Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3261/2018

-223

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. C., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 2b, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 70 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, č. j. -207, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. -166, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 55 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba ohledně částky 48 875 Kč s příslušenstvím zamítá, ve zbylé části rozsudek potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 13. 6. 2012 uplatnil žalobce u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. . Žalovaná informovala zástupce žalobce dne 27. 6. 2012 o tom, že jí byla doručena žádost o odškodnění a současně požádala žalobce o sdělení bankovního spojení pro případ plnění. Stanoviskem ze dne 6. 11. 2012 pak sdělila žalobci, že vyhovuje jeho žádosti v rozsahu částky 42 000 Kč a den nato vydala pokyn na výplatu této částky splatné dne 8. 11. 2012. Platbu uskutečnila pomocí poštovní poukázky typu B adresované na jméno J. C., XY. Jelikož však na dané adrese pobýval též žalobcův syn se shodným jménem jako žalobce, dostala se poštovní poukázka do jeho rukou a on následně částku 42 000 Kč převzal, domnívaje se, že jde o zadostiučinění přiznané jemu samotnému.

Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o základu nároku na přiměřené zadostiučinění a též o vyměřené základní částce zadostiučinění ve výši 68 750 Kč. Oproti soudu prvního stupně, jenž na základě posouzení jednotlivých kritérií dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dospěl k závěru o krácení základní částky o 20 %, zkrátil odvolací soud částku o 30 %. Dále na rozdíl od soudu prvního stupně považoval poskytnutí částky peněžní složenkou na adresu žalobce za částečné plnění dluhu, který mezi žalobcem a žalovanou existoval. Měnícím výrokem tak odvolací soud žalobu zamítl co do výše 42 000 Kč s příslušenstvím z důvodu, že tato částka již byla žalovanou uhrazena, a co do výše 6 875 Kč s příslušenstvím z důvodu odlišného posouzení krácení přiměřeného zadostiučinění.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalobce dovoláním. Žalobce sice výslovně rozsudek odvolacího soudu napadá co do částky 48 875 Kč s příslušenstvím, v níž byla odvolacím soudem žaloba zamítnuta, avšak následně chybně uvádí, že co do této částky žalovaná nárok žalobce uznala. Dále uvádí, že co do výpočtu přiměřené výše zadostiučinění ničeho nenamítá. Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že žalobce rozsudek odvolacího soudu napadá pouze co do částky 42 000 Kč s příslušenstvím, v níž byla žaloba zamítnuta z důvodu, že v tomto rozsahu žalovaná žalobci splnila. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od standardní rozhodovací praxe i od judikatury Nejvyššího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že je nesprávný názor odvolacího soudu ohledně aktivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení, když částku převzal dovolatelův syn, a nikoliv dovolatel sám. Považuje tedy za rozporné, kdo je nositelem aktivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení v případě, že je plněno prostřednictvím České pošty či banky třetí osobě, odlišné od příjemce, která k převzetí dluhu není zmocněna ani jinak za věřitele nejedná, a do jejíž majetkové sféry se taková částka dostane omylem či náhodou. Dovolatel je přesvědčen, že když byla předmětná částka převzata zcela jinou osobou, nelze mít za to, že by žalovaná žalobci cokoliv na kompenzaci nemajetkové újmy plnila. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 ), dále jen "".

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, přičemž dospěl k závěru, že přípustnost dovolání je vyloučena ustanovením , neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží).

Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen. V případě, kdy soud rozhodl o nároku obsahujícího dělitelné plnění tak, že žalobě vyhověl jen zčásti, je třeba dovodit, že rozsudkem soudu (jeho výrokem vykládaným spolu s odůvodněním) došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (k tomu srov. z odborné literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1876-1892).

Soudní praxe je jednotná v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 55, usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. , důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 2019, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. ).

Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení provedené s účinností od 30. 9. 2017 Podle důvodové zprávy k , jenž mimo jiné nově formuloval , si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. I z tohoto zřetelně formulovaného záměru, obsaženého v důvodové zprávě, je tedy zřejmé, že novelizované znění , účinné od 30. 9. 2017, znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. ).

Jelikož rozsudek odvolacího soudu by mohl být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen pouze co do výše 48 875 Kč s příslušenstvím (nadto v rozsahu 6 875 Kč s příslušenstvím dovolatel ani neuvedl důvod, pro nějž rozsudek odvolacího soudu napadá), Nejvyšší soud podle ustanovení dovolání odmítl, neboť (s ohledem na ustanovení ) není dovolání přípustné.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. věta druhá ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2019

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu