Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3285/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Alcom Alval s. r. o., se sídlem Bruntál, Krnovská 1397/47, zastoupené JUDr. Luďkem Zakopalem, advokátem se sídlem Bruntál, Krnovská 1397/47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2010, čj. - 93, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 4. 2009, čj. - 65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, údajně porušujících její právo na soudní ochranu zakotvené v d (dále " ") a ústavní princip právního státu vyplývající z odst. l y.

Stěžovatelka uvedla, že Finanční úřad v Karviné "exekuoval" z účtu společnosti ŠROT TRADE s. r. o. "v likvidaci", částku 180.718,19 Kč na plnění daňové povinnosti. Jednalo se o exekuci, kterou byla postižena částka 184.626,12 Kč, kterou stěžovatelka omylem, ze svého bankovního účtu, převedla na účet zmíněné společnosti. Stěžovatelka tak fakticky plnila daňovou povinnost za zmíněnou společnost a o tuto částku přišla.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 4. 2009, čj. - 65, byla výrokem I. zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - Finančnímu úřadu v Karviné ("první žalovaná") na zaplacení 180.718,19 Kč s přísl. Výrokem II. byla uložena povinnost zaplatit shora uvedenou částku druhé žalované, tj. společnosti ŠROT TRADE s. r. o. "v likvidaci". Výrok III. a IV. se týkal nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě, rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, čj. - 93, rozsudek okresního soudu, v odvoláním napadených výrocích II. a IV., potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. , bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.

III.

Ústavní soud předesílá, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti ( y), nikoliv "běžné" zákonnosti, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů, neboť není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrací se stejnou argumentací, kterou již uplatnila v předcházejících stadiích řízení. Porušení svého práva na soudní ochranu a porušení principu právního státu spatřuje, bez bližšího vysvětlení a s absencí jakékoli ústavněprávní argumentace, pouze ve skutečnosti, že obecné soudy rozhodly v rozporu s jejím přáním.

Ústavní soud úvahy stěžovatelky nesdílí. Pokud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. , namítá protiústavnost zákona o správě daní a poplatků s tím, že se v případě první žalované jednalo o bezdůvodné obohacení získané (stěžovatelčiným) plněním bez právního důvodu podle , nelze jí v tomto ohledu přisvědčit.

Tříčlenný senát Nejvyššího soudu dospěl, v rozsudku sp. zn. , ze dne 10. 11. 2004, k právnímu závěru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku, kterým stěžovatelka argumentovala. Proto rozhodl o postoupení věci (podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů) k rozhodnutí velkému senátu obchodního kolegia, který se ztotožnil s odlišnými závěry, formulovanými v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. , ze dne 14. 4. 2000, a sp. zn. , ze dne 14. 3. 2002. Opustil tedy výklad zastávaný v rozhodnutí, kterého se stěžovatelka dovolává. Podle právního názoru, vysloveného v tomto nově přijatém rozhodnutí (ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. ), je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet druhé žalované uloženy, neboť předmětem výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního u není věc, ale nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z účtu (pohledávka z účtu). Podstatná je proto pouze skutečnost, kdo je majitelem účtu (druhá žalovaná), neboť ten má pohledávku z účtu u peněžního u, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy provedly v řízení dostačující dokazování, jejich skutková zjištění jsou správná, a proto na ně v podrobnostech pouze odkazuje. Závěr, ke kterému dospěly, tedy že první žalovaná jako oprávněná není pasivně věcně legitimována ve sporu, ve kterém se stěžovatelka domáhá vrácení peněžních prostředků omylem poukázaných na účet druhé žalované, je s ohledem na všechny okolnosti případu přiléhavý a lze jej také z hlediska ústavnosti aprobovat. Stěžovatelčina žaloba tak byla, z důvodu získání bezdůvodného obohacení, důvodná jen vůči druhé žalované. Té také obecné soudy uložily povinnost zaplatit žalovanou částku stěžovatelce, protože se v její výši bezdůvodně, na její úkor, obohatila. První žalovaná nebyla věcné pasivně legitimovaná a bezdůvodné obohacení jí nevzniklo.

Právní názor vyslovený ve stěžovatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , ze dne 23. 8. 2001, tak byl překonán rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. , na který v její věci obecné soudy odkázaly. Ústavní soud v jejich rozhodnutích pochybení neshledal, jejich jednotlivé závěry jsou detailně a srozumitelné odůvodněny a Ústavní soud na ně proto jen odkazuje, protože pokládá za nadbytečné cokoli doplňovat.

Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle , jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu