Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5305/2014

U S N E S E N Í

a)

Ing. J. Z.

,

zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, a

b) L. S.

, za účasti

statutárního města Brna

se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1,

o určení vlastnictví

, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2013, č. j. -213, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 7. 2012, č. j. -175, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby každý z nich byl určen za vlastníka ideální jedné poloviny ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. a III.). Žalobou podanou dle a násl. chtěli žalobci zvrátit dopady rozhodnutí správního orgánu, jenž naznal, že jejich restituční nárok nelze uspokojit vydáním pozemků, ve vztahu k nimž byl uplatněn, neboť požadované pozemky je třeba mít za zastavěné ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Soud na základě provedeného dokazování shledal, že jelikož se na předmětných pozemcích nachází obytný soubor (sídliště) sestávající se z bytových objektů, komunikací i pozemků bezprostředně souvisejících se stavbami a nezbytných k zajištění jejich užívání, jež tvoří se stavbami jeden funkční celek, je na ně třeba pohlížet jako na zastavěné ve smyslu , pročež rozhodnutí správního orgánu o nevydání pozemků obstojí jako správné. Žalobu tudíž dle zamítnul.

K odvolání žalobců přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. -213, potvrdil ve výrocích I. i II., změnil v nákladovém výroku III. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud s přihlédnutím k důkazům provedeným v řízení před soudem prvního stupně i v předcházejícím řízení správním (zejména místnímu šetření, vyjádření úřadu příslušné městské části i znaleckému posudku, jehož součástí bylo vypracování oddělovacího geometrického plánu za účelem přesného zjištění, co se nachází na předmětných pozemcích, podrobná fotodokumentace jednotlivých parcel a dokumentace výstavby sídliště) shledal, že městský soud náležitě zjistil skutkový stav věci. Za dané situace pak plně obstojí i navazující závěr o překážce zastavěnosti, pro niž nelze pozemky vydat a jež spočívá v existenci obytného souboru složeného z bytových objektů a s nimi souvisejících ploch, které jsou se stavbami funkčně spojeny a jsou nutné k jejich provozu. Tento soubor bránící zemědělskému či lesnickému využití pozemků tvoří ve svém souhrnu sídlištní celek, a to včetně obecně přístupných zelených ploch, jež byly součástí terénních úprav v rámci výstavby sídliště a jejichž výměra je v přiměřeném poměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Do řešeného funkčního komplexu přitom v souladu se zmíněným náhledem náleží i pozemky, na nichž se nachází travní porost a jež sousedí s lesem. Zúčastněná osoba tak unesla svá břemena tvrzení a důkazní ve vztahu k existenci překážky bránící vydání pozemků, přičemž předestřená interpretace plně respektuje proporcionalitu mezi zájmem na uspokojení restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením veřejného zájmu na zachování vlastnických poměrů v již vybudovaném a dokončeném sídlišti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , neboť se domnívá, že v napadeném rozhodnutí posuzovaná otázka „vydatelnosti“ pozemků dle byla odvolacím soudem řešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel zdůraznil, že v řízení nebylo zjištěno, na základě jakého správního rozhodnutí byly obytné domy na předmětných pozemcích postaveny, když zúčastněná osoba pouze tvrdila, že sídliště na pozemcích bylo postaveno před účinností , aniž by však uvedla konkrétní údaje o povolení a průběhu stavby. Nebylo-li doloženo územní rozhodnutí či stavební povolení, je možno usuzovat, že se jednalo o stavbu černou, jež nemůže být důvodem pro uplatnění výjimky ve smyslu Procesní povinnost doložit ve vztahu ke každému jednotlivému pozemku naplnění překážky ve smyslu přitom stíhala zúčastněnou osobu. Obecný argument, že pozemek tvoří funkční celek s blíže nespecifikovanými stavbami, je z procesního hlediska nedostatečný, přičemž zúčastněná osoba ani neuvádí, z čeho tuto souvislost dovozuje, což brání soudu v posouzení, jedná-li se vskutku o funkční celek. Není přitom úkolem soudu postupovat jako vyšetřovací orgán a nahrazovat nedostatek tvrzení procesní strany. Dovolatel dále označil soudy zaujatý názor o bezprostřední souvislosti pozemků se stavbami obytných domů za neodůvodněný, paušalizující a odhlížejí od konkrétních okolností. Soudy nezohlednily ani odlišnosti mezi parcelou, na níž se nachází komunikace, a parcelou travnaté plochy či přiměřenost poměru rozlohy pozemků, které měly být vydány, ve vztahu k ostatním pozemkům areálu. Markantně nesprávné je napadené rozhodnutí zvláště ve vztahu k parcelám s travnatým povrchem (bez funkční souvislosti s areálem obytného souboru), jež sousedí s lesem či s jiným pozemkem žalobců. Soudy tak především nedostály judikaturou (reprezentovanou například rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. ) formulovanému požadavku na důsledné osvětlení skutkových předpokladů pro aplikaci Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem na jeho zrušení a vrácení věci uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Zúčastněná osoba ve svém vyjádření zpochybňuje dovolací argumentaci a navrhuje odmítnutí dovolání.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. ). V souladu s předestřeným je tedy třeba podané dovolání pokládat za subjektivně nepřípustné v rozsahu, v jakém jím je zpochybňováno rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně b).

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání ve vztahu k části zmíněného rozhodnutí, jíž bylo rozhodováno o žalobním žádání žalobce a).

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z uvedeného je zřejmé, že při zvažování přípustnosti a důvodnosti dovolání jsou relevantní toliko námitky právní, aniž by současně bylo možno přihlížet k výhradám proti závěrům skutkovým. Zhodnocení skutkových zjištění (povahy staveb, jejich rozsahu i účelu řešeného komplexu) je plně na úvaze soudů nižších stupňů, na nichž tak spočívá i náležité uvážení funkční provázanosti jednotlivých pozemků se sídlištním celkem, jež je z podstaty věci dominantně otázkou konkrétních skutkových okolností. V rovině právní je přitom rozhodnutí odvolacího soudu souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu připouštějící, že překážkou vydání pozemků dle může být též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10 2007, sp. zn. , ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ). Pregnantní postihnutí této funkční souvislosti se v obecné rovině může jevit poněkud problematické a pro přesné vymezení kontur zmíněného pojmu lze v závislosti na specifických skutkových okolnostech řešeného sporu volit odlišné formulace. Ani dovolatelem vzpomínané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. , pak nepopírá význam funkční propojenosti pozemků s určitým uceleným komplexem, ale toliko naznačuje, že pouhá lokalizace pozemků na sídlišti k naplnění negativní podmínky vydání pozemků dle nepostačuje. Úvahy odvolacího soudu pak co do svého obsahu či podloženosti s uvedeným rozhodnutím nikterak nekolidují. V tomto směru se rovněž jeví vhodné poukázat na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu, jíž byla linie zmiňovaných kontur v podstatě zpřesněna zdůrazněním nutnosti ustoupit od restituce v naturální formě, vedla-li by k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. ), což opět stvrzuje korektnost závěrů odvolacího soudu. Z logiky věci se současně podává, že zapojení pozemku do určitého komplexu, v jehož rámci má své funkční určení, je nutno zvažovat právě ve vztahu k řešenému celku. I v tomto ohledu je záhodno zmínit judikaturu Ústavního soudu, dle níž předpoklady pro vydání pozemku je nezbytné posuzovat sice samostatně, ale s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. ). Názoru odvolacího soudu, dle nějž nehledě na charakter jednotlivých pozemků je třeba pro jejich provázanost s areálem sídliště a nemožnost zemědělského či lesnického využití mít za naplněnou překážku vydání ve smyslu , tak není důvodu cokoliv vytýkat.

Bezpředmětná se jeví i kritika nedostatečné podloženosti skutkových závěrů, a to nejen s ohledem na absenci jejího provázání s otázkou ve smyslu , ale i pro opomenutí odvolacím soudem opětovně vzpomínaného výčtu důkazů, o nějž se učiněná zjištění opírala a jenž v souladu s zahrnoval i důkazy, které byly původně provedeny ve správním řízení a následně soudem zopakovány. Tvrzení, že soud při zjišťování rozhodných skutečností nahrazoval procesní aktivitu účastníka řízení, pak dovolatel nikterak nekonkretizuje a neodpovídá ani obsahu spisu. Způsob a rozsah zjišťování rozhodných skutečností soudy nižších stupňů přitom zjevně odpovídá výše připomenuté tezi, dle níž je při posouzení, zda vydání pozemku brání přináležitost k funkčnímu celku, nutno zohlednit širší kontext jeho zapojení do řešeného areálu.

Přiléhavá není ani výtka, že v řízení nebyla předložena příslušná rozhodnutí vážící se k povolení a realizaci výstavby sídliště. Jak totiž Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, výklad pojmů v restitučních předpisech nelze podřazovat předpisům veřejnoprávním (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. ), posouzení zastavěnosti pozemků se tak neodvíjí od doložení příslušného správního rozhodnutí, ale od existence stavby v občanskoprávním pojetí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 1999 sp. zn. , rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. ), neboli výsledku stavební činnosti ve smyslu stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů, je-li věcí v právním smyslu, tedy způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického (k tomu srovnej více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , a judikaturu v něm odkazovanou).

Z uvedeného je zřejmé, že se dovolateli nepodařilo vymezit otázku, pro niž by na podané dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné v rozsahu, v jakém byl k jeho podání subjektivně legitimován, pročež je Nejvyšší soud podle , věty první, a odst. 3 odmítl v celém rozsahu.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , , části věty před středníkem, a s tím, že na straně statutárního města Brna, jež by na jejich náhradu mělo v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 1. června 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu