Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2591/2021

28 Cdo 2591/2021-366

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně P. H., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované P. M., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2021, č. j. -338, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 342 Kč k rukám advokátky Mgr. Ludmily Kutějové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. -338, rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 1. 2021, č. j. -282, změnil toliko v nákladovém výroku II., jinak jej ve výroku I. o věci samé, jímž byla žaloba o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, jako věcně správný potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku pasivní věcné legitimace žalované k vydání bezdůvodného obohacení představovaného částkou 400 000 Kč (s příslušenstvím), která jí byla poukázána na účet u peněžního u, jehož je majitelkou. Měla za to, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná není pasivně věcně legitimována, odporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. , rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. , a ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 124/2010. Namítala rovněž, dovolávajíc se zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2012, či rozsudku téhož soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 78/2004, že bez ohledu na tvrzení procesních stran měla být na posuzovaný případ aplikována ustanovení a , (dále jen „o. z.“), když k poukázání peněžní částky ji přiměl lstí D. S.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu a násl. , , účinného do 31. 12. 2013, a která je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení a násl. o. z. použitelná i v poměrech účinné občanskoprávní úpravy (srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. ), se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. ). Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být úspěšná; stejně tak nemůže být v řízení úspěšný ani žalobce, není-li, coby osoba aktivně věcně legitimovaná, subjektem uplatňovaného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. , či ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. ).

Plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) či toliko domnělého právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, pak nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního u, představující sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému, případně též domnělému, závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. , a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. ).

Ostatně ani nevědomost plnitele o majiteli bankovního účtu neimplikuje bez dalšího vznik bezdůvodného obohacení na straně majitele účtu, šlo-li o plnění na závazek. K tomu srovnej např. rozsudek ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud uzavřel, že poukázal-li dlužník dlužnou peněžitou částku věřiteli nevědomě na účet třetí osoby na základě pokynu věřitele, došlo k zániku závazku dlužníka vůči věřiteli splněním dluhu, nikoliv k bezdůvodnému obohacení třetí osoby, obdobně též rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. , v němž se uzavírá, že splní-li dlužník svůj závazek podle věřitelových pokynů, nelze následně takto vzniklou volní autonomii neproporcionálně narušovat soudní cestou, ačkoliv podle hmotného práva stricto sensu k uzavření dohody ohledně platebních podmínek mezi účastníky nedošlo, či usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud považoval pro závěr o pasivní věcné legitimaci za nerozhodnou skutečnost, že žalující strana nevěděla o tom, že bankovní účet, na nějž bylo plněno, patřil třetí osobě.

Jestliže tedy odvolací soud vycházeje ze skutkových konkluzí, dle nichž účet u peněžního u, jehož majitelkou byla žalovaná, na který dovolatelka poukázala žalovanou částku, představoval toliko sjednané platební místo, na které byly dovolatelkou poukázány peněžní prostředky pro D. S. (který měl k danému bankovnímu účtu zřízeno dispoziční oprávnění), uzavřel, že žalovaná k vydání poukázané sumy s příslušenstvím, coby bezdůvodného obohacení, není pasivně věcně legitimována, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Zpochybňuje-li přitom dovolatelka závěry soudů nižšího stupně o tom, že předmětnou sumu poukázala osobě nadané dispozičním oprávněním k účtu (D. S.), a nikoliv žalované, pak polemizuje se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Skutkové závěry soudů nižšího stupně ostatně nejsou nikterak nepřiměřené provedenému dokazování, jestliže účastnická výpověď žalované a svědecká výpověď D. S., dle nichž posuzovaná částka byla dovolatelkou dne 30. 10. 2015 poukázána svědkovi na účet u peněžního u, jehož majitelkou byla žalovaná, je objektivizována tím, že dispoziční oprávnění svědka k účtu bylo zřízeno dne 29. 10. 2015, načež v době do 31. 12. 2015 poukázanou částku 400 000 Kč z účtu vybral, přičemž dne 30. 10. 2015 vystavil ve prospěch dovolatelky směnku, na jejímž základě se jí zavázal uvedenou částku zpětně uhradit do 11. 11. 2015.

Soudy nižšího stupně se pak nikterak nezpronevěřily ani dovolatelkou citované judikatuře, dle níž soudy zjištěný skutkový stav podřazují adekvátním hmotněprávním normám i bez procesní aktivity účastníků řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2012, či ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 78/2004), pakliže poté, co vyšlo najevo, že poukázané peněžní prostředky nepředstavují zápůjčku poskytnutou dovolatelkou žalované (jak bylo tvrzeno v žalobě), nýbrž plnění poskytnuté dovolatelkou D. S., coby osobě oprávněné disponovat s prostředky na bankovním účtu žalované, dovodily v souladu s výše rozebranou rozhodovací praxí dovolacího soudu nedostatek pasivní věcné legitimace žalované. Dovolatelce přitom zjevně neprospívá ani aplikace ustanovení § 2995 o. z. na posuzovaný případ, neboť i toto ustanovení pasivní věcnou legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení připíná k osobě, jež se plněním obohatila; ve skutkových kulisách projednávané pře, tedy k osobě s dispozičním oprávněním k bankovnímu účtu, na který bylo plněno, jíž bylo poskytnuté plnění též určeno.

Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalované náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení v částce 9 900 Kč [ , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty, celkem tedy 12 342 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 11. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu