Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3160/2018

28 Cdo 3160/2018-192

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a)Z. B., L., a b)R. T. D., D., obou zastoupených Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 116/109, proti žalovanému J. C., s místem podnikání v Praze 10 - Vršovicích, zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 14, o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím a 5.460,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2017, č. j. -139, t a k t o :

Stručné odůvodnění ( ) :

Žalobci se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 28. 7. 2015 domáhali proti žalovanému zaplacení celkem částky 350.000,- Kč s příslušenstvím a částky 5.460,- EUR s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že v rámci případné spolupráce ohledně prodeje zboží v jedné z prodejen žalovaného spojených se značnou HOT LABELS společně složili žalovanému dne 13. 9. 2014 zálohu ve výši 350.000,- Kč a dne 14. 11. 2014 zálohu ve výši 5.460,- EUR, avšak žalovaný svým chováním zapříčinil, že písemná rámcová smlouva nebyla mezi účastníky uzavřena, a proto požadují vrácení zaplacených záloh.

Obvodní soud pro Prahu 10 - poté, co usnesením ze dne 19. 8. 2015, č. j. -13, žalovaného vyzval podle , aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k připojené žalobě, a současně jej poučil o následcích nesplnění této výzvy - rozsudkem pro uznání ze dne 29. 10. 2015, č. j. -35, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 175.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z dlužné částky od 27. 5. 2015 do zaplacení, částku 2.730,- EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z dlužné částky od 27. 5. 2015 do zaplacení (výrok I.) a na nákladech řízení částku 37.879,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.); dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci b) částku 175.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z dlužné částky od 27. 5. 2015 do zaplacení, částku 2.730,- EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z dlužné částky od 27. 5. 2015 do zaplacení (výrok III.) a na nákladech řízení částku 37.879,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok IV.). Vzhledem k tomu, že usnesení s kvalifikovanou výzvou bylo žalovanému doručeno fikcí do datové schránky v souladu s větou druhou za středníkem , avšak k žalobě se nevyjádřil, soud prvního stupně s odkazem na dovodil, že žalovaný uznal nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle , neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír, a nárok uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní normou.

Návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření k žalobě soud prvního stupně zamítl pravomocným usnesením ze dne 10. 11. 2015, č. j. -48.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. -139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit každému ze žalobců na nákladech odvolacího řízení částku 18.730,80 Kč k rukám Mgr. Mateje Kozy. Odvolací soud dospěl k závěru, že postup soudu prvního stupně byl správný, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle byly splněny, neboť usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2015, č. j. -13, bylo žalovanému doručeno fikcí do datové schránky v souladu s větou druhou za středníkem dne 11. 9. 2015, avšak žalovaný se k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ani nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, přičemž projednávaná věc „splňuje podmínky a jedná se o věc, v níž lze rozsudek pro uznání vydat, neboť nejde o věc, v níž by nebylo možné uzavřít a schválit smír“. Námitku žalovaného, že lhůtu pro podání vyjádření zmeškal z omluvitelných důvodů, spočívajících v bolesti zad v době od 8. 10. 2015 do 22. 10. 2015, aniž však byl hospitalizován (viz lékařské zprávy na a 24 spisu), nepovažoval odvolací soud za vážný důvod, pro nějž by byl vyloučen z včasného podání vyjádření k výzvě podle , neboť žalovaný udělil plnou moc k zastupování ve věci nároku žalobců advokátovi Mgr. Ing. Daliboru Rakoušovi již dne 4. 6. 2015, a nic mu tedy nebránilo v tom, aby svého zástupce, který s věcí byl obeznámen, požádal v uvedené době o sepis vyjádření k žalobě.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „ “). Učinil tak proto, že dovolání není podle přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přičemž uplatnil „dovolací důvody podle a b) , neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.

K tomu konkrétně v bodu 1) dovolání odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 80 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, v němž byl mimo jiné vysloven tento právní názor: „Povaha věci a ani okolnosti případu nevyžadují, aby žalovanému byla postupem podle ustanovení ukládána povinnost k podání písemného vyjádření ve věci, byl-li v dosavadním průběhu řízení alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě ozřejměn jinaka kdyby se u soudu již nacházely y, významné pro obranu žalovaného. Za takového stavu řízení by totiž požadavek podat písemné vyjádření ve věci kladený na žalovaného byl zjevně nadbytečný a procesně neekonomický a bylo by jen formalitou, aby žalovaný písemně sděloval soudu to, co je z dosavadních výsledků řízení již známo, nebo aby předkládal soudu y, které již byly soudu předloženy nebo které si soud sám opatřil“. V tomto ohledu dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy podle ustanovení , a to s ohledem na dopis odeslaný jeho právním zástupcem žalobcům ještě před podáním žaloby, který je obsahem spisu a který byl zaslán žalovanému spolu s usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2015, č. j. -13, a žalobou, k němuž však odvolací soud při svém rozhodnutí nepřihlédl.

V tomto bodu posoudil dovolací soud dovolání žalovaného podle jeho obsahu, i když výslovně neformuloval žádnou otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a při jejímž řešení se odvolací soud měl podle jeho mínění odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V posuzované věci sice z obsahu spisu vyplývá, že zástupce žalovaného advokát Mgr. Ing. Dalibor Rakouš zaslal zástupci žalobců advokátovi Mgr. Mateji Kozovi před podáním žaloby dopis ze dne 19. 6. 2015 (v němž mimo jiné uvedl: „Vaši Klienti poukázali na účet Klienta v rámci dílčích plnění celkem částku 350.000,- Kč a dále částku ve výši 5.460,- EUR, přičemž tak učinili poté, kdy jim Klient v souladu s jejich vzájemným ujednáním Klient řádně prostřednictvím faktur vyúčtoval kupní cenu za dodávku textilního zboží dle přání Vašich klientů, které jim též dodal. Závěrem Klient vyzývá Vaše Klienty k tomu, aby si dodané zboží z jeho provozovny co nejdříve odvezli s tím, že pokud tak neučiní nejpozději ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení tohoto přípisu, počne Klient účtovat skladné v obvyklé výši.“), avšak k tomuto dopisu - kromě plné moci - žádné y připojeny nebyly.

Vzhledem k tomu, že povaha věci nepochybně vyžadovala, aby byl žalovaný vyzván k podání vyjádření ve věci podle , že žaloba nepředstavuje zjevně bezúspěšné uplatňování práva a že ani základ případné obrany žalovaného nebyl před uplynutím lhůty podle usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2015, č. j. -13, ozřejměn jinak, soudy v souladu se zákonem dovodily, že v projednávané věci nastala fikce uznání nároku podle a že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. ).

K závěru odvolacího soudu, že důvody, pro něž žalovaný nezmeškal lhůtu k podání vyjádření k žalobě z omluvitelných důvodů, neboť i když v době od 8. 10. 2015 do 22. 10. 2015 trpěl bolestmi zad, aniž však byl hospitalizován, mu nic nebránilo v tom, aby svého zástupce, kterému udělil plnou moc již dne 4. 6. 2015 a který byl s věcí obeznámen, o sepis vyjádření k žalobě v této době požádal, dovolatel pod bodem 2) dovolání namítá, že „otázka vážnosti či závažnosti důvodu zdravotní indispozice je odbornou otázkou“, že „z postupu odvolacího soudu nevyplynulo, že by sám byl doplnil v tomto směru dokazování kupř. znaleckým posudkem, odborným vyjádřením (ošetřujícího) lékaře“, a že tak „rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že neshledal jeho tvrzenou a prokázanou indispozici za vážný důvod, je nepřezkoumatelné“, přičemž „se nadto odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , neboť není oprávněn hodnotit otázku vyžadující odborné posouzení, tedy „závažnosti zdravotního stavu dovolatele“. Tyto námitky dovolatele jsou ovšem irelevantní jednak proto, že námitky vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, neodpovídá kritériím stanoveným v (vzhledem k není ani způsobilým dovolacím důvodem) a přípustnost dovolání tudíž založit nemohou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. ), jelikož k těmto vadám řízení, jakož i ke zmatečnostním vadám (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ), a dále proto, že odvolací soud indispozici, resp. zdravotní stav žalovaného v napadeném rozhodnutí nikterak neposuzoval, jak se dovolatel mylně domnívá.

Pro úplnost je možno dodat, že ohledně uplatněných dovolacích důvodů dovolatel nesprávně citoval úpravu obsaženou v ve znění účinném do 31.12. 2012.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 10. 2018

JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu