Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 472/2022

-261

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Z. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Malešice, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o převodu jiného zemědělského pozemku oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. -231, , takto:

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 2. 2021, č. j. -171 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2021, č. j. -194), ve výroku pod bodem II. [jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a spoluvlastnických podílů na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY], s tím, že výše restitučního nároku žalobkyně uspokojovaného vydáním náhradních pozemků činí 727 591,40 Kč a že nedílnou součástí rozsudku jsou tam označené oddělovaní geometrické plány; současně byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku pod bodem III. o náhradě nákladů řízení (to vše výrokem I. rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále i jen jako „dovolatelka“) v rozsahu výroku pod bodem I. v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně převodu tam označených pozemků na žalobkyni a jímž byla současně určena výše pozemky takto uspokojeného restitučního nároku; své námitky dovolatelka připíná k posouzení odvolacího soudu o převoditelnosti (jen) pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále také jako „předmětné pozemky“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za dovolacím soudem neřešenou a pro rozhodnutí určující dovolatelka považuje otázku, zdali podání žaloby o určení práva (podle ) třetí osobou v jiném řízení, v němž pro sebe usiluje o deklarování vlastnického práva k oprávněnou osobou požadovaným pozemkům, představuje překážku pro vydání pozemků (z vlastnictví státu) podle , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, případně nejde-li o pozemky k převodu nevhodné z jiného důvodu. K tomu klade i otázku, jsou-li pozemky vhodné k převodu na oprávněné osoby i v té situaci, kdy jsou dotčeny mezistátní stížností k Evropskému soudu pro lidská práva směřující proti České republice.

3. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

5. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. věty první ).

7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (reflektující i rozhodování Ústavního soudu – jak je uvedeno dále) je ustálena v závěru, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí „jiného“ zemědělského pozemku dle je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. V případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu České republiky a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , publikovaný pod číslem 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , publikovaný pod číslem 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.).

8. K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě jiný (náhradní) zemědělský pozemek z vlastnictví státu, dále patří, že oprávněnou osobou požadovaný pozemek je k danému účelu „vhodný“, tedy že jde o pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu České republiky, potažmo žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. ). Do veřejné nabídky nelze zařadit pozemek, jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke kterému uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (srov. ) a v posléze uvedeném případě nelze uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku (srov. ); k dalším kritériím „vhodnosti“ pozemku srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. , a v něm citovaná rozhodnutí.

9. Ustanovení zapovídá převod zemědělských pozemků, na něž bylo uplatněno právo na jejich vydání podle jiných restitučních předpisů (např. zákona o půdě) a o jejichž vydání nebylo dosud rozhodnuto, přičemž účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z důvodové zprávy k ) je – mimo jiné – „zabránit převodu pozemků, které jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí“ (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. , či přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. ).

10. I z odkazu uvedeného v poznámce 26) pod čarou k ustanovení § 11a odst. 2 a § 11a odst. 13 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 11. 2019 (do 31. 10. 2019 se obdobná právní úprava nacházela v ustanovení § 11a odst. 12 zákona o půdě) jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. , či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. ) konečně dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle Takto vyslovené konkluze lze přitom přiměřeně aplikovat i na žádosti podle , a žádosti podle , horní zákon, ve znění pozdějších předpisů (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. ).

11. Odvolací soud se výše uvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchýlit ani v nyní posuzované věci, zjevně přidržel, jestliže se zřetelem ke zjištěným skutkovým okolnostem [kdy bylo zjištěno i to, že v odkazovaném řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , nešlo o uplatnění nároku jinou osobou podle některého z restitučního předpisů (dle , , , , ) a třetí osoba zjevně neuplatňuje ani přednostní právo na převod pozemků ve smyslu – v intencích výše citované judikatury] dovodil, že v případě žalobkyní požadovaných pozemků jako náhradních není dána překážka jejich převoditelnosti ve smyslu dovolatelkou odkazovaných předpisů a že nejde o pozemky k danému účelu nevhodné.

12. K argumentaci dovolatelky (a jí formulované otázce, zdali překážku převoditelnosti pozemků představuje i třetí osobou podaná žaloba o určení vlastnického práva ve smyslu ) sluší se připomenout, že pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat oprávněné osobě nárokovaný náhradní pozemek je rozhodující mimo jiné právě i vyřešení esenciální otázky, zdali vůbec je pozemek ve vlastnictví státu (České republiky) s příslušností hospodaření pozemkového úřadu ( ), kterou soud řeší jako otázku předběžnou. Probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, lze v intencích uvažovat o přerušení řízení (kdy důvod přerušení spočívá v hospodárnosti řízení; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. ). Taková úvaha nemá však místo tam, kde jiné řízení již bylo pravomocně skončeno, jak se stalo i v nyní posuzované věci [připomíná-li odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí, že žaloba třetí osoby na určení vlastnického práva a vyklizení nemovitostí ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. byla zamítnuta a bylo již rozhodnuto i o odvolání třetí osoby proti tomuto rozsudku (odkazovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. -863; dovolání proti němu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 13. 12. 2021, č. j. -1151)].

13. Rozhodnutí odvolacího soudu není v kontradikci ani k dovolatelkou odkazovanému (již výše uvedenému) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. (je-li jím žalovanou míněno toto rozhodnutí, v dovolání označované jako rozhodnutí „č. j. -1507“), jímž dovolací soud řešil otázku, zdali při střetu uplatněného primárního restitučního nároku původního vlastníka (jeho právního nástupce) postupem podle ustanovení a nároku oprávněné osoby na vydání náhradního pozemku ve smyslu ustanovení zákona o půdě se zákonná překážka upravená v ustanovení prosadí vždy a nutně vede k zamítnutí žaloby oprávněné osoby nárokující vydání náhradního pozemku, či může-li soud učinit jiná vhodná opatření. K dané otázce pak dovolací soud – v souladu s východisky restitučního zákonodárství – oproti zamítnutí žaloby na vydání náhradního pozemku upřednostnil právě přerušení řízení podle v situaci, kdy nebylo o právu na vydání nárokovaného pozemku právní nástupkyni původního vlastníka dosud příslušným pozemkovým úřadem rozhodnuto a trvala-li tak zákonná překážka vymezená v ustanovení , nicméně bez rozumných pochybností bylo lze očekávat, jak o uplatněném právu (primárním restitučním nároku) bude rozhodnuto. V posuzované věci nejenže nešlo o překážku převoditelnosti pozemku z vlastnictví státu z důvodu uplatněného restitučního nároku, ale podstatný rozdíl – odůvodňující závěr, že není dán ani důvod k přerušení řízení – spočíval i v tom, že dříve zahájené řízení o žalobě na určení vlastnického práva ( ) bylo v době rozhodování soudu o této náhradní naturální restituci již skončeno (se závěrem, že třetí osoba vlastníkem předmětných pozemků není a ty zůstávají ve vlastnictví České republiky).

14. Také odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , není přiléhavý, jestliže odkazovaným rozhodnutím dovolací soud v tehdy posuzované věci odvolacímu soudu vytkl, že se s ohledem na tehdy učiněná skutková zjištění dostatečně nezabýval i otázkou možné funkční souvislosti oprávněnou osobou požadovaného pozemku s jinými nemovitostmi v bezprostředním sousedství; o takový případ v nyní posuzované věci (kdy se soud na podkladě učiněných zjištění náležitě zabýval i otázkou vlastnictví předmětných pozemků a jejich převoditelností na jiné osoby a své úvahy v tomto směru řádně odůvodnil) nejde.

15. Předstírá-li pak dovolatelka otázku, dle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešenou, „zda pozemky dotčené mezistátní stížností podanou proti České republice u Evropského soudu pro lidská práva jsou nevhodné k převodu na oprávněné osoby“, nelze než konstatovat, že na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí založeno není (a ani z pohledu ustanovení na jejím řešení nezávisí), jestliže nejenom s touto argumentací, ale i k ní se vážícími skutkovými okolnostmi (jež nejsou součástí odvolacím soudem učiněných zjištění) dovolatelka poprvé operuje až v dovolacím řízení (k tomu srov. ).

16. K argumentaci dovolatelky, jíž se snad zpochybňují skutkové předpoklady, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení (kritizuje-li dovolatelka správnost a úplnost skutkových zjištění, na něž odvolací soud navázal ve svých úvahách) sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze (dovolací soud není skutkovou instancí) a tyto nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu dle ).

17. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že ten při posouzení otázky, zda jsou předmětné pozemky k vydání vhodné, nezohlednil skutečnosti obecně známé ( ), vystihují tyto její námitky vady řízení (nejde o kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, na jejichž řešení záviselo by napadené rozhodnutí). Vadami řízení – ať již skutečnými nebo domnělými – je pak Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu (k tomu dále srov. ); námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. , ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ).

18. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu naplněny nebyly.

19. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

20. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a ; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco žalobkyní v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 11 220 Kč [srov. , ., , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 2 419,20 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 3. 2022

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu