Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5267/2017-382

28 Cdo 5267/2017-382

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra,IČ 677 79 999, se sídlem v Praze 10, Přípotoční 300/12, zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, za účasti 1. J. S., P., a 2. J. S., P., zastoupených JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, onahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. -333, takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Syrůčkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. -283, zamítl žalobu na určení, že vlastníkem vyjmenovaných pozemků v katastrálním území Z. Z. je Česká republika (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 24. 7. 2015, jehož nahrazení se žalobce domáhal, byly J. a J. S. vydány předmětné pozemky, neboť nebyla zjištěna jejich zastavěnost (s výjimkou objektů drobných) či bezprostřední souvislost se stavbami zahájenými před 24. 6. 1991 [srov. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “)]. Žalobce nikterak nesporoval, že na pozemcích nejsou umístěny stavby bránící jejich vydání, poukazoval pouze na jejich údajnou funkční souvislost s rekreačním areálem. Soud ovšem konstatoval, že sporné nemovitosti nejsou nezbytné pro provoz hlavní budovy areálu, v němž tvoří toliko okrajové prvky, navazující na majetek již vydaný. Rozhodnutí pozemkového úřadu bylo tudíž shledáno souladným se

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. -333, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce změnil ve výroku II., pokud jde o výši nákladů řízení, ve zbývající části výroku II. a ve výroku I. jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud částečně zopakoval a doplnil dokazování, přičemž aproboval závěr, že areál, jehož součástí jsou sporné pozemky, tvoří jistý urbanistický celek, ve světle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu jej však nelze pokládat za natolik nedělitelný, aby bylo vyloučeno vydání některých okrajových nemovitostí. Byť účastníky nárokované pozemky vykazují vazbu na budovu rekreačního zařízení, jedná se jen o spojení volné, nedosahující takového rozsahu a intenzity, že by změna jejich vlastníka oslabila funkcionalitu dotčeného areálu. Ostatně ani před vydáním nebyla vlastníkem všech součástí rekreačního areálu tatáž osoba. Nelze konečně dovodit, že by byly sporné pozemky užívány jako veřejný statek ve smyslu recentní rozhodovací praxe Ústavního soudu, neb tvoří součást komerčního zařízení, pročež zde není přítomen veřejný zájem, jenž by převažoval nad účelem restitučního procesu spočívajícím v nápravě historických majetkových křivd. Z uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu první instance jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že smyslem restitučních zákonů je náprava toliko některých majetkových křivd, a to formou obnovení původních vlastnických vztahů k zemědělské půdě tak, aby restituenti mohli navázat na dřívější zemědělské či lesní hospodaření. Naturální vydání pozemků má směřovat k tomu, aby oprávněné osoby nabyly nikoli pouze holého, nýbrž plnohodnotného vlastnictví. Judikatura proto dovozuje, že restituci pozemků je na překážku krom přímé zastavěnosti též přináležení k ucelenému funkčně provázanému souboru nemovitostí. V řešeném případě je přitom spojení předmětných pozemků s areálem naprosto zásadní, a nemohou tak být reálně využívány k jinému účelu; jejich opětovné navrácení lesnímu hospodářství by založilo zásah do vlastnických práv třetích osob. Odvolací soud zvolil nadměrně restriktivní přístup k výkladu překážek vydání pozemků dle a ignoroval, že judikaturou dovozená kritéria restituce nemovitosti náležející k areálu nemají kumulativní charakter. Jeho právní posouzení je tudíž nesprávné a Nejvyšší soud by měl napadené rozhodnutí změnit tak, že žalobě vyhoví, případně rozsudky krajského i okresního soudu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Účastníci ve svém vyjádření k dovolání se zřetelem na nepřiléhavost předestřené dovolací argumentace navrhli jeho odmítnutí.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobce však otázku odpovídající kritériím vymezeným v právě citovaném ustanovení nenastolil.

Jak dovolatel správně připomíná, při zkoumání, zdali je dána překážka naturální restituce ve smyslu , se podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Je tedy třeba přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. totiž slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě může převážit nad právem na naturální restituci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria pak vskutku nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. ). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. ). V kontextu posuzované věci však odvolací soud shora naznačená kritéria nepominul, naopak se jejich naplněním náležitě zabýval, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by označené překážky vydání pozemku v rozporu s ustálenou judikaturou interpretoval kumulativně, neboť zohlednil jak absenci zvláštního režimu sporných pozemků, tak míru jejich prostorové i účelové návaznosti na hlavní budovu komplexu a současně konstatoval, že funkce rekreačního areálu zůstanou (byť v redukované míře) zachovány i po vydání požadovaných nemovitostí; ve svých úvahách tak uvedené alternativy zřetelně zkoumal samostatně. Revize konkrétních úvah týkajících se příslušnosti nárokovaných pozemků k areálu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. , ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , či ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. ), respektive intenzity jejich funkční vazby na tento celek (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ) pak Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť se jedná o problémy skutkové povahy, zatímco kognice dovolacího soudu je orientována toliko na otázky právní (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. , eventuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. ).

Nadále je přitom třeba mít na zřeteli výklad podaný Ústavním soudem v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. , dle něhož institut překážek vydání nemovitosti podle stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. , bod 37, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , bod 11). Platí také, že směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. , dále srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. ). Z těchto premis odvolací soud zřetelně vycházel, a jeho rozsudek se tak ani v právě zmíněném ohledu ustálené rozhodovací praxi neprotiví. Zcela případnou paralelu lze pak vést mezi nynějším sporem a věcí, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , mimo jiné akcentující, že není přiléhavé interpretovat příliš extenzivně a dovozovat, že jde-li o ucelený rekreační areál, nelze jej vydat, ať je jakkoliv rozsáhlý, a vyloučit restituci veškerých ploch k němu přináležejících, včetně volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm.

Pro úplnost se sluší podotknout, že výše vyslovené závěry Ústavní soud zjevně ani svými nálezy ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. , nemínil popřít (neboť je vydal bez předchozího předložení věci plénu podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), nýbrž je toliko usměrnil potud, že nad rámec překážek výslovně uvedených v argumentem per analogiam dovodil nemožnost vydání pozemku sloužícího jako veřejná zeleň, respektive zatíženého obecným užíváním. V řešené věci nicméně odvolací soud uzavřel, že účastníky nárokované pozemky žádné veřejné funkci neslouží a tvoří toliko postradatelnou součást komerčně užívaného areálu, kterýžto závěr žalobce, nemaje v dovolacím řízení k dispozici námitky proti skutkovým zjištěním, účinně zpochybnit nemůže.

Jelikož je tedy napadené rozhodnutí v souladu s jeho ustálenou judikaturou, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání žalobce odmítnout coby nepřípustné ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly účastníkům v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle , a bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden společný úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 4.960 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení mají tedy účastníci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 3. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu