Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2818/2025

-176

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. K., zastoupený Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem v Praze, Na kovárně 472/8, proti žalované: J. H., zastoupená Mgr. Petrem Váverkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, o 640 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. května 2025, č. j. -147, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 5. 2025, č. j. -147, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 1. 2025, č. j. -120, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 640 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda v případě plnění poskytnutého na základě pokynu podvodně jednající osoby na cizí bankovní účet, coby platební místo, je ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vyloučena pasivní věcná legitimace majitele tohoto bankovního účtu. Měl za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Vytýkal dále překvapivost rozsudku odvolacího soudu. Měl za to, že jím odkazovaná judikatura dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. ) v řešení nastolené otázky překvapivosti soudního rozhodnutí není jednotná.

3. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Judikatura dovolacího soudu se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. ; rozhodovací praxe reflektující právní úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu a násl. , , účinného do 31. 12. 2013, je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení a násl. o. z. použitelná i v poměrech účinné občanskoprávní úpravy – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. ). Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být úspěšná; stejně tak nemůže být v řízení úspěšný ani žalobce, není-li, coby osoba aktivně věcně legitimovaná, subjektem uplatňovaného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. , či ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. ).

6. Plnění poskytnuté na základě určitého – byť třeba později odpadnuvšího, neplatného či toliko domnělého – právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, pak nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžníhou, coby sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému, případně též domnělému, závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé (eventuálně též domnělé) smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku (případně domnělého závazku) jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. , ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. , a ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. ).

7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že dovolatel blíže nezjištěné osobě (vystupující pod jménem Petr Novák) na základě vzájemné dohody poukázal dvě platby po 320 000 Kč na účet č. 111899725/0300, vedený u Československé obchodní banky, a. s, jehož majitelkou byla žalovaná, za účelem investice svých finančních prostředků do kryptoměny a žalovaná na základě pokynu třetí osoby, aniž byla v jakémkoliv vztahu s dovolatelem, poté uvedené finanční prostředky ve formě kryptoměny poukázala na cizí kryptoměnový účet neznámého majitele (popsaný skutek byl předmětem trestního řízení vedeného ve věci podezření z přečinu podvodu dle a 3 , , jež byla na základě usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality – 6. oddělení ze dne 11. 4. 2024, č. j. KRPA-309393-44/TČ-2023-001276, ve spojení s usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 21. 5. 2024, č. j. 1 ZN 3973/2023-38, odložena, když nebyl zjištěn pachatel), uzavřel, že žalovaná ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení není pasivně věcně legitimována, korespondují jeho konkluze ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (na níž není důvodu čehokoliv měnit), dle níž plnění poskytnuté na základě určitého – byť třeba později odpadnuvšího, neplatného či toliko domnělého – právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající (dovolatel na základě domnělého, respektive neplatného /podvodné vylákání peněz/, právního důvodu poukázal peněžité plnění na bankovní účet žalované pouze jako na určené platební místo, v úmyslu dostát svému závazku vůči třetí osobě v souvislosti s realizací investice do kryptoměny) a dle které bezdůvodně obohaceným je jen ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (žalovaná poukázané peněžní prostředky dle pokynu třetí osoby převedla na cizí kryptoměnový účet neznámého majitele).

8. Vytýká-li pak dovolatel překvapivost rozsudku odvolacího soudu, upozorňuje tím na vadu řízení. Takovou výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným ( ), přičemž jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Za překvapivé (nepředvídatelné) ostatně dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – jež si oproti mínění dovolatele nikterak neprotiřečí – lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. , či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. , rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. , ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. , a ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. ). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není, vycházel-li odvolací soud ze stejného skutkového základu věci (výše popsaného skutku, jenž byl předmětem trestního řízení) jako soud prvního stupně a přisvědčil-li i jeho závěru, že se žalovaná na úkor dovolatele bezdůvodně neobohatila (rozvíjeje pouze argumentaci soudu prvního stupně akcentující okolnost, že žalovaná z transakce, k níž byl toliko použit její bankovní účet, neměla žádný majetkový prospěch).

9. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ).

10. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalované, která se k dovolání nevyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 2. 2026

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu