Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2866/2012

28 Cdo 2866/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva vnitra, IČO: 00007064, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, 170 34, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Kroftova 1, 150 00, o zaplacení částky 3.930.383,50,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, č. j. -215, takto:I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:A. Předchozí průběh řízení

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen

„soud prvního stupně“

) rozsudkem ze dne 20. 3. 2009, č. j. -151, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 3.430.092,50,- Kč společně s v rozhodnutí specifikovaným příslušenstvím (výrok I.). Ohledně částky 500.291,- Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 1.260.282,- Kč od 1. 1. 2007 až do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalovanému dále uložil, aby státu zaplatil soudní poplatek ve výši 137.200,- Kč a znalečné ve výši 21.781,- Kč (výroky IV. a V.).

Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně se původně domáhala vydání rozsudku, jímž mělo být žalovanému uloženo vyklidit nebytové prostory nacházející se v nemovitosti žalobkyně s tím, že tyto prostory žalobkyně pronajala společnosti GTH, s. r. o. a ta je posléze se souhlasem žalobkyně dala do podnájmu žalovanému. Podnájemní vztah se žalovaným byl ukončen k 31. 1. 2003 a společnost GTH, s. r. o., jejíž nájemní vztah se žalobkyní skončil dne 30. 4. 2003, měla vyklizený objekt dne 6. 5. 2003 předat žalobkyni. Žalovaný však předmětné prostory vyklidit odmítl a nadále je bez právního důvodu užíval. Žalobkyně proto v průběhu řízení rozšířila žalobu rovněž o nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného a o zákonný úrok z prodlení. Částečným rozsudkem ze dne 17. 12. 2004, č. j. -40, jenž nabyl právní moci dne 3. 11. 2006, soud prvního stupně žalovanému uložil předmětné prostory vyklidit a vyklizené odevzdat žalobkyni. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně dospěl k závěru, že v průběhu řízení již bylo zjištěno, že žalovaný předmětné prostory od 1. 8. 2003 užíval bez právního důvodu, a to i po vydání částečného rozsudku, až do 15. 11. 2007, kdy byla provedena exekuce. Po právní stránce tak nárok žalobkyně posoudil jako bezdůvodné obohacení ve smyslu , (dále jen „obč. zák.“) a o příslušenství rozhodl podle obč. zák. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku, jenž určil obvyklou cenu nájmu. Závěry znaleckého posudku potvrdila k dotazu soudu rovněž Asociace realitních kanceláří. Jelikož žalobkyně za rozhodné období požadovala vyšší částku, než jakou stanovil znalec, soud prvního stupně žalobu v částce 500.291,- zamítl. Vzhledem ke vznesené námitce promlčení soud prvního stupně považoval podle obč. zák. za promlčený nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky 1.260.282,- Kč od 1. 1. 2007 až do zaplacení, a proto žalobu v této částce rovněž zamítl.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č. j. -215, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ani žalovaný nečinil spornou skutečnost, že v rozhodné době nebytové prostory žalobkyně užíval a vyklidil je až po zásahu exekutora. Odvolací soud rovněž shledal, že obsahu spisu neodpovídá tvrzení žalovaného, že žalobkyně po něm žalovanou částku požadovala z titulu náhrady škody za ušlý zisk. Náhradu škody žalobkyně požadovala původně po společnosti GTH, s. r. o. a po žalovaném se domáhala vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že i kdyby žalobkyně žalovanou částku požadovala z titulu náhrady škody, právní posouzení je věcí soudu a nesprávná právní kvalifikace není důvodem pro zamítnutí žaloby. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaný si musel být po celou dobu vědom, že za užívání předmětných prostor bude muset žalobkyni zaplatit, a to částku odpovídající částkám obvyklým za užívání nebytových prostor v daném místě a čase.

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (dále jen

„dovolatel“

), jehož přípustnost opírá o ustanovení ve spojení s ustanovením , (dále jen

„ “

). Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle

Dovolatel tvrdí, že žalobkyně ve svých podáních označila svůj nárok vůči dovolateli jako náhradu škody za ušlé nájemné. Soud prvního stupně tak o meritu rozhodl na základě jiné právní kvalifikace, než která byla uvedena v žalobě, a účastníky řízení přitom podle nepoučil o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak. Dovolatel dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není – na rozdíl od vydání bezdůvodného obohacení – určující veličinou pro stanovení výše ušlého zisku v rámci náhrady škody způsobené protiprávním jednáním (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. , a ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. ). Dovolatel proto tvrdí, že žalobkyni jako pronajímatelce nepřísluší nájemné ve výši, která by přesahovala nájemné adekvátní pronajímaným prostorám v daném místě a čase, tj. nájemné, které by žalobkyně byla skutečně schopna sjednat s osobou třetí. Je přitom na žalobkyni jako pronajímatelce, aby prokázala, že v rozhodné době mohla uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor, která by jí zajistila příjem nájemného ve výši žalované částky, a že k uzavření takové smlouvy nedošlo jen v důsledku protiprávního jednání dovolatele. Uvedená tvrzení dovolatel označil jako otázku zásadního právního významu.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, učinil správná skutková zjištění z dostatečně obsáhlého důkazního řízení provedeného před soudem prvního stupně a věc také správně právně posoudil. Z uvedených důvodů navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto, pokud Nejvyšší soud neshledá důvody pro jeho odmítnutí.

C. Přípustnost

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) v řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, odst. 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Zjistil přitom, že dovolání je včasné ( ), podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, kterým bylo dovolání též sepsáno ( a 4 ), a splňuje formální obsahové znaky stanovené v ustanovení Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Jelikož odvolací soud v projednávané věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v ustanovení , tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je v souladu s dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Při úvaze o tom, zda rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil ( věta prvá ) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé určující. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a přitom dovolací soud nepřihlíží ( ).

Dovolatel jako otázku zásadního právního významu v podstatě označil výši žalovaného plnění, kterou podle jeho názoru soudy nižších stupňů určily nesprávně, neboť vyšly z výše obvyklého nájemného v daném místě a čase, tj. určily ji jako u bezdůvodného obohacení, namísto toho, aby zkoumaly, zda by žalobkyně, nebýt protiprávního jednání žalovaného, pronajmutím předmětných prostor skutečně takových příjmů z nájmu dosáhla. Jinými slovy dovolatel tvrdí, že soudy nižších stupňů nárok uplatněný žalobkyní nesprávně kvalifikovaly jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Tato argumentace dovolatele však nemá oporu ve zjištěných skutkových okolnostech.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, toto obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením „majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“

V projednávané věci přitom bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že žalovaný předmětné prostory v rozhodné době užíval bez právního důvodu, a tuto skutečnost nečinil spornou ani sám žalovaný. Pokud jde o ocenění majetkového prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu, touto otázkou se dovolací soud zabýval již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. , usnesení ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. , rozsudek ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. ), v nichž dovodil, že výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu (tj. nájemné, které se vytváří na trhu s nájmy a je dáno stavem místní a časové nabídky a poptávky).

S ohledem na výše uvedené tak dovolací soud dospěl k závěru, že otázku předloženou k dovolacímu přezkumu soudy nižších stupňů řešily v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolatelem napadené rozhodnutí tak nemá ve smyslu zásadní právní význam a dovolání není přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání ( o. s. ř) dovolání v souladu s věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a části věty před středníkem Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 3. července 2014

JUDr. Iva Brožová

předsedkyně senátu