Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5978/2016-404

-404

U S N E S E N Í

Lesy České republiky, s.p.,

1) J. Š.

,

2) M. Š.

, oběma zastoupeným JUDr. Ing. Miroslavem Silovským, advokátem se sídlem v Plzni, Karlova 211/5,

3) V. V.

, zastoupenému Mgr. Petrem Broďáni, advokátem se sídlem v Sokolově, K. H. Borovského 692, a

4) O. V.

, zastoupené JUDr. Ing. Miroslavem Silovským, advokátem se sídlem v Plzni, Karlova 211/5,

o zaplacení 47.082 Kč s příslušenstvím,

vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. června 2016, č. j. -362, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Žalovaní napadli dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 11. 2015, č. j. -321, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. -333, potvrzen ve výrocích I. a IV., jimiž bylo žalovaným uloženo, aby žalobci zaplatili 47.082 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a žaloba byla zamítnuta co do zaplacení dalších 136.798 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále i jen „“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v Ve smyslu ovšem dovolání, jehož přípustnost je hodnocena dle , není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.

Směřuje-li tedy dovolání žalovaných vůči té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl prvostupňový rozsudek potvrzen ve výroku I. ukládajícím žalovaným zaplatit žalobci 47.082 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním nemovitých věcí ve vlastnictví České republiky, není dovolání v uvedeném rozsahu očividně přípustné, neboť směřuje do výroku se samostatným skutkovým základem, jímž bylo rozhodnuto (nepřihlížeje k přiznaným úrokům z prodlení) o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, aniž by šlo o vztah ze spotřebitelských smluv či vztah pracovněprávní ( ).

Brojí-li dovolatelé dále vůči nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu, domáhajíce se coby převážně úspěšní účastníci náhrady nákladů řízení (vyúčtovaných na č. l. 386 celkovou částkou 412.441,40 Kč), shledal Nejvyšší soud, že hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení v daném případě naplněna nejsou, neboť relevantní, dovolateli vymezená, otázka procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, není (jsouc posuzována v mezích podaného dovolání) odvolacím soudem vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledává důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.

Dovolatelé (včetně 3. žalovaného, jehož původně společně podané dovolání bylo doplněno podáním ze dne 23. 9. 2016) předložili k řešení otázku, zda v situaci, kdy z nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním nemovitých věcí uplatněného v celkové výši 188.883 Kč s příslušenstvím bylo žalobci přisouzeno toliko 47.082 Kč s příslušenstvím, lze nepřiznat v řízení převážně úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že rozhodnutí o věci samé záviselo na znaleckém posudku a úvaze soudu. Mínili, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od závěrů formulovaných v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 127/56 (v dovolání nesprávně uvedeno R 127/1996), a sp. zn. či v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. . Třetí žalovaný nadto argumentoval rozporem rozhodnutí odvolacího soudu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. a .

Judikatura Nejvyššího soudu formulovala a odůvodnila závěr, dle něhož výjimku z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na které je založeno ustanovení a 2 , představují pravidla vtělená do ustanovení Kromě případů, kdy rozsah neúspěchu účastníka ve sporu v porovnání s jeho úspěchem je jen nepatrný, přichází aplikace v úvahu tehdy, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku či na úvaze soudu, a uplatní se pouze tam, kde základ nároku je dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. ). Jinými slovy řečeno stěžejní pro posouzení, zda lze o náhradě nákladů řízení rozhodovat podle ustanovení , není povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník ve věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. , ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. ). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle přitom sice není obecnou povinností soudu, avšak jsou-li splněny předpoklady tohoto ustanovení, jeho aplikace je plně namístě a případná odchylka od pravidel zakotvených v uvedeném ustanovení musí být náležitě odůvodněna (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. , ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. , či ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ).

V situaci, kdy žalobce v projednávaném sporu měl dílčí úspěch, přičemž rozhodnutí o výši plnění jednoznačně záviselo na znaleckém posudku (soudy nižšího stupně, dovozujíce, že základ uplatněného nároku je dán, přikročily k částečnému zamítnutí žaloby toliko na základě výsledků znaleckého dokazování stran výše obvyklého nájemného za pozemky užívané žalovanými), se tedy odvolací soud v neprospěch dovolatelů od výše popsané ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu neodchýlil, jestliže, byť bez výslovné citace ustanovení , za užití argumentu, že výše přisouzeného plnění závisela na znaleckém posudku, v řízení co do výsledku úspěšnějším žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Neobstojí přitom ani námitky dovolatelů, že výše nároku byla (mohla být) žalobci objektivně známa již před zahájením soudního řízení. Pro závěr, zdali rozhodnutí o výši plnění dle záviselo na znaleckém posudku, je totiž určující, zda bylo k jejímu zjištění třeba odborných znalostí, a nikoli to, zda byla předurčena objektivními skutečnostmi, poněvadž úkolem znalce je vždy (tj. i pokud vyčísluje obvyklou hodnotu nájemného) právě co nejpřesnější zjištění objektivně existující reality (viz přiměřeně kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. ). O panující nejistotě účastníků řízení ohledně výše vzniklého bezdůvodného obohacení nadto svědčí již jen to, že obě procesní strany před zahájením soudního řízení i v jeho průběhu měly k dispozici znalecké posudky, jež hodnotily výši obvyklého nájemného značně rozdílně, přičemž soudy nižšího stupně vzaly za základ svých úvah až závěry revizního znaleckého posudku vypracovaného v průběhu soudního řízení. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se aplikace ustanovení pak právě otázku výše obvyklého nájemného, coby základu úvah o výši bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věci, opakovaně považuje za otázku odbornou, jež zpravidla bývá předmětem znaleckého dokazování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. , či již výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , či ). Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cz 155/56 či jeví se přitom být v projednávaných souvislostech zcela nepřípadným, neboť ve věcech posuzovaných odkazovanými rozhodnutími nešlo o stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním nemovitých věcí, nýbrž o vyčíslení výše schodku znalcem na podkladě účetních dokladů o výsledcích inventarizace provedené před zahájením soudního řízení, resp. o zjištění pravděpodobného výdělku za účelem posouzení výše náhrady platu požadované z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru. Dovolateli odkazované nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , konečně dopadají na případy, v nichž se na rozdíl od projednávané věci, ve které dovolatelé dosáhli úspěchu ze 74,40 %, výše žalobcem uplatněného nároku ocitla ve zcela extrémním rozporu s jeho reálnou hodnotou (žalovaná strana zde dosáhla úspěchu z 99,48 % /ve věci sp. zn. , resp. z 96,43 % /ve věci sp. zn. , či z 96 % /ve věci ). Sama okolnost, že žalobce, vycházeje z jemu dostupného znaleckého posouzení a vyhovuje požadavku určitosti podané žaloby ( ), konkrétně vyčíslil výši uplatněného nároku částkou převyšující ve výše naznačeném rozsahu jeho reálnou hodnotu, přitom odklon od pravidla včleněného do ustanovení zjevně neodůvodňuje. Třetím žalovaným rovněž odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , se pak otázkou aplikace ustanovení nezabývá.

Brojí-li žalovaní dovolatelé rovněž vůči té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen doplňující rozsudek prvostupňového soudu, kterým byla žaloba o zaplacení dalších 136.798 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítnuta, nezbývá než dovolání v uvedeném rozsahu pokládat za subjektivně nepřípustné (, ). Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému bylo tímto rozhodnutím jinak zasaženo do jeho práv. Určujícím je přitom výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání tak svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, jejž svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší či změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, číslo 3, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. , či ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. ).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl (, věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci, jenž v dovolacím řízení nepodal písemné vyjádření, náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách

nalus.usoud.cz

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 1. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu