Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2363/2012

U S N E S E N Í

Š. G.,

VŠEZEP s.r.o.

se sídlem v Kdyni – Všerubech, Hájek č. 35, IČO 008 70 838, o 810.000,- Kč, za účasti

České pojišťovny a. s.

se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 452 72 956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. dubna 2012 č. j. -204, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.4.2012 č. j. -204, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17.10.2011 č. j. -176 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla žaloba o 810.000,- Kč zamítnuta), není přípustné podle ustanovení [tj. , , ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Právní otázku počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění (jeho zvýšení), která se podle ustanovení zák. práce (ve znění účinném do 31.12.2006 - srov. , ) odvíjí ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, která vychází z názoru, že ztížení společenského uplatnění vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a kdy je tedy možné přistoupit k jeho bodovému ohodnocení. O škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se tedy poškozený zpravidla dozví v době, kdy lze objektivně provést ohodnocení ztížení společenského uplatnění, neboť tehdy má poškozený k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu zjistit

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.10.2005, sp. zn. uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 52, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.7.2011, sp. zn. uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 153, roč. 2011), na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Žalobce sice v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (že ztížení společenského uplatnění po ustálení zdravotního stavu žalobce v květnu 2003 bylo již odškodněno, jestliže při porovnání jednotlivých položek bodového ohodnocení MUDr. T. ze dne 7.5.2003 a MUDr. S. ze dne 4.12.2008, bylo zjištěno, že oba „hodnotili stejné zdravotní postižení“, a že žalobce ani „netvrdil a neprokázal, že by v příčinné souvislosti s předmětným pracovním úrazem došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a že by příčina jeho částečné invalidity byly právě následky tohoto pracovního úrazu“),

a nesouhlasí s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou těchto námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (jestliže dovolatel namítá například, že z doložené zdravotní dokumentace žalobce vyplývá, že před úrazem žádné zdravotní potíže s páteří neměl, že jeho zdravotní stav se v důsledku zmíněného úrazu neustále zhoršuje, což dokládal „různými lékařskými zprávami“, které však soud „při jednání nepřečetl, pouze je konstatoval“, a že „jediným kritériem pro rozhodnutí soudu“ byl znalecký posudek z Univerzity Karlovy, který je podle názoru dovolatele „velmi pochybný“). Současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry o tom, že se jeho zdravotní stav v důsledku pracovního úrazu neustále zhoršuje a „už nikdy nebude dobrý“, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.

Kromě toho dovolatel

namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení spočívající v tom, že odvolací soud (a soud prvního stupně) podle jeho názoru nezhodnotil všechny žalobcem předložené důkazy, a že se tedy soudy obou stupňů „nedokázaly vypořádat s množstvím důkazů, které měly k dispozici“.

K těmto námitkám dovolatele je třeba uvést, že o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při zjišťování skutkového stavu věci jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny, a přestože k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzené věci sice tvrzeny nebyly, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 56). O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná.

Dovolatel totiž opomíjí, že podle ustanovení , věty první, jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle věty druhé tohoto ustanovení soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl dovolatelem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. , publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. , publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. , publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).

Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacích důvodů podle ustanovení a , nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2013

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu