Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 575/2015

ROZSUDEK

Ing. L. V.

D. B.

, zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o

200.000,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2014, č. j. -153, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2014, č. j. -153,

se

,

vyjma výroku II.,

zrušuje

a věc

se

v naznačeném rozsahu

vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 10. 2012, č. j. -87, uložil žalované zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), co do části požadovaného příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud na základě provedeného dokazování přitakal žalobci, dle nějž se na jeho úkor žalovaná bezdůvodně obohatila ve výši požadované částky, kterou jí omylem zaslal na bankovní účet. Žalované se nepodařilo úspěšně doložit svou obranu spočívající v tvrzení, že peněžní prostředky byly na její účet žalobcem převedeny na základě smlouvy o půjčce, kterou žalobce uzavřel s jejím bývalým manželem. Bez významu pro posouzení důvodnosti žalovaného nároku je rovněž způsob, jímž bylo s těmito prostředky následně naloženo žalovanou či osobou mající k účtu dispoziční oprávnění.

K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadených výrocích I. a III. Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, č. j. -153, potvrdil ve výroku I. v rozsahu, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s úrokem z prodlení od 6. 6. 2009 do zaplacení (výrok I.), změnil v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o zaplacení úroku z prodlení od 31. 5. 2009 do 5. 6. 2009, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud zdůraznil, že peněžní prostředky na bankovním účtu jsou dle úpravy obsažené v a násl. , obchodního zákoníku, v majetku peněžního u, přičemž majiteli účtu svědčí vůči u pohledávka ve výši zmíněných prostředků. Jsou-li peníze na dané konto poukázány omylem, vzniká bezdůvodné obohacení na straně jeho majitele, který takto nabude v rozsahu odpovídajícím zaslané částce neoprávněně majetkovou hodnotu v podobě navýšení pohledávky vůči peněžnímu u. Korektní závěr soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované není s to zvrátit ani tvrzení, dle nějž byl daný obnos na účet žalované zaslán na základě smlouvy o půjčce uzavřené žalobcem s R. B. (bývalým manželem žalované), neboť připsáním peněz na účet se nikterak nerozšířila majetková sféra této osoby. Pokud R. B. na základě svého dispozičního oprávnění peníze z účtu vybral, dostalo se mu majetkového prospěchu právě na základě tohoto oprávnění, a nikoliv plněním ze strany žalobce. Obrana žalované spočívající v poukazu na zmíněné skutečnosti je tedy pro posouzení její povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení bezcenná, a není důvodu se jí více zabývat. Věcně správný rozsudek soudu prvního stupně je namístě korigovat toliko v úsudku stran počátku prodlení se splněním žalované povinnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání vyjma jeho výroku II.) podala dovolání žalovaná, jež je toho mínění, že k otázce řešené dotčeným rozhodnutím je dovolacím soudem přistupováno rozdílně, pročež je na dovolání třeba pohlížet jako na přípustné ve smyslu Číslo účtu žalované bylo určeno jako platební místo pro plnění ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem jako věřitelem a R. B. v postavení dlužníka, jenž měl k tomuto účtu dispoziční oprávnění. Uvedené pak zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu reprezentované například rozhodnutím sp. zn. , dle níž věřitel ze smlouvy o půjčce může splnit svůj závazek přenechat dlužníkovi peníze i převodem na účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění. R. B. z účtu žalované přímo vyzvednul částku 90.000,- Kč a další výběry realizoval prostřednictvím platební karty, jíž rovněž disponoval, což mělo být mimo důkazů, jež nebyly shledány dostatečně přesvědčivými, prokázáno svědeckou výpovědí, k jejímuž provedení však soudy nepřikročily. Jelikož v souvislosti s půjčkou částky 200.000,- Kč nedošlo ke zvýšení aktiv žalované, nemohlo na její straně dojít ani k bezdůvodnému obohacení, jak odpovídá názorům vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Rozdílné úvahy jsou oproti tomu vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , což dokládá rozpornou rozhodovací praxi ve smyslu Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc jim vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil argumentaci dovolatelky a navrhl odmítnutí dovolání.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Třebaže tvrzení dovolatelky o rozdílném přístupu k téže otázce Nejvyšším soudem nelze mít za přiléhavé, neboť opomíjí skutkové i právní odlišnosti poukazovaných rozhodnutí, je na dovolání možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu naposledy citovaného ustanovení, jelikož odvolacím soudem byly přehlédnuty judikatorní závěry vyslovené k funkci bankovního účtu jako platebního místa.

V obecné rovině jsou zajisté správné úvahy odvolacího soudu, dle nichž osoba, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet, zákonem označovaná jako majitel účtu, má ve vztahu k peněžnímu u pohledávku z účtu ve výši částek na něj touto, případně jinými osobami vložených, aniž by přitom bylo rozhodující, čí prostředky byly na toto konto vloženy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. , a judikaturu v něm odkazovanou). Jsou-li peníze na účet zaslány omylem, je pak k jejich vydání z titulu bezdůvodného obohacení povinna právě osoba, jejíž majetková sféra se takto bez právního důvodu rozrostla navýšením její pohledávky vůči peněžnímu u, nehledě na to, jak je s nimi dále naloženo (srov. obdobně úvahy vyslovené například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. , či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. ). Od těchto situací je ovšem třeba odlišit případy, v nichž bankovní účet figuruje pouze jako místo plnění, jehož prostřednictvím má být splněn závazek ze vztahu mezi osobami od majitele účtu odlišnými. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního u představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. ). Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. ) a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. ). Shodné závěry se dále podávají například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. . Zasláním peněz na bankovní účet třetí osoby, určený za platební místo, pak lze dostát i závazku ze smlouvy o půjčce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Aby bylo v nyní řešeném sporu na částku, kterou obdržela na svůj účet žalovaná, možno pohlížet jako na plnění poskytnuté žalobcem na základě smlouvy s R. B., bylo by samozřejmě nezbytné přesvědčivě doložit, že šlo právě o plnění z uváděné smlouvy, neboť pouhé tvrzení, ve vztahu k němuž by žalovaná neunesla důkazní břemeno, by nebylo s to zvrátit správnost závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na její straně. Konstatoval-li však odvolací soud bezvýznamnost zmíněné skutečnosti, aniž by se blíže zabýval opodstatněním této námitky žalované, nemůže jeho rozhodnutí za daného stavu řízení obstát jako věcně správné.

K tvrzenému rozporu tezí vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a usnesení tohoto soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. , se sluší podotknout, že tato rozhodnutí vycházejí z rozdílného skutkového stavu, stěžejní odlišností je pak to, že ve sporu řešeném v rozhodnutí prve uvedeném nefiguroval účet třetí osoby jako řádně sjednané místo plnění, zatímco ve vztahu rozebíraném ve druhém z odkazovaných rozhodnutí tomu tak bylo, což se samozřejmě muselo promítnout i do vymezení práv a povinností dotčených osob, aniž by však v rozhodnutích vyslovené úvahy spolu vzájemně kolidovaly.

S ohledem na předestřené je zjevné, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle a odst. 2, věty první, ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu , věty první, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. ledna 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu