Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1092/2021

28 Cdo 1092/2021-552

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti žalované obci Podkopná Lhota, identifikační číslo osoby: 005 44 493, se sídlem v Podkopné Lhotě 37, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem v Tlumačově, Sportovní 451, o zaplacení 95 724 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 1. 2021, č. j. -514, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 904,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Františka Kela, advokáta se sídlem v Tlumačově, Sportovní 451.

Odůvodnění ( ) :

Žalobce dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 6. 2020, č. j. -458, v napadeném výroku II v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba co do zaplacení částky 86 844 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. [Výrokem II odvolací soud odvolání žalobce částečně vyhověl a změnou napadeného rozsudku uložil žalované zaplatit žalobci dalších 7 440 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení, výroky III – V bylo rozhodnuto o nákladech řízení.]

Podle dovolatele spočívá napadený rozsudek na vyřešení právní otázky, dle jeho mínění dovolacím soudem dosud nevyřešené, může-li soud (v občanském soudním řízení) samostatně posuzovat „existenci veřejně přístupné účelové komunikace“. Při samotném posouzení otázky, jsou-li naplněny znaky veřejně přístupné účelové komunikace, se pak odvolací soud dle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu dovolatel namítá porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, spočívající v absenci poučení dle (že jej soud „neupozornil“ na to, že část pozemku hodlá posuzovat jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci). Současně nastoluje i otázku veřejně přístupné účelové komunikace jako samostatné stavby. V případě částí dotčeného pozemku, jež soud hodnotil jako veřejné prostranství, pak dle názoru dovolatele soud nedostatečně zkoumal a odůvodnil naplnění znaků veřejného prostranství. Závěrem dovolání se napadá i posouzení nároku na náhradu za pokácení zeleně, jež se nacházela na dotčených, dovolatelem vlastněných pozemcích.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (srov. ).

Je-li předmětem řízení peněžitá částka skládající se z několika nároků se samostatným skutkovým základem, je třeba přípustnost dovolání zkoumat samostatně ve vztahu ke každému z nich bez ohledu na to, že byly dotčené nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. , a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. ). Na těchto závěrech judikatura zdejšího soudu setrvává i po novelizaci (kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. , a ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. ).

Dovolání proto není přípustné v té své části, jíž se napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku II) o zamítnutí žaloby co do částky 18 894 Kč s příslušenstvím (uplatněné žalobcem z titulu náhrady škody dle jeho tvrzení vzniklé odstraněním porostů na jeho pozemku), neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnuto o peněžitém nároku se samostatným skutkovým základem, jehož výše nedosahuje hranice 50 000 Kč.

Ve zbylé části (vztahující se k žalobcem uplatněnému nároku na peněžitou náhradu za užívání jeho pozemku z titulu bezdůvodného obohacení), je pak dovolání nepřípustné se zřetelem k ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a nejsou dány důvody k odlišnému posouzení nastolených otázek, v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených.

Sluší se připomenout, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). K vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. ), dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. , věta druhá, ).

K oprávnění soudu (v občanském soudním řízení) zodpovědět otázku (jako předběžnou), je-li pozemek dotčen veřejně přístupnou účelovou komunikací, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. , jež v poměrech uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud vzpomenul kupříkladu i v rozsudku ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. ; k tomu lze pak odkázat i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. , zejm. body 22 a 23. Dle konstantní judikatury účelovými komunikacemi jsou všechny pozemní komunikace, které splňují zákonem stanovená hlediska, a to i v případě, že o charakteru této pozemní komunikace nebylo vydáno správní rozhodnutí. Přitom to, zda je pozemek účelovou komunikací, posoudí soud podle právních předpisů, platných ke dni rozhodování.

Rozhodovací praxe (judikatura Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu; viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. -76, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. ), se pak shoduje v tom, že veřejně přístupná účelová komunikace existuje za kumulativního naplnění pojmových znaků, jako je stálost a znatelnost komunikace v terénu, zákonný účel podle , o pozemních komunikacích, souhlas vlastníka s veřejným užíváním, a nutná komunikační potřeba. Stran souhlasu vlastníka judikatura dovodila, že může být buď výslovný, či konkludentní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. ). Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. ). Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. ). Pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku – účelové komunikace, tito nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , či již shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. ).

Od nastíněné rozhodovací praxe se odvolací soud nikterak neodchýlil, zabýval-li se ve svých úvahách podrobně tím, jsou-li naplněny jednotlivé znaky účelové komunikace a své závěry i v tomto směru přesvědčivě odůvodnil. Zpochybňuje-li pak dovolatel tyto závěry i prostřednictvím námitek mířících proti skutkovým zjištěním (že soudem uvažované skutkové okolnosti v dané věci nenastaly), nelze této jeho argumentaci v dovolacím řízení přiznat relevanci [k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v jehož důvodech se připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem].

Poukazuje-li pak dovolatel na ty pasáže odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. , z nichž dle jeho mínění vyplývá, že civilní soud nemůže jako prejudiciální otázku posoudit status účelové komunikace, sluší se připomenout, že nejde o relevantní judikaturu Ústavního soudu. I v odkazovaném usnesení se Ústavní soud nakonec přihlásil ke konstantní nálezové judikatuře, poté, kdy se neprosadil jím původně zastávaný názor, odlišný od toho, jenž byl vyjádřen v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. (na nějž pak navázal i nález ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. ), jenž jej vedl k předložení věci plénu Ústavního soudu s návrhem na přijetí odlišného stanoviska (které ovšem nebylo přijato).

Formuluje-li dovolatel také otázku veřejně přístupné účelové komunikace jako samostatné stavby ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení a v této souvislosti poukazuje na judikaturu týkající se místních komunikací, nemůže být ani prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nezávisí), tuto otázku odvolací soud neřešil a stran ní neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (v situaci, kdy žalobce v řízení netvrdil žádné skutkové okolnosti odůvodňující posouzení této otázky – tedy že jde o stavbu). V dané věci soud prvního stupně vycházel z toho, že veřejně přístupná účelová komunikace je toliko ztvárněním pozemku, pročež nepředstavuje samostatnou věc v právním slova smyslu (a tento závěr žalobce odvoláním nezpochybňoval). Při absenci relevantních tvrzení a argumentace tedy nelze odvolacímu soudu vytýkat, že z pohledu nyní nastolené otázky danou věc neposoudil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. ), případně, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. , akceptujícím fakt, že dle konkrétního stavebního provedení účelové komunikace budou velmi často vyhodnoceny jako součást pozemku, zdůrazňující pak požadavek individuálního posouzení povahy dané účelové komunikace v té které konkrétní kauze).

V části, jíž se dovolatel domáhá přehodnocení otázky, je-li jím vlastněný pozemek (jeho vymezená část pod označením III a IV) veřejným prostranstvím, nelze dovolání projednat již pro absenci způsobilého vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, jež patří k obligatorním náležitostem dovolání (srov. ), o které může být dovolání doplněno jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srov. větu první ), jejichž neuvedení představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Má-li přitom být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak se snad naznačuje v dovolání), musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srovnej zejm. již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Tomuto požadavku dovolatel nedostál. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu ( a 3 ) a není naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (shodně i již odkazované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. , bod 39. odůvodnění). K argumentaci dovolatele, zpochybňující závěr soudu o statusu pozemku (jeho vymezených částí, označených III a IV) jako veřejného prostranství, sluší se snad dodat, že řešení dané otázky, jehož se zde dovolatel dožaduje (tedy že o veřejné prostranství nejde), v této věci ani nemůže přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí, jestliže v této části bylo žalobě vyhověno právě z toho důvodu, že za užívání takto dotčené části pozemku – jako veřejného statku – žalobci přísluší přiměřená náhrada (jejíž výši pak dovolatel nezpochybňuje).

Přípustnost dovolání nemohou založit ani zbylé námitky dovolatele, jež vystihují vady řízení (překvapivost rozhodnutí a absence poučení dle ). Vadami řízení – ať již skutečnými nebo domnělými – je pak Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. , ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. ). K těmto námitkám sluší se přes řečené připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. ). Nad rámec uvedeného lze zmínit i ty závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k poučovací povinnosti odvolacího soudu, z nichž plyne, že poučení účastníků řízení podle přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , a rozsudky téhož soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. , a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. ).

Výše uvedeným je odůvodněn závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto Nejvyšší soud bez jednání ( , věta první, ) odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a ; dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco žalovanou v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 4 580 Kč ( ., , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů), spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ( ) v částce 1 024,80 Kč.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu na stránkách těchto soudů (http://nalus.usoud.cz; resp. www.nssoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 6. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu