Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 154/2020

28 Cdo 154/2020-146

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: M Energy s. r. o., IČ 03405974, se sídlem v Plzni, Bendova 1140/16, zastoupená Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, IČ 72080043, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 619/28, za vedlejší účasti na straně žalované: Specializovaný finanční úřad, IČ72080043, se sídlem v Praze 7, Nábřeží kpt. Jaroše 1000/7, o zaplacení 2 211 534 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2019, č. j. -120, takto:

I. Dovolání seodmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 1. 2019, č. j. -86, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2019, č. j. -111, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 211 534 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu dovolání. Předestřela otázku, zda jí, coby vlastnici energetického zařízení (fotovoltaické elektrárny) užívaného v době od 17. 6. 2015 do 31. 7. 2015 bez jakéhokoliv občanskoprávního titulu daňovým dlužníkem (WSW engineering s.r.o.), ve vztahu k žalovaným správcem daně exekučně postižené pohledávce daňového dlužníka za povinně vykupujícím subjektem (E. ON Energie, a.s.) na úhradu podporované ceny za vyrobenou elektřinu svědčí (v rozsahu odpovídajícím obvyklému nájemnému za užívání předmětu dovolatelčina vlastnictví) nárok z tzv. lepšího práva. Mínila, že tato otázka doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena, resp. by měla být posouzena jinak. Poukazovala na to, že svůj nárok neodvozuje z právní úpravy podnikání v energetice (nedomáhá se nároku na plnění ze strany povinně vykupujícího subjektu v podobě výkupních cen elektřiny vyrobené energetickým zařízením), nýbrž z práv plynoucích z jejího vlastnictví k energetickému zařízení (na jeho plody a užitky). Namítala, že v daném případě došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na její úkor, přičemž obohaceným je žalovaný, neboť předmětným plněním se mu dostalo majetkové hodnoty. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. , a ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. .

Žalovaný a vedlejší účastník vystupující na straně žalované navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu a násl. , , účinného do 31. 12. 2013, a která je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení a násl. , , účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu (srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. ), se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. ). Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být úspěšná; stejně tak nemůže být v řízení úspěšný ani žalobce, není-li, coby osoba aktivně věcně legitimovaná, subjektem uplatňovaného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. ). Plnění bez právního důvodu je přitom jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. ).

Dále z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že žaloba z lepšího práva slouží při výkonu rozhodnutí (exekuci) k právní ochraně třetích osob, které mají k výtěžku (výnosu) získanému výkonem rozhodnutí z hlediska hmotného práva „lepší“ právo než ten, komu byl tento výtěžek vyplacen. Takové lepší právo z hmotněprávního hlediska zakládá nárok z bezdůvodného obohacení tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Není přitom významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí. I kdyby žalovaný obdržel výtěžek (výnos) získaný výkonem rozhodnutí nařízeným a provedeným v souladu se zákonem, nejde o právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění mohl ponechat. Pro závěr, zda měl žalovaný k přijetí plnění právní důvod, není rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí, ale vždy jen hmotné právo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. , či ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. ). Získal-li tedy žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky vykonávacího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. , nebo Kůrka V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, s. 846 – 847).

Jestliže tedy v projednávané věci daňový dlužník (WSW engineering s.r.o.) užíval v období od 17. 6. 2015 do 31. 7. 2015 fotovoltaickou elektrárnu ve vlastnictví dovolatelky k výrobě elektřiny, aniž jej k tomu opravňoval jakýkoliv občanskoprávní titul, zjevně se tím na její úkor bezdůvodně obohacoval v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty (neoprávněným užíváním cizí nemovité věci – § 2991 o. z.; z použitelné judikatury srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. , a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ), a byl tak nepochybně povinen vydat jí vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému za její užití (§ 2999 odst. 1, věty první, o. z., z použitelné judikatury srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. , či ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. ). Na druhé straně právo na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů formou povinného odběru a výkupu vyrobené elektřiny náleželo výlučně držiteli licence, vyrábějícímu elektřinu z obnovitelných zdrojů ( , , o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, v tehdy účinném znění), a nikoliv bez dalšího vlastníkovi energetického zařízení. Pakliže tedy soudy nižšího stupně ve skutkových poměrech projednávané věci, kdy dovolatelce oprávnění k dotčené licencované činnosti vzniklo až 19. 11. 2015 (viz soudem prvního stupně provedený důkaz pravomocným rozhodnutím Energetického regulačního úřadu o udělení licence ve prospěch dovolatelky a z něj učiněná a odvolacím soudem převzatá skutková zjištění), uzavřely, že věřitelem posuzované pohledávky na úhradu kupní ceny za elektřinu dodanou v době od 17. 6. 2015 do 31. 7. 2015 povinně vykupujícímu subjektu (E. ON Energie, a.s.), exekučně postižené žalovaným správcem daně, nemohla být z titulu svého vlastnictví k energetickému zařízení dovolatelka, nýbrž jím byl daňový dlužník, coby držitel licence, vyrábějící elektřinu, a že proto z hlediska hmotného práva žalovaný nezískal plnění vymožené na uspokojení své exekučně vymáhané pohledávky na úkor jiného věřitele než daňového dlužníka, tedy ani na úkor dovolatelky, pročež se na její úkor bezdůvodně neobohatil, nikterak se tím od výše popsané ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily. Zcela odlišný charakter nároku uplatňovaného dovolatelkou od pohledávky exekučně postižené žalovaným správcem daně ostatně vyplývá již z toho, že dovolatelka výši požadovaného plnění (náležejícího jí evidentně vůči daňovému dlužníkovi užívajícímu bez občanskoprávního titulu energetické zařízení, a nikoliv vůči subjektu povinně vykupujícímu elektřinu) odvíjí od výše obvyklého nájemného za užívání fotovoltaické elektrárny, zatímco exekuovaná pohledávka představuje povinnou výkupní cenu dodané elektřiny. Užitky z předmětu vlastnictví, jež je jeho nepoctivý držitel povinen vydat vlastníkovi, se pak v rozhodovací praxi rozumí kupř. plnění z dalších smluvních ujednání nepoctivého držitele, na jejichž základě předmět vlastnictví přenechal byť neplatně do užívání třetím osobám, nikoliv však již plnění získaná snad nepoctivým držitelem za užití předmětu vlastnictví jím (přímo) vykonávanou činností (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. , přihlašující se též k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v již citovaném rozsudku ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. ); tím méně přitom osoby čerpající plnění, pocházející z činnosti nepoctivého držitele, mohou být povinny poskytovat za ně náhradu vlastníkovi k dané činnosti použité věci (viz o. z.).

Závěry plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. pak na projednávanou věc zjevně nedopadají, když otázku předestřenou dovolatelkou nikterak neřeší.

Zpochybňuje-li dovolatelka konečně závěry soudů nižšího stupně o datu, k němuž nabyla oprávnění k předmětné licencované činnosti, či o subjektu, jenž v inkriminovaném období dodával povinnému příjemci vyrobenou elektřinu, nesou se její výtky v rovině skutkové. Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedených námitek tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Závěry soudů nižšího stupně o tom, že oprávnění k dotčené licencované činnosti vzniklo dovolatelce až 19. 11. 2015, ostatně jednoznačně vyplývají z pravomocného rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 24. 6. 2015 o udělení licence č. 111533397, jehož věcnou správnost v občanském soudním řízení přezkoumávat nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( ), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ).

Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného a vedlejšího účastníka představuje paušální náhrada za podání vyjádření k dovolání ve výši po 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 3. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu