Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1707/2018

28 Cdo 1707/2018-638

USNESENÍ

a)

J. S.

, P., a

b) J. S.

, P., zastoupených JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, za účasti:

1) Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra

,

příspěvková organizace,

IČO 67779999, se sídlem v Praze 10, Přípotoční 300/12, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, a

2)

obec Bohostice,

IČO 00662763,

se sídlem Obecního úřadu Bohostice na adrese Bohostice 55, Milín,

zastoupená

JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140,

o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání účastníka ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2017, č. j. -588, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 2. 2017, č. j. -485, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 7. 2017, č. j. -549, změněn v části výroku I. o věci samé tak, že žalobci a) a b), každý v rozsahu ideální ½, jsou spoluvlastníky pozemků p. č. a p. č. v k. ú. Z. Z., obec B., s tím, že se v tomto rozsahu nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského úřadu pro Středočeský kraj ze dne 30. 8. 2013, č. j. 436/91, 34/93 RVIII 26/93, a ve výroku III. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 18 936,50 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývajících částech výroků I. a III. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu mezi žalobci a účastníkem ad 1) odvolací soud právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal žádnému z účastníků (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobcům nahradit účastníkovi ad 2) náklady odvolacího řízení ve výši 9 064 Kč (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl též o povinnosti účastníka ad 1) zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami 2 100 Kč (výrok V. rozsudku odvolacího soudu).

Proti výrokům I., III. a V. rozsudku odvolacího soudu podal účastník ad 1) dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřoval ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu při řešení otázky, zda pozemky vydávané žalobcům, na nichž se nachází asfaltové parkoviště a betonové schodiště, jsou zastavěny samostatnými stavbami, a zda je v situaci, kdy se restituentům dostane toliko „holého vlastnictví“, dán zájem na jejich vydání. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. . Předestřel též otázku existence areálu jakožto překážky vydání pozemků, zde odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a na další judikaturu řešící otázky překážek naturální restituce majetku tvořícího součást uceleného areálu, a otázku funkčního celku (provázanosti) mezi hotelem a parkovištěm. Měl za to, že shora uvedené právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, případně nově. Jako dovolací důvod ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Účastník ad 2) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.

Podle ustálené rozhodovací praxe je pro účely občanského práva pojem „stavba“ nutno vykládat vždy staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a nemusí být tedy nutně součástí jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Soudních rozhledech č. 5/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. ; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. ). V problematických případech je pak vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu, může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. ; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. ). Otázka, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva je přitom otázkou právní, nikoliv skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. ); její vyřešení je ovšem do značné míry závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. ). Otázku, zda určitý výsledek stavební činnosti je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, tudíž nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení tak v hraničních případech zůstává na úvaze soudu [srovnej např. již výše označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. (publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 2004, č. 14, str. 549), dále například usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. ]. Nejvyššímu soudu pak přísluší přezkoumat možné hraniční případy toliko z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy všechna zákonná kritéria a zda nejde o úvahy zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (na pozemku parc. č. se nachází zpevněná asfaltová plocha sloužící k parkování, přes parc. č. je zajištěn přístup z parkoviště k bazénu umístěnému na stavební parcele č.) uzavřel, že dotčené pozemky nejsou zastavěny stavbami v občanskoprávním smyslu, jež by bránily vydání těchto pozemků ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“), když na nich umístěné výsledky stavební činnosti představují toliko formu zpracování zemského povrchu, nejsou jeho úvahy nijak nepřiměřené ani odporující výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Využitelnost dovolatelem odkazované judikatury (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2009, sp. zn. ) na posuzovaný případ je pak limitována právě již výše zmiňovanou úzkou provázaností právních závěrů o zastavěnosti pozemku stavbou s individuálními skutkovými zjištěními.

Nejvyšší soud rovněž judikoval, že při zkoumání, zdali je dána překážka naturální restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Je tedy třeba vždy přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. Zákon o půdě totiž slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě může převážit nad právem na naturální restituci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria pak vskutku nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. ). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. ).

V kontextu posuzované věci však odvolací soud shora naznačená kritéria nepominul, naopak se jejich naplněním náležitě zabýval, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by označené překážky vydání pozemku v rozporu s ustálenou judikaturou interpretoval kumulativně, neboť zohlednil jak absenci zvláštního režimu sporných pozemků, tak míru jejich prostorové i účelové návaznosti na hlavní budovu komplexu a současně konstatoval, že funkce rekreačního areálu zůstanou (byť v redukované míře) zachovány i po vydání požadovaných nemovitostí; ve svých úvahách tak uvedené alternativy zřetelně zkoumal samostatně. Revize konkrétních úvah týkajících se příslušnosti nárokovaných pozemků k areálu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. , ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , či ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. ), respektive intenzity jejich funkční vazby na tento celek (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ) pak Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť se jedná o problémy skutkové povahy, zatímco kognice dovolacího soudu je orientována toliko na otázky právní (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. , eventuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. ). Nikoliv zcela bezvýznamnou jeví se přitom též skutečnost, že předmětné pozemky parc. č. jsou zcela obklopeny dalšími žalobcům již vydanými pozemky parc. č. (dovolání účastníka ad 1/ směřující vůči rozsudku odvolacího soudu, jímž byla jeho správní žaloba napadající restituci dotčených pozemků zamítnuta, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. ).

Nadále je rovněž třeba brát v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. , dle něhož institut překážek vydání nemovitosti podle § 11 zákona o půdě stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci

in integrum

před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. , bod 37, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , bod 11). Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. , dále srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. ).

Odvolací soud se výše rozvedených judikaturních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel. Zcela případnou paralelu lze pak vést mezi nynějším sporem a věcí, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , mimo jiné akcentující, že § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě není přiléhavé interpretovat příliš extenzivně a dovozovat, že jde-li o ucelený rekreační areál, nelze jej vydat, ať je jakkoliv rozsáhlý, a vyloučit restituci veškerých ploch k němu přináležejících, včetně volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm.

V uvedených souvislostech je třeba dodat, že výše vyslovené závěry Ústavní soud zjevně ani svými rozhodnutími ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. , nemínil popřít (neboť je vydal bez předchozího předložení věci plénu podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), nýbrž je toliko usměrnil potud, že nad rámec překážek výslovně uvedených v argumentem

per analogiam

dovodil nemožnost vydání pozemku sloužícího jako veřejná zeleň, respektive zatíženého obecným užíváním, o takový případ se však v dané věci nejedná.

Zpochybňuje-li pak dovolatel způsob, jímž odvolací soud hodnotil ve věci provedené důkazy, směřují jeho výtky toliko do roviny skutkové (nikoliv právní), jež však předmětem přezkumu v dovolacím řízení býti nemůže. Jejich prostřednictvím tudíž přípustnost dovolání založit rovněž nelze (na ni lze totiž usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle ); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. či usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. .

Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě zjevně naplněny nebyly ( ).

Napadá-li dovolatel konečně rozsudek odvolacího soudu i ve výroku III. o náhradě nákladů řízení a ve výroku V. o povinnosti zaplatit soudní poplatek, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k a písm. i)

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání účastníka ad 1) bylo odmítnuto a žalobcům podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, rozhodnutí Ústavního soudu na

www.usoud.cz

.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 7. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu