Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1530/2019

28 Cdo 1530/2019-159

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: město Kdyně, IČ 00253464, se sídlem Kdyně, Náměstí 1, zastoupené Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, proti žalované: Regionální rada regionu soudržnosti Jihozápad, IČ 75086999, se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 1750/21, zastoupená JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o zaplacení 281 413 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2018, č. j. -137, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2018, č. j. -102, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované (právnické osobě zřízené ustanovením , odst. 2 , o podpoře regionálního rozvoje) zaplatit žalobci 281 413 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % jdoucím z uvedené částky od 27. 8. 2017 do zaplacení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); zároveň odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se náhrada nákladů řízení žalovanému nepřiznává (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a nepřiznal žalovanému ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Předestřel otázku, zda v situaci kdy v průběhu řízení o odvolání proti platebnímu výměru vydanému Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad ze dne 8. 4. 2014, č. j. (jímž bylo dovolateli uloženo, aby žalované uhradil částku 110 601 320 Kč), byla rozhodnutím Výboru Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad ze dne 5. 6. 2014, č. j. RRRSJ 21927/2014, výše dovolateli ukládaného odvodu za porušení rozpočtové kázně (bez vymezení konkrétní částky požadované k zaplacení) snížena o 75 %, přičemž následným rozhodnutím odvolacího orgánu (rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 12. 6. 2017, č. j. MF – 6203/2016/1203-8) byla konkrétní výše daného odvodu pravomocně stanovena konečnou částkou 375 219 Kč, kterou dovolatel příslušnému orgánu též uhradil, mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalovaného o částku odpovídající rozsahu, v němž mu v průběhu odvolacího řízení byl vymáhaný odvod za porušení rozpočtové kázně (dle názoru dovolatele bez příslušné reflexe v konečném rozhodnutí správního orgánu) částečně prominut, tj. o 281 413 Kč (75 % z částky 375 219 Kč).

Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „ “); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), odmítl ( ), neboť je neshledal přípustným ( o. s. ř).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení a násl. , , účinného do 31. 12. 2013 a která je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení a násl. , , účinného od 1. 1. 2014, použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu (srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. ), se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. ). Plnění bez právního důvodu je přitom jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. Rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. bylo přitom dovozeno, že plnil-li žalovaný na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, na neexistující dluh, pak žalobci může vzniknout bezdůvodné obohacení teprve tehdy, bylo-li rozhodnutí, na jehož základě plnění proběhlo, pravomocně zrušeno.

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z pravomocného rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 12. 6. 2017, č. j. MF – 6203/2016/1203-8, coby odvolacího orgánu, jímž bylo dovolateli uloženo na odvodech za porušení rozpočtové kázně zaplatit konečnou částku 375 219 Kč a které nebylo procesním způsobem změněno nebo zrušeno či jinak nahrazeno a u nějž jest, v situaci, kdy správní orgán rozhodoval o otázkách, k jejichž řešení nejsou soudy v občanskoprávním řízení nadány pravomocí, respektovat presumpci jeho správnosti, když soudům v občanském soudním řízení v takovém případě nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost vydaných správních aktů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , publikovaný pod č. 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. , ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. , ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. , či ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. ), uzavřel, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nedošlo, pakliže dovolatel plnil na základě existentního právního důvodu (pravomocného rozhodnutí správního orgánu), nikterak se tím od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Z výše uvedeného je tak zřejmé, že v projednávané věci předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nebyly ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného na zastoupení advokátem dovolací soud, stejně tak jako soudy nižšího stupně, neshledal účelně vynaloženými (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 7. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu