Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 987/2018

22 Cdo 987/2018-477

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. B., zastoupené Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Čajkovského 1640/8, proti žalované D. M., zastoupené JUDr. Janem Peterem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2017, č. j. -442, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. -369, uložil žalované povinnost zdržet se vstupu a umisťování předmětů na část pozemku žalobkyně par. č. v obci T. n. S., katastrálním území Č. u Ř. (výrok I.), a povinnost zdržet se užívání části tohoto pozemku (výrok II.); ve zbylé části žalobu zamítl (výrok III.). Výroky pod body IV. - VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 21. 9. 2017, č. j. -442, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. tak, že žalovaná je povinna zdržet se vstupu a umisťování předmětů na pozemek žalobkyně par. č. v obci T. n. S., katastrálním území Č. u Ř., a užívání části tohoto pozemku bezprostředně přiléhající k silnici, vymezená hranicí pozemků par. č., par. č., vstupními dveřmi do garáže a tarasem; jinak rozsudek ve výroku II. potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. - IV.).

Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaná (dále „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena; konkrétně má jít o otázku, zda je při posuzování existence veřejné účelové komunikace nezbytné zjištění stanoviska obce a silničního správního orgánu.

Dovolací důvod má spočívat v nesprávném právním posouzení věci ( ). Dovolatelka namítá, že podle , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je účastníkem řízení ve věcech veřejně přístupných účelových cest také obec, proto měla být obec účastníkem rovněž nyní probíhajícího soudního řízení; soud nemůže rozhodnout o právní povaze pozemní komunikace, aniž by opatřil stanovisko obce, resp. silničního správního orgánu.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Skutečnost, že obec měla být podle zákona o pozemních komunikacích účastníkem soudního řízení, tvrdí dovolatelka až nyní v dovolacím řízení. Protože však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ( ), Nejvyšší soud se takovou námitkou nemohl zabývat. Ostatně dovolací soud opakovaně uvedl, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , a řadu dalších rozhodnutí). Dovolatelka však uvedenou námitku v odvolacím řízení nevznesla.

Nicméně – jen na okraj – se uvádí, že dosavadní judikatura, která se zabývala četnými případy, ve kterých proti negatorní žalobě uplatnila žalovaná strana námitku, že sporný pozemek užívá jako účelovou komunikaci, tuto otázku řešila implicitně, neboť účastenství obce v takovém sporu nikdy nepožadovala; ostatně vymezení účastníků řízení je věcí žalobce, a v této věci by bylo protismyslné žádat po žalobkyni, která tvrdila, že žalovaná nemá k jejímu pozemku žádné právo, aby požadovala přibrání obce do řízení. Naproti tomu žalovaná tak mohla učinit na základě , avšak neučinila. Ustanovení , o které dovolatelka svůj právní názor opírá, se zjevně týká správního řízení ve věcech veřejně přístupných účelových komunikací nacházejících se území obce (viz i důvodovou zprávu k tomuto ustanovení), nikoliv účastenství v civilním soudním řízení.

Z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že podstatou dovolání je ve skutečnosti nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který neopatřil stanoviska obce a silničního správního úřadu – ačkoli to dovolatelka navrhovala – a otázku povahy pozemní komunikace sám posoudil jako otázku předběžnou.

Podle druhé věty soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl ( – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). Návrh na provedení důkazu, jemuž soud nevyhoví, musí zamítnout usnesením, a v rozhodnutí o věci vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

V nyní projednávané věci odvolací soud návrh na provedení důkazů usnesením zamítl (č. l. 435) a v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, proč navržený důkaz neprovedl – důvodem byla skutečnost, že věc již byla náležitě objasněna a navržené důkazy nemohly skutkový stav více objasnit; tyto důvody přitom dovolání nezpochybňuje.

K posouzení předběžné otázky: Dovolací soud vychází z toho, že pokud se v soudním řízení o negatorní žalobě podle o. z. žalovaný brání námitkou, podle níž pozemek, z jehož užívání má být vyloučen, je účelovou komunikací, posoudí soud otázku, zda skutečně jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, jako předběžnou podle , aniž by bylo nutné k této otázce vydávat správní rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. ). Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže v situaci, kdy o této otázce nebylo vydáno správní rozhodnutí, sám posoudil otázku povahy pozemní komunikace jako otázku předběžnou.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle věty první odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, neboť vzhledem k nepřípustnosti dovolání je zjevně nedůvodný.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 8. 2018

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu