Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2501/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně P. – T. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Okresní správě sociálního zabezpečení České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, A. Barcala 1461, o zaplacení 143.489,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , k dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. července 2004 , č.j. -65, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. července 2004, č.j. -65 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. března 2004, č.j. -33 se z r u š u j í a věc se v r a c í Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I.stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 143.489,60 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 1. 6. 2002 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku maje provostupňové rozhodnutí za správné. Zjištění, že žalobkyně na účet třetí osoby, vůči níž neměla žádný finanční závazek, omylem poukázala částku 143.489,60 Kč a taková částka byla odepsána v rámci správní exekuce vedené na účet třetí osoby a převedena žalované, odpovídá právní posouzení vycházející z toho, že žalobkyně neplnila žalované a že ta od žalobkyně plnění nepřijala, žalobkyně při tom neměla důvod plnění ani třetí osobě ani žalované, tak nemohlo bezdůvodné obohacení vzniknout třetí osobě a byly-li při exekuci použity jiné prostředky než povinné třetí osoby, dostalo se žalované majetkového prospěchu z plnění bez právního důvodu, který je žalovaná ve smyslu § 456 obč. zák. povinna vydat. V té souvislosti je odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. . Za nedůvodnou má odvolací soud též námitku promlčení.

Žalovaná ve včasném dovolání namítla, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), neboť podle jejího přesvědčení k plnění v její prospěch nedošlo bez právního důvodu, nýbrž na základě správního výkonu rozhodnutí, jímž byla předmětná částka odepsána z účtu povinného u peněžního u Mylné poukázání částky žalobkyně povinnému zakládá vztah mezi nimi a žalovaná nemůže být do takového vztahu zatahována a nemohla se na úkor žalobkyně obohatit. Chybně odvolací soud řešil i otázku promlčení a úroků z prodlení. Konečně žalovaná poukazuje na to, že mezi týmiž účastníky ohledně jiné částky Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze rozhodly přesně opačně nežli dovoláním napadené rozhodnutí s tím, že žalobkyně nebyla k podání žaloby oprávněna, v tom se spatřuje zásadní význam dovoláním napadeného rozsudku, neboť jde o otázku řešenou odvolacími soudy rozdílně.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto. Zdůraznila, že žalovaná věděla, že je prováděn výkon rozhodnutí z částek omylem připsaných povinnému dlužníkovi, takže ani nemohlo jít o postižení jeho prostředků. Žalobkyně opětovně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. , její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze v jiné věci bylo shledáno nepřípustným.

Dovolání v této věci však přípustné je.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadené rozhodnutí není měnícím ( ) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno ( ), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení

Aby mohlo být dovolání přípustné podle , musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán ( , věta první, ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

A právě o případ, kdy odvolací soud posoudil věc podle právní normy tj. podle právní úpravy odpovědnosti za vydání bezdůvodného obohacení, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, přičemž jeho právní posouzení je rozdílné od rozhodnutí dovolacího soudu. Nad to je skutečností, že se dovoláním napadené rozhodnutí vypořádává ve vztahu týchž účastníků ohledně obdobných skutečností se zásadní otázkou důvodnosti žaloby – věcné legitimace – rozdílně od rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002 č.j. -25, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 6. 2002 č.j. -12 a kterým bylo uzavřeno, že žalobkyně neplnila za třetí osobu to, co ta měla plnit sama.

V rozsudku ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud rozebral postavení majitele účtu u peněžního u při nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z tohoto účtu a uzavřel, že „…účet zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu (srov. až 715 obchodního zákoníku). Obchodní zákoník používá v ustanoveních a násl. termín „majitel účtu“ i když účet sám o sobě nemá majetkovou hodnotu a peněžní prostředky na něm uložené jsou v majetku peněžního u. Za majitele účtu je třeba z pohledu ustanovení obchodního zákoníku o běžném a vkladovém účtu považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet. Na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu je peněžní ústav povinen přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají. Oprávnění (nároky) majitele účtu spočívající – obecně vzato – v tom, aby jemu nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu, představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí podle až 311 Vzhledem k tomu, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu se týká pohledávky, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu u, vyplývá z výše uvedeného mj. to, že je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet uloženy. Předmětem výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního u není – jak uvedeno výše – věc (a ani jiný majetek), ale nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z účtu (pohledávka z účtu).

V rozsudku ze dne 14. března 2002, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud, vycházeje z rozhodnutí zmíněného v předchozím odstavci, doplnil, že „peněžní ústav je povinen přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají; skutečnost, kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených na účtu, tu opět není významná. Nařízením výkonu rozhodnutí soud vstupuje do závazkového vztahu mezi majitelem účtu a peněžním ústavem, přikázáním pohledávky z účtu majitel účtu pozbývá svoji pohledávku z účtu až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím a peněžní ústav ji vyplatí oprávněnému jako osobě, která přikázáním pohledávky majitele účtu získala právo uspokojit se z peněžních prostředků uložených na jeho účtu. Z výše uvedeného vyplývá mimo jiné to, že je nerozhodné, komu náležely peněžní prostředky uložené na účet (vyjma účelově určených prostředků podle ), podstatná z tohoto hlediska je jedině skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť jedině on má pohledávku z účtu u peněžního u, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí podle ustanovení až 311 “

S odkazem na závěry formulované v obou posledně zmíněných rozsudcích se ztotožnil i velký senát obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 10.listopadu 2004, sp.zn. , jímž se odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v jeho rozsudku ze dne 23.srpna 2001, sp.zn. , na nichž staví své rozhodnutí odvolací – a i prvostupňový – soud v této věci. Zdůraznil, že „peněžní prostředky na účtu“ vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu z tohoto pohledu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního u. Z toho i pro zde souzený případ obdobně vyplývá, že částka poukázaná z účtu žalobkyně žalované, nebyla v majetku této společnosti, nýbrž v majetku banky, vůči níž měla třetí osoba pohledávku z účtu. Takto nemohly být při správní exekuci prováděné přikázáním pohledávky z účtu povinného vedeného u peněžního u převedeny, byť omylem, finanční prostředky z majetku žalobkyně. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního u, totiž představuje pouze pohledávku z účtu u peněžního u. Jinak řečeno, nejde o „věc“, nýbrž o „nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z tohoto účtu“ (pohledávku z účtu) při splnění sjednaných podmínek.

Pokud tedy žalovaná při provádění správní exekuce vůči dlužníku postihla peněžní prostředky na účtu třetí osoby, jež byly předtím na tento účet připsány omylem z účtu žalobkyně, postupovala v souladu s a v důsledku jejího postupu se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila. Nemůže být proto pasivně legitimovanou pro uložení povinnosti vydat žalobkyni jí omylem bance poukázané prostředky na účet třetí osoby.

Poněvadž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ve světle rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia Nejvyšší soudu je správné, dospět nelze, dovolací soud je v souladu s ustanovením zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení ( ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2005

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu