Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 129/2019

28 Cdo 129/2019-458

USNESENÍ

I. J.,

P. K.,

nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, o zaplacení 153 400 Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2018, č. j. -392, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný

je

povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 148 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Zikmunda do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í ( ):

Žalovaný napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 11. 2017, č. j. -219, změněn ve výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 50 000 Kč, jinak byl ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 153 400 Kč, a ve výroku III., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Mělníku na náhradě nákladů řízení částku 1 274 Kč, potvrzen (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 18 295 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalovaný spatřoval v tom, že se odvolací soud při řešení otázky „užívání nemovité věci bez právního důvodu při existenci rozhodnutí o povinnosti ji vyklidit za soudním rozhodnutím stanovených podmínek (po zajištění náhradního ubytování)“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že dovolací soud takto položenou otázku dosud neřešil či by ji měl oproti své dosavadní rozhodovací praxi řešit jinak. Mínil rovněž, že se odvolací soud odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu, prezentovaných v rozsudku sp. zn. , neměl-li svůj úsudek o souladu uplatněného nároku s dobrými mravy podložen důkladnými skutkovými zjištěními. Namítal konečně, že odvolací soud v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. a Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. vyšel při posuzování výše vzniklého bezdůvodného obohacení ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Fejfara, jenž odporuje „principům základní logiky“ a nesplňuje zákonné požadavky na obsah a formu znaleckého posudku. Vytýkal současně, že se soudy nižšího stupně nevypořádaly s jím vznesenými námitkami vůči znaleckému posudku (zejména absencí srovnávacího vzorku obdobných pronajímaných nemovitostí) a řádně nevysvětlily, z jakého důvodu nevyhověly všem jeho důkazním návrhům.

Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že plněním bez právního důvodu, tedy jednou za skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu , , účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ (režim žalobkyní požadovaného bezdůvodného obohacení vzniklého v době od října 2012 do konce prosince 2013 se řídí ustanoveními účinného do 31. 12. 2013), je i stav, kdy je cizí věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. )

.

V případech, v nichž po skončení nájmu svědčí určité osobě právo bydlet v bytě (domě) do zajištění bytové náhrady, je tato osoba povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného za trvání nájemního poměru; stejnou povinnost a v téže výši musí mít přitom i osoba, jejímuž právu na bydlení nepředcházelo nájemní právo, neboť úhrada se platí za totéž právo, tj. za právo na bydlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701, ročník 2004). Majetkový prospěch pak uživateli bytu (domu) vzniká z toho titulu, že jej žádný právní důvod, a tedy ani právo bydlení do zajištění bytové náhrady, neopravňuje užívat dané prostory bezplatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. ). Uvedené judikaturní závěry se přitom prosadí i v případě, kdy nemovitost byla takto užívána i po 1. lednu 2014 – žalobkyně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení i za dobu od ledna do září 2014 (srov. část pátou, hlavu II – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, , , účinného od 1. 1. 2014, dále jen – o. z., o. z. a z judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že žalující vlastnici za požadované období (od října 2012 do září 2014), kdy žalovaný předmětnou nemovitost, již byl na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. , povinen vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování, užíval z titulu blízkého příbuzenského vztahu (účastníci řízení jsou sourozenci) bez jakéhokoliv právního důvodu opravňujícího jej k užívání bezplatnému, náleží náhrada vzniklého bezdůvodného obohacení, nijak se tím od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Judikatura Nejvyššího soudu se dále ustálila v závěru, že smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně, kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je přitom právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. ). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. ). Aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. ). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. ).

Výše uvedená judikatura je pak použitelná i v poměrech , , účinného od 1. 1. 2014 (viz o. z.; srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. ).

Jestliže tedy soudy nižšího stupně, vycházejíce z individuálních skutkových okolností případu a akcentujíce okolnost, že žalovaný užíval předmětnou nemovitost výše uvedeným způsobem po dobu deseti let, od vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. , navíc s vědomím, že je povinen ji vyklidit, uzavřely, že vznesení nároku žalobkyně na vydání tím vzniklého bezdůvodného obohacení uplatněného toliko za dobu od října 2012 do září 2014 ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a § 8 o. z. dobrým mravům neodporuje, třebaže žalovaný takto užíval dům ve vlastnictví své sestry, na jehož výstavbě se finančně podíleli jeho rodiče, a do domu určitým způsobem investoval, nejsou jejich úvahy nikterak nepřiměřené. Odpovídají přitom i závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu a v obecné rovině jsou souladné i se závěry prezentovanými v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. (jenž navíc neřeší otázku souladu vznesení nároku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy, nýbrž otázku, zda dobrým mravům neodporuje námitka promlčení). Odvolací soud se tudíž při řešení uvedené otázky od judikatury dovolacího soudu rovněž neodchýlil.

Kritika závěrů soudů nižšího stupně o výši vzniklého bezdůvodného obohacení pak zjevně představuje polemiku se skutkovými zjištěními; platí přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; když samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ).

Namítá-li dovolatel konečně, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jím předestíranou argumentací (námitky vůči znaleckému posudku) a neprovedl jím označené důkazy, vytýká tím vady posuzovaného řízení. S účinností od 1. 1. 2013 přitom ani vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. ) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné ( ); procesní vady samotné tedy přípustnost dovolání založit nemohou. Napadené rozhodnutí ostatně nevykazuje takové deficity, aby je (z důvodu argumentačních nedostatků) bylo možné označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ). Okolnost, že dovolatel je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu pak nasvědčuje tomu, že jím poukazovaný nedostatek očividně nebyl na újmu uplatnění procesních práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. ). Na rozhodnutí soudu pak zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. ). Vytýkanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího soudu netrpí, jestliže přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, jenž v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu shledal důkazní návrhy dovolatele nadbytečnými.

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( ), neboť předpoklady jeho přípustnosti očividně nejsou naplněny ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalobkyně náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 7 260 Kč [ , 7 bod 5, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 1 588 Kč, celkem tedy 9 148 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 12. 2. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu