Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 825/2011

U S N E S E N Í

V. D.

1) J. B.

, a

2) D. B.

, oběma bytem v H., oba zastoupeni Mgr. Romanem Bednaříkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Smetanovy sady 3,

o zaplacení 151.320,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. července 2010, č. j. -51, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaní

jsou povinni

společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.140,- Kč k rukám Mgr. Lukáše Stočka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 14. ledna 2010, č. j.

-17, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku

151.320,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I). V části o zaplacení „zákonných úroků z prodlení za dobu od 1. 10. 2009 do 7. 11. 2009“ žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. července 2010, č. j. -51, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I – v části o zaplacení 148.720,- Kč a úroků z prodlení z částky 120.120,- Kč – potvrdil (výrok I); ve zbylé části, kterou se žalobce domáhal zaplacení dalších 2.600,- Kč a úroků z prodlení z částky

31.200,- Kč, rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), včetně nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem domu na pozemku v obci a kat. území H. Byt v tomto domě o velikosti 3+1, spolu s určenou částí společných prostor užívají žalovaní (jimž bylo uloženo byt vyklidit po zajištění náhradního bytu). Za užívání bytu platí žalovaní žalobci pouze částku 1.300,- Kč měsíčně, ač nájemné za pronájem srovnatelného bytu v dané lokalitě a období činilo 6.305,- Kč měsíčně. Za dobu od 1. 10. 2007 do 30. 9. 2009, za níž žalobce žádá poskytnutí náhrady, činí dluh žalovaných na „nájemném“ 148.720,- Kč. Žalobcem uplatněný nárok odvolací soud kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na poučení, jehož se jim dostalo v písemném vyhotovení rozsudku, co do důvodů měli za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod

dle ). S odkazem na rozhodnutí exekučního soudu (jímž byl zamítnut návrh žalobce na vyklizení předmětného bytu) namítali, že odpovídající bytovou náhradu jim žalobce dosud nezajistil, proto musí bydlet v jeho domě a udržovat jej. Vzhledem k těmto okolnostem označili požadavek žalobce na placení nájemného za odporující dobrým mravům. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce označil dovolání za nepřípustné a závěry odvolacího soudu za správné. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně – shledá-li je dovolací soud přípustným pro věc zásadního právní významu – zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené

, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v dovolateli napadené části potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V judikatuře Nejvyššího soudu se konstantě uplatňuje názor, že v případech,

v nichž po skončení nájmu svědčí osobě právo bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady, je tato osoba povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného za trvání nájemního poměru (srov. též § 712a obč. zák.); stejnou povinnost a v téže výši musí mít i osoba, jejímuž právu na bydlení nepředcházelo nájemní právo, neboť úhrada se platí

za totéž právo, tj. za právo na bydlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

15. 4. 2004, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701, ročník 2004). I v daném případě – podle skutkových zjištění – jde o úplatu za právo v bytě bydlet, jejíž výše musí proto odpovídat hodnotě, kterou žalovaní bydlením získali a vůči nimž žalobce – osoba poskytující toto bydlení – uplatňuje právo na náhradu za toto bydlení.

Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. ). Oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu mádovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn.

, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5309, roč. 2008). O takový případ se v posuzované věci nejedná. K argumentaci žalovaných, že v bytě musí setrvávat až do zajištění bytové náhrady a že žalobce dosud nesplnil povinnost zajistit jim bytovou náhradu dle vykonatelného rozhodnutí, sluší se uvést, že co do zajištěníbytové náhrady nejde o „uložení povinnosti ve vlastním smyslu slova, neboť ten,

v jehož prospěch byla povinnost vyklidit byt uložena, nabytého titulu využít může, ale nemusí; zajištění bytové náhrady je toliko splněním podmínky, na níž závisí úspěch v řízení o výkon rozhodnutí, nikoliv tím, čeho by se mohla osoba, která není povinna byt vyklidit dříve, než jí bude zajištěna bytová náhrada, domáhat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2002).

Zvýše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opřený o konstantní a nerozpornou judikaturu, kterou dovolací soud ani v dané věci neopouští – není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř) a dovolání proti němu přípustné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , 151 odst. 1 části věty před středníkem a , podle nichž jsou žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. K nákladům žalobce patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou (z částky 148.720,- Kč) ve výši 16.300,- Kč ( , , a , ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 8.150,- Kč ( téže vyhlášky), dále paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.690,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ), tj. celkem 10.140,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2011

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu