Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 794/2015

28 Cdo 794/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a)A. D., T., b)J. D., T., obou zastoupených JUDr. Martinem Steiningerem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Hřivice, IČ:00121347, se sídlem v Hřivicích, Hřivice 23, zastoupenému JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, o zaplaceníčástky 2 587 418 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 244 230 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 2014, č. j. -479, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 4. května 2012, č. j. -440, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům každému jednou polovinou částku 37 180 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 2 550 238 Kč s příslušenstvím a ohledně příslušenství z částky 37 180 Kč ve výši přesahující úrok přiznaný ve výroku I tohoto rozsudku (výrok II), uložil každému z žalobců povinnost zaplatit jednu polovinu nákladů řízení žalovaného v částce 200 999 Kč (výrok III), uložil žalobcům povinnost zaplatit státu každému jednou polovinou náklady řízení ve výši 16 376 Kč (výrok IV), zavázal každého z žalobců k povinnosti zaplatit žalovanému částku 122 115 Kč s příslušenstvím (výrok V) a nakonec každému žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému jednou polovinou náklady řízení ve výši 75 648 Kč (výrok VI). Žalobci se domáhali zaplacení nájemného za ornou půdu a chmelnice v k. ú. H., jejichž nájemcem se ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), stal žalovaný. Soud stanovil nájemné v jednotné výši za ornou půdu i za chmelnice (1 % z ceny pozemku ročně), zohlednil platby plněné žalovaným dobrovolně a přiznal žalobcům částku uvedenou ve výroku I; ve zbytku žalobu zamítl. Žalovaný v průběhu řízení požadoval vzájemným návrhem zaplacení ceny za stavbu chmelnice v jeho vlastnictví, která byla vybudována na pozemcích, k nimž nabyli vlastnické právo žalobci, kteří akceptovali za chmelnické konstrukce částku 244 230 Kč a navrhli její započtení na jejich pohledávku vůči žalovanému. Soud posoudil tento úkon jako uznání dluhu, neboť návrh na započtení částky lze považovat za vyjádření příslibu dluh zaplatit formou započtení; žalobci se na úkor žalovaného bezdůvodně obohatili a námitku promlčení neshledal důvodnou. Jelikož k navrhovanému započtení nedošlo (nebylo učiněno kompenzační prohlášení a nebylo jednoznačně řečeno, na co má být započteno) a žalobci nenamítali, že dluh nevznikl nebo byl splněn, soud rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému každý částku 122 115 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. září 2014, č. j. -479, rozsudek okresního soudu potvrdil ve výrocích I, II a IV (výrok I a), ve výroku V jej změnil tak, že zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na zaplacení částky 244 230 Kč s příslušenstvím (výrok I b), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně správným, pokud jde o posouzení oprávněnosti nároku na peněžité plnění, jakož i o posouzení námitky promlčení jednotlivých splátek nájemného, neztotožnil se však s jeho právními závěry o vzájemném návrhu. Žalobci totiž získali předmětnou pozemkovou parcelu s druhem pozemku chmel do vlastnictví nikoliv od žalovaného, ale výměnou vlastnických práv provedenou v rámci komplexních pozemkových úprav, a to se vším, co k pozemku patří, tedy včetně chmelové konstrukce a chmelového porostu, které jsou nedílnou součástí pozemku chmelnice. Náhrady za zhodnocení pozemku vybudováním chmelové konstrukce a vysázením rostlin chmele by se žalovaný mohl domáhat toliko vůči tehdejšímu vlastníku pozemku, není proto dána pasivní věcná legitimace žalobců. Náklady řízení posuzoval odvolací soud ve vztahu ke dvěma relativně samostatným předmětům sporu samostatně. Ohledně částky 2 587 418 Kč byli žalobci úspěšní jen v nepatrné části, čemuž odpovídá právo téměř zcela úspěšného žalovaného na zaplacení všech účelně vynaložených nákladů řízení. Naproti tomu byl žalovaný zcela neúspěšný se svojí vzájemnou žalobou na zaplacení částky 244 230 Kč, žalobci tedy mají vůči němu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Právo na náhradu nákladů řízení žalovaného převažovalo nad právem na náhradu nákladů řízení žalobců o 124 214 Kč, odvolací soud proto uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému tuto částku.

Žalovaný podal výslovně pouze proti výrokům I b) a II rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z právní otázky, zda uživateli pozemku, který jej zhodnotí výstavbou chmelnice (chmelové konstrukce), náleží náhrada za takové zhodnocení pozemku při skončení uživatelského vztahu a při vydání pozemku novému vlastníku na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, a kdo je k poskytnutí této náhrady (bezdůvodného obohacení) povinen. Dále dovolatel vymezil otázku, zda lze věcně rozhodovat o nároku, jenž byl vyloučen k samostatnému projednání; přestože totiž okresní soud předchozím rozsudkem ze dne 6. 5. 2005, č. j. -177, vyloučil vzájemný návrh (v rozsahu 244 230 Kč) k samostatnému projednání, a odvolání proti tomuto rozhodnutí nebylo podle přípustné, odvolací soud o něm rozhodl (když celý rozsudek zrušil). V rámci dovolání proti nákladovému výroku pokládá dovolatel otázku, zda lze za účelně vynaložené náklady řízení považovat náklady žalobců vzniklé v souvislosti s obranou proti nároku, ohledně něhož nebylo (po vyloučení k samostatnému projednání) řízení vedeno, a zda lze při uplatnění nároku žalobou a vzájemným návrhem určovat výši nákladů řízení vzniklých účastníkům z každého nároku samostatně, a následně tyto náklady vůči sobě započítávat. Při uplatnění více nároků v témže řízení při posuzování (ne)úspěchu soud vychází z poměřování celkového úspěchu ve věci samé, tj. ze součtu všech peněžitých nároků uplatněných oběma stranami. Odvolací soud tak uměle a nesprávně snížil náklady úspěšnějšího účastníka.

Žalobci ve vyjádření k dovolání poukazují na to, že dovolatel nesprávně identifikuje jím uplatněný nárok jako vzájemnou žalobu, přestože se jedná o námitku započtení jako procesní obranu proti žalobě, která z povahy věci nemůže být projednávána v samostatném řízení. Otázku, kdo je oprávněn žádat a kdo je povinen vydat bezdůvodné obohacení, vyřešil odvolací soud v rámci běžné interpretace ustanovení tehdy platného o bezdůvodném obohacení. Žalobci nesouhlasili ani s námitkou, že soud neměl určovat náhradu nákladů řízení samostatně u každého nároku, neboť je v zásadě polemikou s nespravedlivostí advokátního tarifu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 a čl. II bod 2 , kterými se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené v , se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V rámci první otázky vymezené v dovolání zpochybnil dovolatel závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalobců k náhradě za bezdůvodné obohacení (uplatněné vzájemným návrhem) spočívající ve zhodnocení předmětných pozemků stavbou chmelové konstrukce. Ve smyslu konstantní judikatury představuje bezdůvodné obohacení (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, tj. jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. ). Jinými slovy řečeno, pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení stíhá toho, komu se plněním dostalo majetkové hodnoty, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. ). Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z § 451 obč. zák. Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být úspěšná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. ). Předmětné pozemky byly žalobcům, jakožto osobám oprávněným podle § 4 zákona o půdě, vydány v rámci pozemkových úprav Okresním pozemkovým úřadem Louny, a to včetně chmelnic. Dohodou o vydání nemovitostí pozemkový úřad uspokojil nárok žalobců v hodnotě, která odpovídala hodnotě jejich restitučního nároku, tedy se jim dostalo právě tolik, kolik se jim dostat mělo; majetek žalobců se tedy neoprávněně nezvětšil na úkor dovolatele a vůči jím uplatněné pohledávce tak postrádají pasivní věcnou legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení za zhodnocení pozemku výstavbou chmelnic. Pasivně legitimovaným subjektem tak může být jedině původní vlastník pozemku, pokud během trvání jeho vlastnického práva došlo ke zhodnocení pozemků, které dovolateli nijak nekompenzoval. Rozhodnutí odvolacího soudu tak zcela odpovídá dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu a přípustnost dovolání z tohoto důvodu nemůže být založena.

Vzhledem k absenci pasivní věcné legitimace žalobců se po nich dovolatel nemůže úspěšně domáhat zaplacení tvrzeného nároku. Další dovolatelem vznesené otázky tudíž nejsou relevantní a rovněž nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolací soud toliko pro úplnost uvádí, že nárok uplatněný dovolatelem, jímž se po žalobcích domáhal zaplacení pohledávky za stavbu chmelnice nacházející se na předmětných pozemcích v jejich vlastnictví, nebylo možné považovat za námitku započtení jakožto procesní obranu dovolatele. Jediný návrh na započtení byl učiněn ze strany žalobců, nicméně soud prvního stupně dospěl k závěru, že k započtení nedošlo, neboť nebylo učiněno kompenzační prohlášení a nebylo jednoznačně řečeno, na co má být započteno. Dovolatel vznesl uvedený nárok samostatně, přičemž neuplatnil kompenzační námitku. Pohledávku dovolatele za stavbu chmelnice by bylo nutné považovat za vzájemný návrh, který by soud mohl vyloučit k samostatnému řízení (srov. ), ovšem zde o něm bylo rozhodnuto meritorně, což se projevilo i ve výrokové části rozhodnutí. Dovolací soud ovšem připomíná, že přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (srov. ), není tudíž oprávněn přezkoumávat procesní postup soudu, jenž vyústil v rozhodnutí, které není (nemůže být) dovoláním napadeno (tj. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2008, č. j. -209, jemuž byla vytýkána nesprávnost) navíc v situaci, kdy dovolání bylo shledáno nepřípustným.

V návaznosti na to k dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí dovolací soud uvádí, že odvolací soud nikterak nevybočil z ustálené rozhodovací praxe ani při rozhodování o nákladech řízení, když je počítal samostatně jak ohledně řízení ve věci samé, tak ohledně vzájemného návrhu žalovaného. Jde totiž (ve věci samé) o dva relativně samostatné nároky, o nichž je sice rozhodováno v jednom řízení, které ovšem mají samostatný život (vzájemný návrh např. může být vyloučen k samostatnému řízení, může být vzat zpět atp.), a ve vztahu ke každému z nich musí být proto náklady určovány samostatně, s ohledem na procesní úspěch ve věci, resp. zavinění na skončení věci jiným způsobem. Uvedené ostatně vyplývá např. i z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. , byť v něm byly primárně řešeny jiné otázky. Pakliže odvolací soud uložil žalobcům zaplatit žalovanému náklady ve výši, o kterou přesahovalo právo na náhradu nákladů řízení žalovaného právo žalobců, nelze jeho postupu rovněž ničeho vytknout, neboť vedl toliko ke zjednodušení procesu úhrady. Dovolatelem položené otázky týkající se výpočtu nákladů řízení tudíž nemohou vést k založení přípustnosti jeho dovolání ani v této části.

Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl v souladu s konstantní judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle , a proto dovolání ve smyslu odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. května 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. . Dle ve spojení s bodu 6 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9 300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle a 21 % DPH ve výši 2 016 Kč, mají tedy žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11 616 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. července 2016

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu