Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 754/01

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 23. října 2003

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti Ing. C. Z. a spol. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 10. 2001 sp. zn. , kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami, okresního pozemkového úřadu, z 1. 3. 2000 č. j. 2940/92, R VIII 2/2000, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitosti.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001 č. j. -50 a rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, pozemkového úřadu, ze dne 1. 3. 2000 č. j. 2940/92, R VIII 2/2000 se zrušují.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatelé [s odvoláním na tvrzené porušení , , a d (dále jen "") ve spojení s a y (dále jen "")] domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001 sp. zn. , kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, pozemkového úřadu, ze dne 1. 3. 2000 č. j. 2940/92, R VIII 2/2000. Pozemkový úřad rozhodl podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitosti v katastrálním území Č., obec B. (parcela č. 902/16, ostatní plocha) o výměře 7038 m2. Nemovitost nelze podle pozemkového úřadu vydat vzhledem k , neboť se jedná o plochy zastavěné komunikací, čističkou odpadních vod, a plochy bezprostředně související se stavbami potřebnými k zajištění provozu ve stavbách ubytovacího zařízení. Podle a pozemkový fond za tyto pozemky převede oprávněným osobám do jejich vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, resp. poskytne finanční náhradu.

Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze rovněž vyplývá, že se na pozemku nachází asfaltová parkovací plocha, komunikace spojující budovy na stavebních pozemcích, čistička odpadních vod a volné prostranství s okrasnou zelení, lavičkami, dětským hřištěm, porostem borovic a příchodem ke kotvišti, které patří k rekreačnímu středisku. Městský soud v Praze uvedl, že v případě staveb ubytovacího zařízení je nutno zřídit odstavné a parkovací plochy a že i čistička odpadních vod je zařízením nutným k provozu stavby. Jde prý o ucelený rekreační areál; přitom podle názoru soudu účel rekreace nenaplňuje pouhé zajištění příjezdu rekreantů, jejich ubytování a stravování, ale svou funkci plní i zbylá část předmětného pozemku, kterou tvoří volné prostranství s okrasnou zelení, lavičkami a dětským hřištěm včetně porostu borovic. Jde tedy o uzavřený rekreační areál, v němž jednotlivé části spolu funkčně souvisejí.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že Městský soud v Praze posoudil věc po právní stránce nesprávně. Domnívají se zejména, že pojem "plocha bezprostředně související se stavbou nebo plocha nezbytně nutná k provozu stavby" nelze v intencích zákona o půdě vykládat způsobem, jakým to učinily pozemkový úřad a soud. Podle mínění stěžovatelů zákonodárce v zakazuje vydat pouze části parcel, které lze pod jeho definici zahrnout, a touto definicí neměl na mysli celou parcelu, na které stavba stojí, včetně okolí, které s ní není funkčně propojeno. V případě jiného výkladu by byli vlastníci výměrou rozsáhlých pozemkových parcel znevýhodněni oproti původním majitelům malých parcel, neboť ve vydání rozsáhlé parcely by bránila i stavba, která by zabírala byť i jen její nepatrnou část. Dále uvedli, že k provozu stavby jako rekreačního zařízení je jistě vhodné mít určité funkční zázemí, které umožní rekreantům v okolí stavby smysluplně trávit volný čas, ale takové zázemí již prý není k provozu stavby za výše uvedeným účelem nezbytně nutné; jeho absencí dojde pouze ke snížení její atraktivity. Zákonodárce prý pod pojmem "provoz stavby" nemínil i její ekonomické užívání, ale pouze zajištění její stavebně-technické funkčnosti. Stěžovatelé uzavřeli, že příslušné ustanovení je nutno vykládat ve smyslu jejich zde uvedeného názoru. Stěžovatelé souhlasili s upuštěním od ústního jednání.

Městský soud v Praze jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost není důvodná, a v zásadě pouze krátce zopakoval argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle mínění soudu je třeba přihlížet k charakteru a účelu využití staveb, k nimž má být plocha související a nezbytně nutná vymezena; neztotožnil se tak s názorem stěžovatelů, že takto má být posouzena pouze ta část pozemku, která toliko umožní přístup ke stavbě a její stavební údržbu. S upuštěním od ústního jednání souhlasil.

Pozemkový úřad Příbram ve svém vyjádření shrnul průběh řízení v dané věci, přičemž připomněl, že nejdříve přijal rozhodnutí ze dne 10. 11. 1997 č. j. 2940/92 R VIII 92/97, kterým podle geometrického plánu určujícího věcná břemena vydal oprávněným osobám části předmětného pozemku. Uvedené rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 1998 sp. zn. , a věc byla pozemkovému úřadu vrácena s tím, že se má v pokračujícím řízení zabývat otázkou zastavěnosti pozemku a dostatečně zjistit skutkový stav věci. Pozemkový úřad pak nařídil místní šetření za účasti oprávněných i povinných osob, jakož i zástupců obce a stavebního úřadu. Poté bylo vydáno výše uvedené rozhodnutí, podle kterého stěžovatelé nejsou vlastníky předmětné nemovitosti, potvrzené napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Pozemkový úřad dále uvedl, že zkoumaný případ nelze srovnávat s případy, ve kterých se jedná o stavby zemědělských zařízení, které nebrání zemědělskému využití pozemků, na rozdíl od rekreačních či obytných staveb. Podle jeho názoru úmyslem zákonodárce především bylo, aby majetek restituovaný podle mohl nadále sloužit k zemědělským účelům, což je při poloze předmětného pozemku vyloučeno. S upuštěním od ústního jednání souhlasil.

Vedlejší účastník řízení, D. a ú. K., státní podnik, ve vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, poukázal na obsah spisu a na provedené dokazování a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Současně souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Pozemkový fond České republiky se v souladu s , o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.

II.

Ústavní stížnost je důvodná.

Podstatou věci je otázka, zda a do jaké míry je předmětný pozemek, na který uplatnili stěžovatelé restituční nárok, plochou bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu staveb ubytovacího zařízení, které se u něj nacházejí [ ].

Ze shromážděných podkladů k danému případu, které si Ústavní soud vyžádal (zejména ze spisového materiálu Městského soudu v Praze sp. zn. a z příslušného spisu Pozemkového úřadu Příbram), jakož i z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se na st. p. 84, 85 a 86 nacházejí stavby ubytovacího zařízení; ohledně těchto stavebních pozemků již bylo dříve pravomocně rozhodnuto o jejich nevydání. Ve zkoumané věci však jde o pozemek p. č. 902/16 tvořící plochu kolem uvedených stavebních parcel, jejž tvoří asfaltová parkovací plocha, komunikace spojující budovy na stavebních pozemcích, čistička odpadních vod a zároveň i volné prostranství s okrasnou zelení, lavičkami, dětským hřištěm, porostem borovic a příchodem ke kotvišti, které patří k rekreačnímu středisku. Jak je již výše uvedeno, obecný soud dospěl k závěru, že jde o plochy bezprostředně související se stavbami určenými k rekreaci a nezbytně nutné k jejich provozu.

Ústavní soud - jakkoliv si uvědomuje možnou komplikovanost řešení, danou specifickými okolnostmi konkrétního případu - v prvé řadě připomíná a zdůrazňuje, že restitučními zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma způsobená za totalitního komunistického režimu má být alespoň částečně kompenzována. Tuto částečnou kompenzaci nelze spatřovat např. toliko v tom, že by byl restituční nárok sice shledán důvodným, leč že by byly oprávněné osobě bezúplatně převedeny jiné pozemky ve vlastnictví státu, popř. že by jí byla přiznána finanční náhrada. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje.

Rovněž restituční sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v , pozemky vydat nelze. Byl-li pozemek po převodu nebo přechodu do vlastnictví státu zastavěn, uvádí zákon v celkem šest samostatných výjimek, za jejichž splnění lze i zastavěný pozemek vydat. Za zastavěnou část pozemku se přitom považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jsou to zejména otázky bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti, které musí být v každém jednotlivém případě vždy pečlivě a odpovědně, v souladu s primárním účelem zákona o půdě zkoumány a vyloženy. Právě zde orgány veřejné moci rozhodující v daném případě - jimž jinak z hlediska vlastního procesního postupu nelze vzhledem ke složitosti věci nic podstatného vytknout - vyložily citované ustanovení způsobem, který z ústavněprávního hlediska není akceptovatelný. Podle názoru Ústavního soudu nelze totiž dané ustanovení interpretovat příliš extenzivně a dovozovat, že jde-li o "ucelený" rekreační areál, nelze jej vydat, ať je jakkoliv rozsáhlý, a zahrnout sem veškeré plochy jej tvořící, včetně (mj.) volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětského hřiště. Lze konstatovat, že obecný soud vycházel v daném případě v podstatě více z "účelu rekreačního areálu", resp. "účelu rekreace", než z výše vyloženého, nadřazeného účelu samotného restitučního předpisu. Co se pak týče asfaltové parkovací plochy, je namístě odkázat na argumentaci Ústavního soudu (s odvoláním na závěry vyslovené Nejvyšším soudem pod sp. zn. ) vyslovenou např. v nálezu

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 48), podle které nelze v restitučních věcech zpevněnou asfaltovou plochu - parkoviště - považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle

Pokud jde o námitku vedlejšího účastníka řízení, že pozemek nelze využívat zemědělsky, je nutno z obecného hlediska připomenout, že podle lze oprávněné osobě vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu využití takového pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně technického o některou ze staveb uvedených v ustanovení citovaného zákona (stavba movitá, dočasná, jednoduchá, drobná nebo umístěná pod povrchem země; z odborné literatury k těmto otázkám srov. např. již Pekárek, M.: Komentář k novele zákona o půdě, MU Brno, 1993, str. 23 a násl.). Dále nutno připomenout, že sice počítá se zajištěním zemědělského využití pozemku, z jeho preambule však nicméně vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd tím, že zlepšení péče o půdu spojuje s obnovením původních vlastnických vztahů k ní (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 63).

Protože se oba orgány veřejné moci restitučním případem stěžovatelů z pohledů shora rozvedených nezabývaly, dospěl Ústavní soud k závěru, že v souzené věci došlo k porušení y, v němž je zakotveno právo na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001 sp. zn. zrušil. Současně z důvodu procesní ekonomie zrušil i rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, pozemkového úřadu, ze dne 1. 3. 2000 č. j. 2940/92, R VIII 2/2000.

Porušení jiných základních práv stěžovatelů však Ústavní soud v dané věci neshledal. K namítanému porušení y lze pouze stručně připomenout, že tento článek chrání vlastnické právo již existující, konstituované, a ne pouze tvrzený nárok na ně. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že a 95y, jejichž porušení stěžovatelé rovněž tvrdili, přímo a bezprostředně základní práva a svobody negarantují, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů. Jsou tedy jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného práva jednotlivce.