Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2392/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a)ELTODO EG, a. s., IČ 45274517, se sídlem v Praze 4, Novodvorská 1010/14, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21 a b) PRAGORENT, s. r. o., IČ 24705136, se sídlem v Praze 9, Jiřího ze Vtelna 1731, zastoupeného JUDr. Dominikem Hinerem, advokátem se sídlem v Hrobě, Duchcovská 247, za účasti: 1) H. P., zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 273/30, 2) Ing. J. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Kostelní 875/6, 3) Státního statku hl. m. Prahy ,,v likvidaci“, IČ 00064092, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, zastoupeného Mgr. Renatou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Turnovského 497/2, 4) Xaverov, a. s., IČ 27242731, se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, 5) Vojenských staveb – státního podniku v likvidaci, IČ 00000337, se sídlem v Praze 8, V Mezihoří 1082/2, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Praze ze dne 29. 10. 2007, č. j. PÚ 742/91/8, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013, č. j. -239 ve znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 2013, č. j. -248, takto:

I. Dovolání žalobce a) se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 6. 2011, č. j. -185, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby soud určil, že Ing. J. D. a H. P. nejsou vlastníky pozemků parcely č. 4036/7 a 4036/38 v katastrálním území H. P., obec P. (dle PK v k. ú. Ch.) a aby nahradil výrok II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 29. 10. 2007, č. j. 742/91/8. Ve výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu v řízení zůstala spornou pouze otázka, zda vydání předmětných pozemků oprávněným osobám brání překážka stanovená v , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „“), když podle odvolatele tyto pozemky jsou součástí uceleného areálu a jsou nezbytné pro provoz tohoto areálu. Odvolací soud se ztotožnil se názorem soudu prvního stupně, že v případě předmětných pozemků nelze uvažovat o areálu staveb spojených v jeden funkční celek. Odkazoval na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle které předpoklady pro vydání každého pozemku je nutno posuzovat sice samostatně, ale s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní posuzované věci. Poukazoval zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , který obsahuje interpretační kritéria, která jsou v intencích zákona o půdě podstatná pro vydání pozemku, resp. jejich naplnění může restituci zabránit. Dovodil, že na předmětném pozemku se nenachází stavba, která by bránila vydání pozemku podle zákona o půdě s tím, že se zde nachází deponie materiálu a zčásti slouží k parkování vozidel. Odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně, že pozemek nebyl nezbytný pro plnění funkcí areálu jako celku. Na pozemku č. 4036/7 je kromě části, na níž se nachází sklad deponie též zpevněná plocha, o níž ani žalobci netvrdí, že by šlo o stavbu. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zaujal názor, že automobily, které zde parkují, mají možnost parkovat na jiných pozemcích, které jsou ve vlastnictví žalobce. Stejně tak považoval za správný závěr soudu prvního stupně ohledně pozemku parcely č. 4036/38 s tím, že se jedná o úzký pruh pozemku, který je nezastavěn a sousedí s vedlejším pozemkem parcely č. 4036/168, který patří jinému vlastníkovi. Správně byla zohledněna i skutečnost, že předmětné pozemky se nacházejí na okraji celku, nejedná se tedy o integrální část průmyslového areálu.

Soud prvního stupně též přiléhavě poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle něhož označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky a takový areál nelze dělit. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v dané věci předmětné pozemky netvoří s ostatními pozemky, na nichž se nacházejí stavby žalobce, jeden provázaný funkční celek, tedy areál.

Podle odvolacího soudu vydání předmětných nemovitostí nebrání ani ustanovení § 14a zákona o půdě, neboť toto ustanovení je aplikovatelné pouze ohledně nároků nové skupiny oprávněných osob, tj., osob, které nebyly do 31. 1. 1993 nebo do 1. 9. 1993 oprávněnými osobami pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) v plném rozsahu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdil, že předmětné pozemky lze podle odůvodnění správního orgánu vydat, neboť zde není dána překážka zastavěnosti. Zdůraznil, že první restituční nárok byl vznesen až po půl roce od schválení privatizačního projektu a následně trvalo 14 let, než došlo k rozhodnutí odpovědného orgánu. Žalobci přitom o vzneseném restitučním nároku až do předmětného rozhodnutí jednali v dobré víře. Podle dovolatele pochybení, jakož i zavinění vzniku škody účastníkům lze přisuzovat pouze odpovědným orgánům, resp. České republice. Podle dovolatele žalobce a) po celou dobu řízení upozorňoval na skutečnost, že předmětné parcely jsou nezbytné k provozu stavby hlavní, resp. průmyslového areálu. Jde o pozemky, které bezprostředně souvisejí s provozem celého areálu a jsou nezbytně nutné k provozu stavby, která byla zahájena před 24. 6. 1991 a která je umístěna na sousedních pozemcích, a proto je zde dána zákonná překážka k vydání pozemků podle . Namítal, že rozhodnutí soudu nesmí být zatíženo projevem libovůle a v této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. . V dovolání dále poukazoval na stanovisko Městské části Prahy 20, odbor výstavby ze dne 9. 9. 2009, v němž bylo jasně vyjádřeno, že ,, bez těchto pozemků nebo jejich částí nelze plnohodnotně využívat přilehlé budovy k účelům, které byly povoleny na základě kolaudačních rozhodnutí“. Namítal, že při posuzování funkční určenosti pozemků nelze vycházet pouze z umístění pozemků podle katastrální mapy, avšak je třeba zkoumat i to, jakým způsobem jsou stavby orientovány. Podle dovolatele předmětné pozemky jsou nedílnou součástí areálu, neboť jsou úzce funkčně provázány s celým průmyslovým areálem, tudíž je nelze nahradit jinými pozemky. Vytýkal odvolacímu soudu, že uvedené důkazy nebyly odvolacím soudem posouzeny z hlediska, zda je možné efektivně provozovat průmyslový areál se specifickým funkčním zaměřením bez speciálně upravené odstavné plochy. Dále poukazoval na skutečnost, že na pozemku parcely č. 4036/7 byl vybudován kolektor pro průmyslové sítě, kterým jsou vedeny sítě pro celý areál a tudíž je jeho nedílnou součástí. Kolektor je opatřen nadzemní stavbou, umožňující vstup do kolektoru s tím, že soudy o této stavbě učinily závěr, že jde o jednoduchou stavbu.

Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení , kdy odvolací soud nesprávně dovodil, že nejsou naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení zákona o půdě. Podle dovolatele soudy obou stupňů učinily nesprávný závěr ohledně otázky vzájemné provázanosti mezi jednotlivými objekty, zastavěnými pozemky a předmětnými pozemky, které tvoří jeden funkční celek, který vznikl pro zcela specifickou činnost před 24. 6. 1991. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že předmětné pozemky nejsou pozemky zastavěnými ve smyslu ustanovení zákona o půdě.Zde poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. . Dále odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž jsou obsažena interpretační kritéria pro aplikaci zákona o půdě.Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Účastnice 1) navrhla, aby dovolání bylo jako zcela nedůvodné zamítnuto, případně odmítnuto a rozhodnutí soudů obou stupňů potvrzena.

Účastník 2) navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění dotčeném novelou provedenou , účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce a) podal dovolání v zákonné lhůtě (, ). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení a dovolací důvod byl uplatněn podle

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázkou zastavěnosti pozemku podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se Nejvyšší soud již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že dovolací soud, stejně jako Ústavní soud, vycházejí ve své konstantní judikatuře při výkladu druhé části zákona o půdě z jeho specifičnosti ve vztahu k dalším právním normám. Jestliže zákon hovoří o podmínkách nevydání části pozemku, pro niž mj. stanoví bezprostřední souvislost se stavbou a její nezbytnou nutnost pro provoz stavby, a tento pojem není výslovně naplněn jinou normou, je třeba jej vykládat podle konkrétní situace, a to – protože jde o citlivé restituční vztahy – nikoli extenzivním způsobem.Zejména nelze aplikovat normy veřejného práva, které stanoví podmínky pro novou výstavbu, nebo vyčleňování pozemků pro účely územního plánování. Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, , uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byly zaujaty tyto právní závěry k výkladu ustanovení zákona : „Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jde-li o ucelený rekreační areál, lze jej vydat, ať je jakkoli rozsáhlý a zahrnuje veškeré plochy jej tvořící, včetně volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm. V restitučních věcech nelze zpevněnou asfaltovou plochu – parkoviště – považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. či ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. ).“

Nejvyšší soud konstantně setrvává na názoru, že shora uvedené ustanovení je nutno interpretovat restriktivně, neboť stanovuje výjimky z pravidla, že osobám oprávněným se v zásadě vydávají ty pozemky, které jim byly za trvání totalitního komunistického režimu odňaty (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 767/2006, ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. , všechny veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

V rozsudku ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud odkazoval na své rozhodnutí ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud formuloval některá interpretační kritéria (citována níže), která jsou v intencích § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podstatná pro vydání pozemku, resp. jejichž naplnění může restituci bránit. Jsou to v obecné rovině:

- funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel (hospodářský, vojenský aj.), přičemž též prostorová návaznost připouští přiznat spojeným nemovitostem povahu uceleného souboru nemovitostí (tzv. areál);

- zvláštní právní režim, jemuž případně pozemek podléhá a který vykazuje účelové sepětí s přilehlou stavbou či provozem;

- jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemku se stavbou a tedy k alternativě jeho vydání, pak je třeba v návaznosti na plnění funkce souboru nemovitostí zvážit, zda tato funkce může být plněna i v redukované míře (případné oddělení části pozemků); jde tedy také o velikost výměry sporných pozemků ve vztahu k ostatním částem areálu.

V rozhodnutí ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. Nejvyšší soud zdůraznil zejména nutnost posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu a nemožnost naprosté uniformity judikatury, a to zejména v tak komplikované problematice, jako je otázka zastavěnosti pozemků nárokovaných v rámci restitučního řízení. Vyslovil, že o právní otázce vymezení areálu existuje poměrně rozsáhlá judikatura jak Nejvyššího soudu, tak i soudu Ústavního; Nejvyšší soud přitom poukazuje mj. na R 16/99, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. či nález Ústavního soudu sp. zn. . V projednávané věci je rozhodující zejména zjištění soudů nižších instancí, že na předmětném pozemku se nenachází stavba, která by bránila vydání pozemku podle § 11 odst. 1 zákona o půdě. Nejedná se o pozemek, který by byl nezbytný pro plnění funkcí areálu jako celku a vydání pozemku nebrání ani ta skutečnost, že pod povrchem se nachází stavba kolektoru, která je stavbou podzemní, přičemž nadzemní část této stavby není stavbou podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, která by byla překážkou pro vydání pozemku.

Dovolatel, který (jak uvedeno shora) „dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí“, nicméně ve vztahu k akcesorickým výrokůmneuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva. Dovolání proti těmto výrokům proto není přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. ).

Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je třeba považovat v dané věci za nepřípadné.

Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolací instance, případně Ústavního soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle , a proto se dovolání odmítá (, ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. února 2014

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu