Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3309/07

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 20. dubna 2011

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 17. září 2007 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. ze dne 23. února 2006, kterými byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit směnečnou pohledávku, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a obchodní společnosti HS-Efekt, spol. s r. o., se sídlem v Chotěboři, Třešňová 1344, jako vedlejšího účastníka řízení.

VýrokRozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 17. 9. 2007 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. ze dne 23. 2. 2006 se zrušují.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností s tvrzením porušení práva na soudní ochranu napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. , který si Ústavní soud připojil, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k návrhu žalobce, společnosti HS-Efekt, s. r. o., se sídlem v Chotěboři (v tomto řízení vedlejšího účastníka), na vydání směnečného platebního rozkazu, směřujícího proti společnosti SERVIS BONUS, spol. s r. o. (dále též "první žalovaný"), a manželu stěžovatelky V. B. (dále též "druhý žalovaný"), který v průběhu řízení zemřel, pro zaplacení směnečné pohledávky ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Hradci Králové, který v záhlaví označeným rozsudkem rozhodoval o námitkách žalovaných proti soudem vydanému směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 2. 4. 1998 č. j. -12, jímž bylo uloženo oběma žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu 3 333 Kč a náhradu nákladů řízení, ponechal ve vztahu ke stěžovatelce (procesní nástupkyni zemřelého druhého žalovaného) uvedený směnečný platební rozkaz v platnosti. Vůči prvnímu žalovanému, společnosti SERVIS BONUS, spol. s r. o., platební rozkaz zrušil a řízení proti němu zastavil, když zjistil, že tento byl po zrušení konkurzu na jeho majetek pro nedostatek majetku vymazán z obchodního rejstříku. Na základě provedeného dokazování jmenovaný soud po konstatování, že soudu žalobcem předložená směnka (vystavená prvním žalovaným 10. 7. 1996) je řádnou směnkou vlastní se všemi náležitostmi vyžadovanými , směnečný a šekový, obsahující závazek prvního žalovaného zaplatit žalobci na viděnou bez protestu žalovanou částku, za který se jako aval zaručil druhý žalovaný, učinil závěr, že námitky žalovaných, obsahující stručně shrnuto i tvrzení, že směnkou zajištěná pohledávka z nezaplacené kupní ceny za zboží dodané žalobcem byla uhrazena, neobstály, a to "jednak proto, že úroky jsou dle ustanovení příslušenstvím pohledávky a mezi žalobcem a prvním žalovaným by muselo být ujednáno, že směnky nekryjí úrok za pozdní úhrady faktur, když z výslechů jednatelů a svědků a čtením protokolů z vyšetřovacího spisu takové ujednání zjištěno nebylo, dále proto, že výše úroků byla jednak sjednána ve smlouvě ze dne 1. 5. 1995 a ohledně směnek v dohodě ze dne 17. 10. 1996, a konečně proto, že směnečná pohledávka byla v konkurzním řízení za úpadcem - prvním žalovaným zjištěna."

Vrchní soud v Praze, který se věcí zabýval z podnětu odvolání stěžovatelky, v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a uzavřel, že stěžovatelka k tomu, aby se mohla zbavit povinnosti platit směnečný závazek, by musela prokázat, že tento závazek nevznikl nebo zanikl splacením. Toto tvrzení však neprokázala, když žalobce tvrdil, že směnka zajišťovala i příslušenství, tzn. úrok a případnou škodu.

Dovolání podané stěžovatelkou proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolacím soudem usnesením sp. zn ze dne 26. 10. 2010 (ústavní stížností nenapadeným) odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud odkázal na obsah dovolání s tím, že stěžovatelka ve skutečnosti nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů, a polemizuje se závěrem, podle něhož neprokázala, že sporná směnka zajišťovala pouze zaplacení kupní ceny (bez příslušenství pohledávky) a že směnkou zajištěná pohledávka již splněním zanikla. Uplatňovala tak dovolací důvod podle ustanovení , jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle založit nelze. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud dále uvedl, že závěr soudů, podle něhož důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, Nejvyšší soud učinil již ve své dřívější judikatuře, kterou zároveň označil. Zásadně právně významným pak podle dovolacího soudu nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady stěžovatelky, podle nichž se žalobce dopustil chování proti pravidlům slušného obchodního styku, neboť jde o výhrady, které nebyly obsaženy v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a soudy k nim se zřetelem na koncentraci řízení o námitkách ( , 4 ) nemohly při rozhodování přihlížet.

Proti rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně podala stěžovatelka včas ústavní stížnost, v níž po popisu procesního vývoje věci soudům vytýká nesprávné právní posouzení. Poukazuje na obsah námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, v nichž žalovaní mimo jiné namítali, že částka 1 000 000 Kč je zaplacena a že žalobce drží předmětnou směnku jen z důvodu úskoku, neboť při platbě částky 5 000 000 Kč dne 19. 3. 1997 jednatel žalobce vydal, resp. zničil směnky falešné, které plátci s důvěrou měli za pravé. Tvrzení obsažená v námitkách byla podle ní bezpečně prokázána písemnými důkazy, zejména obsahem spisu Policie České republiky v Havlíčkově Brodě, obsahem spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. , obsahujícího výslech svědka J. N., a dalšími. Zdůrazňuje také, že žalobce se dopustil jasného chování proti pravidlům slušného obchodního styku, avšak soudy k jeho jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, vůbec nepřihlédly a tím odmítly příslušnou ochranu jejích práv. Popisuje pak průběh jednání obou společností, resp. jejich jednatelů dne 19. 3. 1997 při platbě částky 5 000 000 Kč s důrazem na jednání jednatele společnosti žalobce, který před jednateli prvního žalovaného po provedení uvedené platby zničil čtyři směnky, u tří z nich však šlo o falza, jejichž originály si ponechal k zajištění úhrady úroků z prodlení a vzniklé škody, to vše učinil bez vědomí jednatelů prvního žalovaného, jak sám ve své výpovědi na policii potvrdil. Šlo tak prokazatelně o jednostranný úskočný krok jednatele žalobce H., z čehož stěžovatelka dovozuje, že žalobce není řádným majitelem směnky, neboť směnky drží neoprávněně, neboť celý dluh, který směnky zajišťovaly, zanikl. Obdobně jako v předchozím řízení tvrdí, že směnky vystavovala společnost prvního žalovaného vždy jen k zajištění úhrad za zboží, což podle ní dokládá nejen výpověď svědka J. N., ale i žalobcem dodatečně (ve dnech 7. 4 a 21. 4 1997) teprve po vystavení předmětných směnek a zaplacení částky 5 000 000 Kč a zbytku dluhu ve výši 197 979 Kč účelově vydané tři faktury. V této souvislosti uvádí, že směnky nemohly bez výslovné úmluvy účastníků zajišťovat něco, co účastníci nesjednali a co jim ještě ani nemohlo být známo. Nejlépe tuto "neúmluvu" prokazuje jednatel žalobce H., z jehož výpovědi na policii stěžovatelka dále cituje. Konečně zpochybňuje poslední ze žalobcem vystavených faktur, jejíž důvod je označen jako "Škoda způsobená pozdní úhradou". Jde o fakturu, o jejímž předmětu se nikdy nejednalo a jejíž obsah příslušenstvím původního dluhu nemůže být v žádném případě. Podle stěžovatelky jde zcela evidentně o účelovou fakturu, která má předchozí dvě faktury "dotáhnout" k částce 3 000 000 Kč, a dodatečně tak odůvodnit jednání jednatele společnosti žalobce H., který úskočně dne 19. 3. 1997 nevydal originály tří směnek právě na částku 3 000 000 Kč. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka upozornila na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 10. 11. 2008, který jako soud odvolací ve věci dalšího jednatele prvního žalovaného D. S. rozhodl zcela opačně než v případě stěžovatelky, a to přesto, že se jednalo o posouzení totožné otázky. V uvedeném rozhodnutí, jímž byl směnečný platební rozkaz ve vztahu k D. S. zrušen, soud totiž dospěl k závěru, že závazek zajištěný směnkou (resp. směnkami - tedy směnkou avalovanou D. S. a též směnkou avalovanou manželem stěžovatelky, jejíž zaplacení je předmětem tohoto řízení) zanikl splněním, přitom vycházel ze závěru, že žádná dohoda o trvání zajišťovací funkce směnek, resp. o tom, že směnky budou nadále zajišťovat závazek k úhradě úroku z prodlení a závazek k náhradě škody, resp. jakýkoliv závazek, nebyla účastníky uzavřena, naopak je z dokazování zřejmé, že zajišťovací funkce směnek byla konzumována. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhla proto stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze jako účastník tohoto řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě s odkazem na obsah svého rozhodnutí navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

K žádosti Ústavního soudu o vyjádření k obsahu ústavní stížnosti dalším účastníkem řízení Krajským soudem v Hradci Králové sdělila místopředsedkyně jmenovaného soudu, že s ohledem na to, že soud nemá k dispozici příslušný spis a soudce, který projednával a rozhodoval danou věc, je z důvodu náhlé těžké nemoci hospitalizován, nelze se k ústavní stížnosti vyjádřit relevantním způsobem.

Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti rekapituluje skutkové okolnosti případu i jeho průběh před soudy s důrazem na provedené důkazy (např. dohoda ze dne 17. 10. 1996, výdajový pokladní doklad, vystavené penalizační faktury a další), jež podle něj svědčí tomu, že sporná směnka zajišťovala úhradu odebraného zboží včetně příslušenství a že směnečná pohledávka uhrazena nebyla. Stěžovatelka, na níž spočívá důkazní břemeno, neprokázala, že konkrétní směnka, která je předmětem žaloby, byla uhrazena. Je přesvědčen o tom, že z dosavadních postupů soudů nelze dovodit porušení základních práv stěžovatelky, naopak s poukazem na délku trvání řízení je to vedlejší účastník, který by se měl u Ústavního soudu dovolávat svých práv. Z těchto a dalších ve vyjádření uvedených důvodů navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud s posouzením ústavní stížnosti vyčkal do skončení dovolacího řízení a poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Obecné soudy prvního a druhého stupně postavily svá námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu nevyhovující rozhodnutí na tom, že úroky jsou příslušenstvím pohledávky a že stěžovatelka, na níž spočívalo důkazní břemeno, neprokázala, že směnky nekryjí úrok za případné pozdní zaplacení zboží. K tomuto závěru došly na základě provedeného dokazování. Ústavní soud však konstatuje, že soud prvního stupně, jak tomu nasvědčuje odůvodnění jeho rozhodnutí, nehodnotil všechny před ním provedené důkazy a uvedený stav odvolací soud nenapravil. Na tomto místě je třeba připomenout, že k tomu, aby rozhodování soudu nebylo zatíženo projevem libovůle, je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden (samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka), učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Soud prvního stupně však v posuzované věci nijak nezhodnotil důkazy, jimiž se stěžovatelka snažila prokázat svá tvrzení o splnění dluhu, přestože tyto byly k návrhu žalovaného soudem provedeny (č. l. 159 spisu). Jde o výpověď svědka N. - tichého společníka žalobce, učiněnou v řízení o vydání směnek vedeném u téhož soudu pod sp. zn. , v níž mimo jiné uvedl, že o úrocích z prodlení se nikdy mezi účastníky ani při vystavování směnek nemluvilo, a dále o výpověď jednatele žalobce H. před Policií České republiky, obsahující skutečně údaje uváděné stěžovatelkou v ústavní stížnosti, na něž stěžovatelka v řízení poukazovala. Rovněž pak nebyl jakýmkoliv způsobem zhodnocen v řízení nezpochybněný fakt, výslovně uvedený již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, totiž fakt, že po zaplacení částky 5 000 000 Kč společností žalovaného jednatel žalobce skutečně před jednateli žalovaného čtyři směnky zlikvidoval.

Aniž by Ústavní soud činil z uvedeného jakékoli závěry - neboť mu to ani s ohledem na jeho postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší - je nucen konstatovat, že zhodnocení provedených důkazů v daném řízení nebylo provedeno v souladu s ustanovením V tomto směru také odkazuje na svou dřívější judikaturu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) a řadu dalších], v níž dal jednoznačně najevo, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém shora označeném rozhodnutí, zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z d ( ) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným předpisem ) v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům ( y) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal ( , ). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především , ) d a v důsledku toho i v rozporu s y.

Použití právě uvedených názorů citované dřívější judikatury Ústavního soudu na posuzovanou věc ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně nevylučuje ani zásada koncentrace obsažená v ustanovení , neboť obranu resp. tvrzení o splnění dluhu zajištěného směnkou námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu v podstatě obsahovaly, přitom žalovaný může při jednání uvádět nové skutečnosti a nabízet důkazy k obraně, kterou již v námitkách uplatnil (srov. Bureš/Drápal/Krčmář a kol. , komentář - I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, str. 784).

Ústavní soud tak uzavírá, že v dané věci obecné soudy postupem shora popsaným nedodržely zásady spravedlivého procesu tak, jak vyplývají z hlavy páté d, a proto obě napadená rozhodnutí zrušil [ , odst. 3 písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].