Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3841/2017

-695

USNESENÍ

M. D.

,

nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému

městysi Štěchovice

, IČ 002 41 725, se sídlem ve Štěchovicích, Hlavní 3, zastoupenému JUDr. Richardem Halškou, advokátem se sídlem v Praze 7, Partyzánská 1546/26, o 269.765 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2016, č. j. -649, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2016, č. j. -649,

se

ve výroku I., ve výroku II. potud, pokud jím bylo částečně potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III., a dále ve výrocích III. i IV.

ruší

a věc

se

odvolacímu soudu v naznačeném rozsahu

vrací

k dalšímu řízení; jinak

se

dovolání

odmítá

.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. -601, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 269.765 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 420.463 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. a IV.). Soud zjistil, že žalobce je vlastníkem souboru pozemků v katastrálním území XY, obci XY, které jsou obklopeny nemovitostmi jiných vlastníků, slouží jako cesty, ať již zpevněné, nebo nezpevněné. Uvedené pozemky plní nenahraditelnou komunikační potřebu, avšak souhlas žalobce s jejich užíváním neomezenou veřejností (nikoli jen vlastníky přiléhajících nemovitostí) dovodit nelze. Má-li být předmětná situace řešena ústavně konformně (s plným zohledněním d), je nutné žalobci přiznat náhradu za vzniklý zásah do jeho vlastnického práva. Není možné připustit stav, v němž bude mít žalovaný městys ve svém katastru několik kilometrů komunikací využívaných jeho občany a zároveň s tímto veřejným užíváním nebude mít spojeny žádné náklady, neboť je přenese na soukromý subjekt. Lze přitom postupovat dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a dovodit, že se obci dostává bezdůvodného obohacení [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)] užíváním pozemků ve vlastnictví jiné osoby jako veřejného prostranství. Majetkový prospěch určil za použití , (dále jen „“), na základě kvantifikace obvyklého nájemného provedené ustanoveným znaleckým ústavem. V míře odpovídající provedenému odhadu rozsahu obohacení žalovaného proto soud žalobě vyhověl, ve zbytku ji zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle , přičemž jako tarifní hodnotu pro výpočet odměny žalobcova zástupce použil přiznanou částku.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. -649, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výroku III. změnil, pokud jde o výši přisouzených nákladů řízení (výrok I.), jinak jej ve výroku I. i ve zbytku výroku III. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů vzniklých státu (výrok III.), respektive účastníkům v řízení odvolacím (výrok IV.). Odvolací soud (poté, co zopakoval důkaz znaleckým posudkem) aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména shledal přiléhavým závěr, že žalobce ani žádný z jeho právních předchůdců nevěnoval dotčené pozemky obecnému užívání (skutečnost, že byly jako veřejná cesta užívány v době po odnětí státem původním vlastníkům a před vydáním v restituci, je z tohoto hlediska nerozhodná). Žalobce je na svém vlastnickém právu omezen, neboť jeho pozemky naplňují definici veřejného prostranství ve smyslu , o obcích (obecního zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Vzniká mu proto právo na vydání bezdůvodného obohacení proti obci, v níž se dané pozemky nacházejí. Výše tohoto obohacení se poměřuje hladinou nájemného obvykle placeného za srovnatelné pozemky v daném místě a čase, jež bylo v řízení vyhotoveným znaleckým posudkem stanoveno v částce 2,50 Kč za 1 m

2

à rok (nedosahuje tedy maximální ceny vyplývající z cenových výměrů Ministerstva financí). Dle názoru odvolacího soudu nebyl žádný důvod snížit bezdůvodné obohacení žalovaného na úroveň 1 Kč za 1 m

2

à rok, jak se dožadoval odvolatel s poukazem na veřejný zájem na užívání předmětných pozemků. Za správné pokládal odvolací soud výpočet bezdůvodného obohacení z celé výměry sporných pozemků, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že jsou coby veřejné prostranství užívány v plném rozsahu. Nelze přitom dovodit, že by uplatnění předmětného nároku žalobcem bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce musí trpět užívání pozemků veřejností, nemůže si vyhradit jejich užitnou hodnotu pro sebe, a mělo by se mu tudíž přinejmenším dostat kompenzace v penězích. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí okresního soudu ve výroku o meritu věci potvrdil. Výpočet náhrady nákladů řízení korigoval, pokud jde o počet realizovaných úkonů právní služby, vycházel ovšem rovněž z a za základ pro kalkulaci mimosmluvní odměny žalobcova advokáta také použil přiznaný obnos 269.765 Kč. Přiřkl mu i náhradu celého jím zaplaceného soudního poplatku ve výši 27.610 Kč.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný, jenž se domnívá, že ve věci bylo postupováno v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , nebyl-li při vyčíslování výše bezdůvodného obohacení zohledněn veřejný zájem na omezení vlastnického práva žalobce v podobě obecného užívání účelové komunikace a nebylo-li přihlíženo k tomu, že sporné pozemky nejsou veřejnými cestami zatíženy celé, přičemž na částech předmětných nemovitostí, na nichž se účelové komunikace nenacházejí, není splněna nutná komunikační potřeba ve smyslu správního práva. Odvolací soud tedy chybně dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení náleží vlastníku pozemků zatížených obecným užíváním vyplývajícím z existence veřejně přístupných účelových komunikací i za tu výměru dotčených pozemků, kde cesty neprobíhají, čímž současně překročil meze návrhu a žalobci, tvrdícímu, že je omezen na svém vlastnickém právu veřejnými cestami, přiznal něco, co nepožadoval. Samo uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalobcem pak představuje spekulativní postup a zjevné zneužití práva, protivící se d (dále jen „“).

Žalovaný dále namítá, že zjištění odvolacího soudu o předurčení dotčených pozemků k užívání jako veřejné prostranství postrádá oporu v provedeném dokazování (tvrzeno a prokázáno bylo jen užívání částí pozemků sloužících jako pozemní komunikace). Kritice podrobuje též fakt, že soudy na základě jím předloženéy nedovodily souhlas žalobce s obecným užíváním vzpomínaných pozemků. Nezákonné bylo podle dovolatele i to, že soudní řízení o předmětné žalobě proběhlo, aniž by mu předcházelo deklaratorní určení veřejně přístupné účelové komunikace v řízení správním. Chybou je konečně i samotná aplikace obč. zák. na zjištěný skutkový stav, jenž nelze subsumovat pod žádný případ bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká také to, že stanovil obvyklé nájemné v maximální hodnotě rozmezí uvedeného ve znaleckém posudku, aniž by tento svůj postup náležitě odůvodnil. Závěrem vyslovuje mínění, že nález Ústavního soudu sp. zn. představuje důvod ke změně dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Ve včasném doplnění dovolání žalovaný dále zpochybňuje způsob, jakým soudy nižších stupňů rozhodly o nákladech řízení, neboť pokládá za nedostatečně zdůvodněné (a příčící se judikatuře akcentující zásadu úspěchu ve věci coby základní princip rozhodování o nákladech občanského soudního řízení sporného) použití ve prospěch převážně neúspěšného účastníka. Kritizuje také fakt, že byla žalobci přiznána plná náhrada zaplaceného soudního poplatku, jehož výše se odvíjela od v žalobě nárokované – a i podle názoru soudů nižších stupňů nepřiměřené – částky.

K dovolání podal vyjádření žalobce, jenž navrhl jeho odmítnutí.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání proti výroku o věci samé ovšem přípustné není, neboť se dovolací argumentace ve svých samotných základech rozchází s úvahami, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Ten totiž vystavěl své závěry na dvou nosných tezích: a) že se na předmětných komunikacích veřejně přístupná účelová komunikace dle , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nenachází, poněvadž nebyly naplněny veškeré skutkové předpoklady jejího vzniku, a b) že sporné pozemky jsou v plném rozsahu užívány jako veřejné prostranství ve smyslu obecního zřízení. Ani jeden z řečených úsudků dovolatel relevantně nezpochybňuje a namísto toho rozvíjí úvahy vycházející z mylného předpokladu, že odvolací soud dovodil vznik bezdůvodného obohacení na jeho straně z přítomnosti veřejně přístupné účelové komunikace na dotčených pozemcích (pro úplnost dovolací soud připomíná, že problém existence účelové komunikace na pozemku si civilní soud může zodpovědět jako otázku předběžnou, aniž by o ní muselo být rozhodováno správním orgánem, viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. ). Vztažení pravidel o bezdůvodném obohacení na případ užívání pozemku jako veřejného prostranství je přitom s judikaturou dovolacího soudu (zastávající názor, že není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce, srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. , ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. , či ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , respektive usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. , bod 9) plně konformní.

Uplatnění práva na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení pak zásadně nelze pokládat za zneužití vlastnického práva (nejsou-li zde přítomny mimořádné okolnosti nasvědčující výjimečně závěru opačnému, srovnej krom jiných rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ), protivící se y, neboť se jedná o vznesení legitimního požadavku na vydání majetkového prospěchu po obci coby principiálním beneficientovi neomezeného užívání veřejného prostranství (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. ), jímž je současně vlastníku v souladu s požadavky y kompenzováno omezení jeho vlastnického práva (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. , bod 13, a ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. , bod 6).

S ohledem na mimoběžnost dovolací argumentace s odůvodněním napadeného rozhodnutí jsou irelevantní též dovolatelovy odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. , ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. , a ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , i usnesení ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. ), která se vyjadřují k nezbytné komunikační potřebě jako pojmovému znaku veřejně přístupné účelové komunikace. Sluší se přitom podotknout, že vznik bezdůvodného obohacení v důsledku využití pozemku coby veřejného prostranství komunikační nezbytností podmíněn není, požaduje se pouze určenost dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existence funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, roč. 2018, č. 6).

Ani v dovolání vícekrát zopakovaná argumentace veřejným zájmem na omezení vlastnického práva žalobce není přesvědčivou. Je jistě možné připustit, že v daných souvislostech existuje veřejný zájem na limitaci práv vlastníka pozemku ve prospěch zájmu neohraničené veřejnosti na užívání předmětného veřejného prostranství dle § 34 obecního zřízení. Současně nelze ani vyloučit přítomnost veřejného zájmu na omezení úplaty, jež je obec za užívání obdobných nemovitostí povinna jejich vlastníku poskytovat; ten však neopodstatňuje jakési nahodilé snižování zjištěné hladiny obvyklého nájemného, nýbrž nachází svůj transparentní výraz v institutu cenové regulace, v rámci níž cenové orgány autoritativně vymezují podmínky, za nichž se poskytují nájmy určitých druhů nemovitostí [srovnej , o cenách, viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. , bod 10, a ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. , bod 10]. Podle dovolatelem nezpochybněného konstatování odvolacího soudu na nyní posuzované pozemky cenové výměry Ministerstva financí dopadaly, znalecky zjištěná výše obvyklého nájemného však nedosahovala maximální dovolené úplaty za užívání obdobných nemovitostí. Pro další snižování rozsahu bezdůvodného obohacení žalovaného „s ohledem na veřejný zájem“ tak za daných okolností nebyl prostor.

Výtka, dle níž odvolací soud bez náležitého odůvodnění zvolil maximální znalci určenou hodnotu obvyklého nájemného, taktéž není opodstatněná, poněvadž znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze běžnou úplatu za užívání srovnatelných pozemků jednoznačně stanovil na 2,70, respektive 2,50 Kč za m

2

à rok, pouze s dovětkem, že by „eventuální vliv veřejného zájmu“ mohl cenu nájmu snížit do intervalu, jehož minimální hodnota by odpovídala „symbolické“ 1 Kč za m

2

à rok a maximální hodnota shora uvedené tržní ceně (č. l. 414 spisu). Jelikož však Nejvyšší soud, jak bylo uvedeno výše, pro podobné operace s hladinou obvyklého nájemného neshledává opodstatnění, nelze ani použití zmíněných částek coby peněžitého ekvivalentu užívacího práva k pozemkům žalobce hodnotit jako pochybení odvolacího soudu.

Nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , důvod pro překonání shora připomenutých judikatorních závěrů o vzniku bezdůvodného obohacení obce užíváním pozemku ve vlastnictví jiné osoby jako veřejného prostranství jednoznačně nepředstavuje, neboť pasáž, již má dovolatel nepochybně na mysli, je pouhým

obiter dictem

, kterým nemohla být překonána dřívější stabilizovaná rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, jak již ostatně oba zmíněné soudy od té doby mnohokrát objasnily (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. , ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. , či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. , ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. , a ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. ).

Námitky dovolatele směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a hodnocení v řízení provedených důkazů (jimiž je zejména rozporován závěr, že předmětné pozemky slouží jako veřejné prostranství, a kritizováno nedovození souhlasu s obecným užíváním pozemků ze žalovaným předloženéy) jsou z hlediska dovolacího řízení, jež je zaměřeno výhradně na přezkum správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, irelevantní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , a ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. ).

Tvrzením, že odvolací soud překročil předmět řízení, jestliže žalobci přiznal právo na náhradu za užívání sporných pozemků i v částech, na kterých se nenachází cesty, neboť je jako celek pokládal za součásti veřejného prostranství, není poukazováno na žádnou otázku ve smyslu , nýbrž nanejvýše na vadu řízení, jež přípustnost dovolání sama o sobě nezakládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ).

Použití odvolacím soudem na rozhodování o nákladech řízení před soudy nižších stupňů v rozporu s judikaturou není, neboť i když platí, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je princip úspěchu ve věci, vyjádřený v (viz např. dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. , bod 17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. ), procesní řád upravuje též řadu případů, v nichž se tato zásada neprosadí. Jednu z uvedených výjimek představuje právě , v souladu s nímž může soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení účastníku, který měl ve věci jen částečný úspěch, mimo jiné záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. ). Jestliže převážný neúspěch žalobce v této věci zapříčinil nesprávný odhad výše majetkového prospěchu žalovaného, k jehož kvantifikaci bylo soudem zadáno zpracování znaleckého posudku, lze podmínky aplikace v posuzované kauze pokládat za

prima facie

splněné, a bylo by naopak nutné náležitě zdůvodnit jeho nepoužití (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ).

Odvolací soud se nicméně při posuzování povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (a dovolání proti výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně je tudíž přípustné podle i důvodné ve smyslu ), když žalobci přiznal náhradu za celý zaplacený soudní poplatek ve výši 27.610 Kč. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž spravedlivé při použití určit výši nákladů řízení nikoli z částky žalované, nýbrž z částky přisouzené, což platí nejen pro výpočet odměny advokáta (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2017), ale též pro kalkulaci náhrady za zaplacený soudní poplatek (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. , dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. ). Žalobci tudíž náleží pouze náhrada za soudní poplatek, který by musel uhradit, pokud by žaloval toliko na zaplacení částky, jež mu byla v posledku přiznána (269.765 Kč).

Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku I., v části výroku II., pokud jí byl rozsudek soudu první instance potvrzen ve výroku III., jakož i v závislých výrocích III. a IV. zrušil a věc odvolacímu soudu v odpovídajícím rozsahu vrátil k dalšímu řízení ( a odst. 2, věta první, ). Jinak dovolání odmítl podle , věty první,

Odvolací soud je ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (, věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 11. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu