Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 335/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 105.541,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaná na její úkor získala užíváním bytu v jejím domě v době od 1. 1. 2001 do 30. 11. 2002.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem pro uznání ze dne 25. března 2003, č. j. -33, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 105.541,- Kč spolu s poplatkem z prodlení 2,5 promile - nejméně však 25,- Kč - za každý započatý měsíc prodlení z částky 66.369,60 Kč od 1. 1. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že žalovaná se ve stanovené lhůtě na výzvu soudu ve smyslu , , v platném znění (dále jen „“), ve věci písemně nevyjádřila, a proto nastala fikce uznání uplatněného nároku žalovanou ( ). Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. května 2003, č. j. -46, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání nenastaly.

Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 2. září 2003, č. j. -56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 105.541,- Kč spolu s poplatkem z prodlení 2,5 promile denně z částky 66.369,60 Kč od 1. 1. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 25. listopadu 2003, č. j. -70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem domu č. 19 v Č. L. u., který byl po rekonstrukci rozhodnutím, jež nabylo právní moci dne 28. 2. 1995, kolaudován. V uvedeném domě se nachází byt č. 2 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie (dále jen „byt“, resp. „předmětný byt“), který žalovaná užívá od března 1995, aniž uzavřela se žalobkyní coby pronajímatelkou nájemní smlouvu. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 1997, č. j. -45, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. července 1997, č. j. -60, byla žalované uložena povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat pronajímateli do 15 dnů po zajištění náhradního bytu s odůvodněním, že žalované nájemní právo k bytu nevzniklo, neboť mezi účastníky nebyla uzavřena platná nájemní smlouva. Povinnost byt vyklidit byla vázána na zajištění odpovídající náhrady s odkazem na , , v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Počínaje dnem 1. 7. 1998 žalobkyně požadovala po žalované platit za užívání bytu měsíčně částky rovnající se věcně usměrňovanému nájemnému podle , o nájemném z bytu a úhradě za plnění spojená s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), s poukazem na to, že jde o nově zrekonstruovaný byt, jehož reprodukční pořizovací cena představuje podle znaleckých posudků znalců Ing. J. N. a Ing. V. H. částku 1,409.978,09 Kč. Do té doby požadovala po žalované měsíčně částky rovnající se základnímu nájemnému podle vyhlášky. V rozhodném období věcně usměrňované nájemné činilo měsíčně částky 4.537,- Kč (do 30. 6. 2001), 4.658,- Kč (do 30. 6. 2002) a 5.152,- Kč (od 1. 7. 2002), tedy dvojnásobek maximálního základního nájemného. Žalovaná žalobkyni platila pouze částky odpovídající základnímu nájemnému, takže za dobu od 1. 1. 2001 do 30. 11. 2002 činí rozdíl mezi žalobkyní požadovanými částkami a částkami žalovanou placenými celkem 66.369,60 Kč, poplatek z prodlení z této dlužné částky za rozhodné období činí 39.171,40 Kč.

Odvolací soud se zcela ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť mezi účastníky neexistuje platná nájemní smlouva, a její právo v bytě bydlet trvá do doby zajištění náhradního bytu. Vzhledem ke skutečnosti, že za užívání bytu nelze žalované stanovit nájemné podle příslušných právních předpisů, vzniká na její straně bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Při úvaze o výši bezdůvodného obohacení, jehož se žalované dostává tím, že do zajištění náhradního bytu je oprávněna předmětný byt užívat, je třeba vycházet z toho, kolik by činilo nájemné v případě užívání bytu na základě nájemní smlouvy podle , o nájemném z bytu a úhradě za plnění spojená s užíváním bytu, ve znění , č. a č. (dále opět jen „vyhláška“), a to i přesto, že tato byla nálezem Ústavního soudu ČR č. 231/2000 Sb. ke dni 31. 12. 2001 zrušena (stejně jako pozdější výměry Ministerstva financí ČR č. 01/2002 a č. 06/2002 a ). Žalovaná je proto povinna žalobkyni za užívání bytu vydat bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající nájemnému, jež by mohla žalobkyně požadovat od řádného nájemce bytu, tj. ve výši odpovídající věcně usměrňovanému nájemnému ve smyslu vyhlášky, které se rovná dvojnásobku maximálního základního nájemného určeného podle vyhlášky. Odvolací soud se ztotožnil i s výpočtem soudu prvního stupně, pokud jde o rozdíl mezi tím, co žalovaná za rozhodné období zaplatila, a tím, co měla správně zaplatit, jakož i s výší přiznaného poplatku z prodlení.

Žalovaná proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost opřela o Uplatnila v něm dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím především napadla správnost právního závěru odvolacího soudu, že bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu. Nadále je přesvědčena, že tomu tak není, neboť rozhodnutím soudu jí bylo uloženo byt vyklidit až po zajištění náhradního bytu. Tím jí přinejmenším za použití analogie vzniklo právo na bydlení v bytě ve smyslu obč. zák., na něž se vztahuje i úprava nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu zakotvená v až 699 obč. zák. Nutně se tak na ni musí vztahovat úprava o regulovaném nájemném, tj. o regulaci nájemného, a odvolací soud proto pochybil, když shodně se soudem prvního stupně vycházel při stanovení výše bezdůvodného obohacení z tržního nájemného. Poukázala na soudní praxí obecně zastávané stanovisko, že výše bezdůvodného obohacení by měla činit u služeb a výkonů jejich cenu obvyklou, tj. cenu, která je obvykle za obdobné výkony či služby v konkrétním místě a čase požadována. Jestliže bylo zjištěno, že byty jsou určeny pro ubytování pracovníků žalobkyně, lze za jejich užívání požadovat toliko regulované nájemné; výše bezdůvodného obohacení se proto musí rovnat regulovanému nájemnému. Navíc s přihlédnutím k tomu, za jakých okolností předmětný byt získala (žalobkyni jako protihodnotu přidělení předmětného bytu odevzdala byt, který do té doby užívala), bylo by přiznání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající tržnímu nájemnému v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( o. s .ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí a c/

V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle , neboť v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně, jenž byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nebylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky žalobě vyhovující). Přípustnost dovolání může být proto dána pouze za podmínek

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je ve smyslu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních (nikoliv skutkových), navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu po právní stránce zásadní význam, jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Přípustnost dovolání není založena již tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.

Ve smyslu je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.

Podle obsahu dovolání ( ) žalovaná v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že na úkor žalobkyně získala bezdůvodné obohacení. Své námitky přitom spojila s argumentací, že odvolací soud tento závěr vybudoval na chybné právní úvaze, že s právem užívat byt do zajištění odpovídající bytové náhrady (do posledního dne lhůty k jeho vyklizení) založeného soudním rozhodnutím je spojena povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši nájemného neregulovaného (tzv. tržního).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu odstavce 1 písm. c/ , neboť žalovaná prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu napadla správnost právního závěru, na němž rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Žalovaná se totiž mýlí, vychází-li z přesvědčení, že odvolací soud stanovil výši bezdůvodného obohacení získaného užíváním bytu bez právního důvodu ve výši rovnající se neregulovanému nájemnému. Z odůvodnění napadeného rozsudku je nepochybné, že odvolací soud vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení v částce odpovídající výši věcně usměrňovaného nájemného ve smyslu , o nájemném z bytu a úhradě za plnění spojená s užíváním bytu, ve znění , č. a č. (resp. jeho doplatku). Institut věcně usměrňovaného nájemného lze podřadit jedině pod pojem tzv. (zmiňovanou vyhláškou) regulovaného nájemného, neboť nepředstavuje obecnou (tržní cenu) za užívání bytu, tedy cenu obvyklou v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným a je dána nabídkou a poptávkou ( , o cenách, v platném znění). Nadto lze konstatovat, že právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s dosavadní judikaturou. Například již v rozsudku ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. , publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701/2004, Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že osoba, jejímuž právu na bydlení nepředcházelo nájemní právo, je z titulu bezdůvodného obohacení povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající té, jaká by byla dána při existenci nájemního poměru. Vyslovil-li odvolací soud názor, že žalovaná, jíž svědčí právní důvod bydlení, má (obdobně jako nájemce bytu) povinnost platit úhradu za užívání bytu, a to ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního vztahu (v dané věci určeného podle ustanovení tehdy platné ), nikterak se od dosavadní soudní praxe neodchýlil. Za této situace se pak i odkaz na obč. zák. jeví jako nepřípadný, neboť žalovaná otázku posouzení dobrých mravů spojuje pouze s přiznáním bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající tržnímu nájemnému.

Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle přípustné, a proto je podle věty první a o. s. ř odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13.dubna 2005

JUDr. Blanka Moudrá,v.r.

předsedkyně senátu