Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 24/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Alcom Alval s.r.o., IČ: 25352822, se sídlem v Bruntále, Krnovská 1397/47, zastoupené JUDr. Luďkem Zakopalem, advokátem se sídlem v Bruntále, Krnovská 1397/47, proti žalovaným 1.České republice – Finančnímu úřadu v Karviné, se sídlem v Karviné-Fryštátě, Fryštátská 89, a 2.ŠROT TRADE s.r.o., „v likvidaci“, IČ:25366351, se sídlem v Karviné – Novém Městě, Závodní 540, o zaplacení částky 180.718,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2010, č. j. -93, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 23. 4. 2009, č. j. -65, uložil 2. žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 180.718,19 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby 1. žalovaná byla společně a nerozdílně s 2. žalovanou zavázána zaplatit žalobkyni částku 180.718,19 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně žalovanou částku, odůvodňovala žalobkyně tvrzením, že omylem odeslala tuto částku na účet 2. žalované, jež ji však odmítla vrátit, a že z účtu 2. žalované byla tato částka odvedena na základě exekučního příkazu na účet 1. žalované, jež taktéž nevyhověla žádosti žalobkyně o její vydání. Soud prvního stupně uvedl, že 1. žalovaná nemůže být ve sporu pasivně legitimována, jelikož jí byla částka z účtu 2. žalované řádně odvedena na základě vykonatelného exekučního titulu, a na její straně tak nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Bezdůvodné obohacení však vzniklo na straně 2. žalované přijetím finančních prostředků na svůj účet bez jakéhokoliv právního důvodu, pročež jí soud uložil, aby tuto částku i s odpovídajícím úrokem z prodlení zaplatila žalobkyni.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, č. j. -93, v napadených výrocích II. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a zdůraznil, že není rozhodující, čí prostředky byly zaslány na bankovní účet, ale že na základě smlouvy o účtu má jeho majitel vůči bance pohledávku odpovídající výši na účet vložených a nevybraných prostředků, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí. Pokud tedy při provádění exekuce byly postiženy prostředky, jež byly na účet 2. žalované zaslány omylem žalobkyní, nemění to nic na tom, že šlo o řádný výkon daňové exekuce vůči daňovému dlužníku, tj. 2. žalované, a nemohlo tak dojít k bezdůvodnému obohacení na straně 1. žalované.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, přípustnost dovolání dovozuje ze zásadního právního významu tohoto rozhodnutí ve smyslu Podle dovolatelky by na věc měl být aplikován názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí sp. zn. , podle nějž předpokladem odpovědnosti za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat (bezdůvodné obohacení), není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává, a byl-li výkonem rozhodnutí uspokojen nárok oprávněného z majetku jiné osoby než povinného, vznikl mezi oprávněným a osobou, na jejíž úkor byl majetkový prospěch získán, občanskoprávní závazek z bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu. Dovolatelka dále zdůraznila, že dotčené ustanovení , o správě daní a poplatků (dále jen zákon o správě daní a poplatků), výslovně stanoví, že daňovou exekuci je možno provést na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank, z čehož je zřejmé, že peněžní prostředky na účtech u bank musí patřit dlužníkům, přičemž omylem poslané peníze nikdy daňovému dlužníku patřit nemohou. Dovolatelka rovněž vyjádřila přesvědčení o protiústavnosti zákona o správě daní a poplatků stanovícím, že správce daně je povinen přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým subjektem, a zacházet s ní způsobem, jako by ji vykonával daňový subjekt, a že vrácení platby tomu, kdo ji za dlužníka zaplatil, je nepřípustné, neboť toto ustanovení podle ní zcela popírá princip ochrany soukromého vlastnictví. Názor Nejvyššího soudu předestřený v rozhodnutí sp. zn. , podle nějž je zcela nerozhodné, čí prostředky byly na účtu, na nějž byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu, považuje dovolatelka za diskriminační a upřednostňující stát na úkor soukromé společnosti. Samotný zákon o správě daní a poplatků ukládá v správci daně dbát na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Rozhodnutí soudů obou stupňů se podle dovolatelky opírají o nesprávné právní hodnocení věci, pročež by měla být Nejvyšším soudem zrušena a věc by měla být vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („ “), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. , kterým se mění , , rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V daném případě však nelze dovodit, že by dovolatelkou vznesené námitky umožňovaly dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Neshledaly-li soudy nižších stupňů 1. žalovanou v daném sporu pasivně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení, lze jejich rozhodnutí považovat za zcela souladné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Jak opakovaně připomněl Nejvyšší soud, na základě smlouvy o běžném účtu uzavřené podle a násl. , obchodního zákoníku, je peněžní ústav povinen přijmout na účet vklady učiněné majitelem nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, jež se tímto způsobem na účet ukládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4, sešit 1/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. ). Majiteli účtu svědčí právo na vyplacení na účtu se nacházejících prostředků, jež současně představují pohledávku majitele účtu z účtu u peněžního u, aniž by ve vztahu mezi bankou a majitelem účtu bylo jakkoliv rozhodující, čí prostředky byly na účet vloženy. Nařízením exekuce přikázáním pohledávky z účtu pak do vztahu mezi bankou a majitelem účtu vstupuje příslušná exekuci vykonávající osoba a do výše vymáhané pohledávky získává právo uspokojit vymáhanou pohledávku z peněžních prostředků uložených na účtu. Z uvedeného je zřejmé, že v této situace není prostor proto, aby vykonavatel exekuce jakkoliv zohledňoval, jestli pohledávka povinného vůči bance vznikla na základě řádně poskytnutých prostředků jeho či jiných osob, či na základě platby omylem zaslané na předmětný účet třetí osobou (k podobným závěrům dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. ). Postihla-li tedy 1. žalovaná při provádění exekuce i prostředky, jež byly na účet 2. žalované omylem zaslány žalobkyní, postupovala zcela v souladu s relevantní právní úpravou, a není tak možné dovodit vznik bezdůvodného obohacení na její straně. Nelze přitom souhlasit s dovolatelkou, že by daným postupem byl porušen princip ochrany soukromého vlastnictví, neboť, jak plyne již z rozhodnutí soudu prvního stupně, tímto není jakkoliv popřeno právo žalobkyně na vydání peněžních prostředků omylem zaslaných na účet 2. žalované, na jejíž straně tímto došlo bez odpovídajícího právního důvodu k nabytí majetkového prospěchu (nárůstem její pohledávky vůči bance), který je tedy 2. žalovaná povinna vrátit dovolatelce podle zásad upravujících vydání bezdůvodného obohacení. Daný postup nelze považovat ani za diskriminační či preferující zájmy státu před zájmy soukromé osoby, neboť uvedený mechanismus by se uplatnil i v případě, že by šlo o exekuci ve prospěch jiné právnické či fyzické osoby a nikoliv o exekuci daňovou, jelikož při daňové exekuci se postupuje přiměřeně jako při výkonu rozhodnutí týkajících se pohledávky vzniklé v soukromoprávních vztazích (srov. zákona o správě daní a poplatků). Tvrzení dovolatelky o protiústavnosti ustanovení zákona o správě daní a poplatků není v dané věci nijak případné, jelikož pohledávka správce daně, tj. 1. žalované, k jejímuž uhrazení byla exekuce prováděna, byla uspokojena z prostředků představujících pohledávku 2. žalované vůči bance (k tomuto závěru viz výše), a nešlo tedy o platbu provedenou subjektem odlišným od subjektu daňového. Nejvyšší soud tedy nemá důvodu odklánět se od jím dovozených a dovolatelkou zpochybňovaných závěrů vyslovených v rozsudku ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 50, sešit 6/2006, jímž byl způsobem předvídaným , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, překonán dovolatelkou vzpomínaný názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. . Z uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatelky neumožňují dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, pročež Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným a podle , věty první, a je odmítnul.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l a s tím, že na straně žalovaných žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 19. září 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu