 podle znaleckého posudku činí 2 527 700 Kč. Dopisem z 18. 4. 2016 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě bezdůvodného obohacení za užívání pozemků.

6. I co do právního posouzení vzal odvolací soud za správný soudem prvního stupně dosažený závěr, že poté, co žalobkyně nabyla originárně vlastnické právo k předmětným pozemkům v exekuční dražbě a kdy současně – jako v dražební vyhlášce neuvedené – zaniklo nájemní právo společnosti RYBRATEX s. r. o. k předmětným pozemkům a v důsledku toho i žalované svědčící právo podnájmu, užívala žalovaná předmětné nemovitosti bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobkyně (užíváním nemovitostí v žalobou vymezeném období od 20. 1. 2015 do 31. 1. 2016) bezdůvodně obohatila ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) a za takto získané bezdůvodné obohacení v podobě užitků je povinna poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu ve výši obvyklého nájemného ( o. z.). Stejně tak jako soud prvního stupně, nepovažoval ani odvolací soud za relevantní, získala-li žalovaná skutečnou vědomost o nabytí vlastnictví předmětných pozemků žalobkyní v dražbě a byla-li v dobré víře, že její podnájem předmětných pozemků trvá; těmito námitkami žalované se proto nezabýval.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Z obsahu dovolání je patrno, že se jím napadá meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu; přípustnost dovolání je spatřována v tom, že se odvolací soud při posouzení otázky věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozhodnutí současně spočívá na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, týkající se aplikovatelnosti § 2994 o. z. (rozšiřujícího oprávnění ochuzeného žádat bezdůvodné obohacení i po třetích osobách) v případech přenechání věci do užívání další osobě jejím poživatelem či v situaci dobrověrného užívání věci i poté, kdy uživateli zprvu svědčící titul později zanikl. Dovolatelka odkazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž přenecháním cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě; tyto závěry dovolací soud uplatňuje i v poměrech nové právní úpravy pouze s tím rozdílem, že podle § 2994 o. z. platí, že dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Vlastník věci tedy může požadovat vydání bezdůvodného obohacení také po třetí osobě, nebyla-li v dobré víře. Soudy nižších stupňů ovšem odmítly zkoumat dobrou víru žalované, čímž se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlily. Uvedené závěry se dle mínění dovolatelky prosadí i v případě, kdy je věc přenechána do užívání další osobě jejím poživatelem, tedy že se ustanovení § 2994 o. z. aplikuje i v těch situacích, kdy podnájemce vykonává své domnělé podnájemní právo tím, že předmět podnájmu přenechá (s oporou ve smlouvě) do užívání třetí osobě. Odkazujíc i na odbornou komentářovou literaturu dovolatelka argumentuje ve prospěch závěru o aplikovatelnosti ustanovení § 2994 o. z. i v případě, kdy z počátku byl výkon užívacího (popř. požívacího) práva oprávněný a toto oprávnění zaniklo až v době užívání, přičemž přímý uživatel (poživatel) věc dále užíval v přesvědčení, že užívací (požívací) právo trvá. Je-li ustanovením § 2994 o. z. chráněn přímý uživatel, který od počátku užívá (požívá) věc neoprávněně (za předpokladu, že tak činí v dobré víře), tedy ten, kdo zasahuje do práv vlastníka více, pak tím spíše musí být chráněn ten, kdo věc užívá (požívá) z počátku oprávněně (a až následně neoprávněně) a zasahuje tedy do práv vlastníka méně; byl-li v dobré víře, má vlastník právo na vydání bezdůvodného obohacení jen vůči tomu, kdo mu věc do užívání poskytl (závazek vytváří tzv. blokační účinek a strana závazku se vypořádá výhradně s druhou stranou). Z pohledu ustanovení § 2994 o. z. soudy nižších stupňů věc neposoudily a dobrou víru žalované nezkoumaly.

8. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Z vyjádření žalobkyně k dovolání je patrno, že napadený rozsudek považuje za správný a proti němu podané dovolání za nepřípustné. Dle mínění žalobkyně rozhodnutí na dovoláním vytčené otázce, tedy aplikaci ustanovení § 2994 o. z., nezávisí, není-li zde osoba, která by v době od 20. 1. 2015 dala neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému. Rozhodným není, zda změnou vlastníka zásadně nezaniká podnájem, neboť v dané věci došlo k originárnímu nabytí vlastnického práva příklepem, čímž nájemní, potažmo i podnájemní právo zaniklo. Podstatným tedy není obsah podnájemní smlouvy, jednání o souhlasu nájemce s dalším podnájmem, ani okamžik, kdy se dovolatelka dozvěděla o změně vlastníka předmětných pozemků. Žalobkyně nepovažuje za opodstatněné tvrzení dovolatelky, že se soudy výslovně odmítly zabývat otázkou dobré víry, jestliže současně uvedly důvody, pro něž dobrou víru dovolatelky není možné dovodit. Konkrétně soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobkyně nemá žádnou oznamovací povinnost vůči dovolatelce, že je nutno přihlédnout k materiální publicitě veřejného seznamu v souladu s § 984 odst. 1 o. z., dovolatelku neomlouvá neznalost stavu zapsaného v katastru nemovitostí, žalobkyně nemá povinnost jednat s dovolatelkou o náhradě za užívání a pro projednávaný spor není rozhodné, zda dovolatelka platila jakékoliv částky. Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil. Žalobkyně tak má za to, že soudy obou stupňů (ačkoliv bez výslovného odkazu na § 2994 o. z.) případnou otázku dobré víry dovolatelky zodpověděly.

10. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné.

11. Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se zabýval tím, zda je přípustné.

12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

13. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolání je přípustné podle pro posouzení otázky hmotného práva (určení osoby povinné – ve sporu pasivně legitimované – k vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor vlastníka neoprávněným užíváním (požívání) věci dále přenechané do užívání jinému), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).

15. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věta první ) a v hranicích otázky vymezené dovoláním, pro níž bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v tomto směru opodstatněné.

16. Zmatečnosti (, a b/ a ) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ) dovolatelka nenamítá a nepodávají se ani z obsahu spisu.

17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

18. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle věta první ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

19. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

20. Podle § 2994 o. z. dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.

21. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ukotvena v závěru, že plněním bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu , ve znění do 31. 12. 2013, respektive ustanovení o. z., je i stav, kdy je cizí nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , i ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. ). Vzhledem k obdobnému znění ustanovení o. z. jsou uvedené závěry použitelné i v poměrech tohoto právního předpisu s výhradou, že popisované situace již nelze podřazovat skutkové podstatě plnění bez právního důvodu, ale je nutné je kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. , nebo ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. ). Rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zdůrazňovala, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. ). V poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se však předestřené závěry neuplatní bezezbytku, neboť dle o. z. platí, že dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Vlastník věci tedy může požadovat vydání bezdůvodného obohacení také po třetí osobě, nebyla-li v dobré víře (viz z recentní judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. ).

22. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. , jež je zmíněn i v podaném dovolání) ustanovení § 2994 o. z. jest (se zřetelem na jeho smysl a jím sledovaný účel) nutno vztáhnout jak na případy, v nichž oprávnění nakládat s cizí věcí disponentovi již v době přenechání nesvědčilo, tak i na situace, v nichž právo přenechat věc jinému disponent v době nakládání měl, avšak toto právo posléze zaniklo, přičemž disponentem založený titul, na základě něhož faktický uživatel s věcí hospodařil, současně pozbyl účinků (typicky skončení podnájemního vztahu při zániku nájmu). Podstatné je, že se užívání věci faktickým uživatelem odvíjí od souhlasu disponenta; je-li uživatel v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání, nemá vlastník věci vůči uživateli právo na náhradu.

23. V posuzované věci není sporu v tom, že žalovaná (dovolatelka) předmětné pozemky do okamžiku jejich nabytí žalobkyní užívala (a požívala) na základě podnájemní smlouvy uzavřené se společností RYBRATEX s. r. o., která do stejného okamžiku s těmito nemovitostmi disponovala na základě smlouvy nájemní uzavřené s tehdejší vlastnicí, a že po tomto okamžiku dovolatelce právní titul k užívání (požívání) předmětných pozemků nesvědčil [závěr o zániku nájemního práva, v dražební vyhlášce neuvedeného ( ), potažmo podnájmu ( o. z.) není ani dovolatelkou nikterak zpochybňován]. Z výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od níž se Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci nemíní odchýlit) pak vyplývá, že zjištěné okolnosti o přenechání věci do užívání jinému naplňují hypotézu ustanovení o. z., podle níž vlastník, resp. spoluvlastník, může po uživateli (poživateli) úspěšně požadovat vydání bezdůvodného obohacení jen za podmínky, není-li uživatel (poživatel) v dobré víře, že osoba, která mu věc přenechala k užívání (požívání), měla oprávnění věcí disponovat.

24. Soudem prvního stupně výslovně uvedený závěr, že „pro tento spor není rozhodné, zda žalovaný byl v dobré víře ohledně trvání podnájemní smlouvy“ (…), doplněný mimo jiné tím, že „není právně významné, že žalovaný za předmětné pozemky zaplatit nájemné na rok 2015 nájemci – společnosti RYBRATEX s. r. o.“ (namísto žalobkyni), který odvolací soud tacitně převzal, aniž by se sám zabýval otázkou dobré víry žalované ohledně trvání dispozičního práva naposled uvedené obchodní společnosti (coby nájemkyně), jež mu dala věc do užívání, ve světle výše uvedeného neobstojí.

25. K argumentaci žalobkyně obsažené v jejím vyjádření k dovolání, že dobrá víra dovolatelky byla v řízení posouzena a vyloučena, sluší se uvést následující. Dovolatelka se ve svém dovolání relevantně vyhradila proti kategoricky formulovanému závěru soudu prvního stupně, který k její dobré víře konstatoval tolik, že pro tento spor není rozhodné, zda byla v dobré víře ohledně trvání podnájemní smlouvy. Pokud soud prvního stupně následně (pohříchu ve stejném odstavci odůvodnění) zmínil „formální“ publicitu veřejného seznamu, z čehož dovodil, že „dovolatelku neomlouvá neznalost zapsaného stavu v katastru nemovitostí“, jde zjevně o argument vysvětlující jeho názor, že žalobkyně neměla povinnost oznamovat dovolatelce změnu vlastnictví předmětných pozemků. V této souvislosti sluší se uvést, že z důvodů, které dovolatelka (byť nad rámec řádně formulovaných dovolacích otázek) uvádí, by ani její znalost změn zápisu v katastru nemovitostí její dobrou víru nevylučovala. Změna vlastnictví totiž zásadně zánik nájmu, a tudíž ani podnájmu, nevyvolává (srov. § 2221 o. z.). Interpretace odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterou předkládá žalobkyně, je tudíž disfunkční i po stránce právní. Jak již bylo naznačeno výše, odvolací soud se (nad rámec aprobace závěrů soudu prvního stupně) otázce posouzení dobré víry dovolatelky v dovoláním napadeném rozsudku nevěnoval vůbec. Zmiňuje-li žalobkyně skutečnost, že vlastnické právo k předmětným pozemkům získala originárně, a od okamžiku tohoto nabytí nesvědčily práva k předmětným pozemkům ani společnosti RYBRATEX s. r. o. z nájemní smlouvy, ani dovolatelce ze smlouvy podnájemní, nemění daná okolnost nic na tom, že užívání předmětných pozemků dovolatelkou se i nadále odvíjelo od souhlasu společnosti RYBRATEX s. r. o., ledaže žalovaná nebyla v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně společnosti RYBRATEX s. r. o. jakožto subjektu, který jí věc do užívání dal (opět viz výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. ).

26. Jelikož se soudy nižších stupňů bez zdůvodnění nezabývaly aplikací § 2994 o. z., ačkoliv dovolatelce (i při nedostatku procesní aktivity stran v řízení) svědčila vyvratitelná domněnka dobré víry ve smyslu § 7 o. z., je jimi provedené právní zhodnocení dané věci neúplné, a tudíž i nesprávné. Závěr, že se žalobkyně coby vlastník předmětných pozemků může domáhat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého jejich neoprávněným užíváním přímo vůči žalované (učiněný bez posouzení dobré víry žalované) je tak přinejmenším předčasný.

27. Vzhledem ke shora uvedenému pokládá Nejvyšší soud dovolání žalované za důvodné (naplňující dovolací důvod dle věty první ), pročež přistoupil v intencích a odst. 2, věty první, ke zrušení rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně (jehož rozhodnutí spočívá na tomtéž úsudku o pasivní věcné legitimaci žalované), včetně závislých výroků o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

28. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s vázány právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.

29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (, věta druhá, ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 10. 2023

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu