Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2655/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Zapletala, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. -175 ze dne 17. 7. 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -213 ze dne 31. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -240 ze dne 1. 6. 2015, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností ze dne 31. 8. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a vlastnického práva podle y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel spolu s vedlejší účastnicí řízení (jeho sestrou) žalobou domáhali určení, že jsou vlastníky každý ideální jedné poloviny v žalobě vymezených nemovitostí o celkové výměře 2000 m2. Touto žalobou brojili proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Brno č. j. 2374/92/10-RNP ze dne 19. 4. 2006, kterým bylo rozhodnuto, že vlastníky předmětných nemovitostí nejsou, neboť jsou pozemky zastavěny, a nelze je tudíž vydat podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ""). Městský soud v Brně žalobu zamítl, protože bylo zjištěno, že se na předmětných pozemcích nachází obytný soubor (sídliště) Juliánov, který se sestává z bytových objektů, komunikací a pozemků, jež bezprostředně souvisejí se stavbami obytných domů a jsou nutné k jejich provozu. Krajský soud v Brně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry Městského soudu v Brně a jeho rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že po právní stránce odpovídá rozsudek Krajského soudu v Brně judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v celém restitučním procesu byla předmětem sporu pouze otázka, zda existuje překážka pro vydání pozemků podřaditelná pod § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Podle jeho názoru se touto otázkou obecné soudy zabývaly velice povrchně a obecně a v rozporu s principem rovnosti stran převzaly některá obecná tvrzení vedlejších účastníků. Stěžovatel dále namítl, že některé pozemky nejsou zastavěny žádnou stavbou a nenachází se na nich nic než tráva či lesní porost. Funkčně tedy nikterak nesouvisí se stavbami obytných domů v sídlišti. Konkrétněji pak namítal, že parcela označená v geometrickém plánu jako č. X o výměře 15 m2, přes niž má stěžovatel možnost přístupu na svůj pozemek, nemá žádnou funkční souvislost se sídlištěm Juliánov.

4. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odmítl, že by zasáhl do práv stěžovatele chráněných a 36y. Nejvyšší soud poukázal na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2014 a

sp. zn.

ze dne 21. 1.2015, v nichž vyslovené závěry podle Nejvyššího soudu směřují k ustoupení od restituce v naturální formě, vedla-li by k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě. Skutková zjištění hovoří pro aplikovatelnost těchto tezí na posuzovaný případ.

5. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při hodnocení skutkového stavu obecné soudy přihlédly k judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy

sp. zn.

a

a usnesení ) a dospěly k závěru, že nárokované pozemky jsou součástí jednoho funkčního celku. K údajnému porušení y pak krajský soud uvedl, že se tato ochrana vztahuje pouze na již konstituované vlastnické právo, nikoliv na pouhý tvrzený nárok.

6. Městský soud v Brně, statutární město Brno a vedlejší účastnice řízení se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřily. Státní pozemkový úřad se postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal.

7. Stěžovatel ve své replice uvedl, že rozhodování obecných soudů ve své věci považuje za nesprávné. Soudy zvolily velmi extenzivní výklad zákona o půdě, který podle stěžovatele představuje rozšíření důvodů pro nevydání pozemku nad důvody, které jsou uvedeny v zákoně. Naopak Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje prioritu naturální restituce pozemků. Závěrem pak stěžovatel upozorňuje na to, že soudy závěr o tom, že stěžovatel nemůže pozemky využít, nezjišťovaly konkrétně ve vztahu ke každému jednotlivému pozemku.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu , o Ústavním soudu.

9. Podstatu stěžovatelových námitek tvoří tvrzení, že byla nesprávně posouzena existence překážek pro vydání sporných pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Toto ustanovení stanoví, že pozemek, který by jinak podléhal restituci, nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo její právnické osoby zastavěn. Pozemek lze vydat, pokud stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou, drobnou nebo umístěnou pod povrchem země.

10. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 3. 2014 a

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Obecné soudy zjistily skutkový stav mj. na základě vypracovaného geometrického plánu a fotodokumentace přiložené ke znaleckému posudku. Svůj závěr o existenci překážky pro vydání sporných pozemků pak logicky a bez náznaků svévole odůvodnily, a to s poukazem na funkční propojení sporných pozemků se sídlištěm Juliánov. Tento svůj závěr podepřely i odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Za této situace postrádá stěžovatelova polemika s interpretací a aplikací § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ústavněprávní dimenzi.

11. Ačkoli stěžovatel vyčítá napadeným rozhodnutím povrchnost a obecnost, sám zůstává ve svých námitkách značně nekonkrétní; pouze ve vztahu k parcele označené v geometrickém plánu jako č. X uvádí, že se jedná o přístupovou cestu na jeho pozemek - funkčně spjata je tedy s jeho pozemkem, nikoli se sídlištěm Juliánov. Tuto námitku však stěžovatel nevznesl v odvolacím řízení, a tudíž se jí není možné meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 7. 1997 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 12. 2002).

12. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že i nezastavěné pozemky mohou podle ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu funkčně souviset s určitou stavbou či komplexem staveb a pozemků, což zakládá překážku jejich vydání podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srov. např. usnesení Ústavního soudu

ze dne 21. 5. 2014 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 14. 7. 2015 a další tam citovaná rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu). Podle názoru Ústavního soudu je z fotodokumentace založené ve spisu prima facie seznatelné, že většina sporných pozemků skutečně plní v rámci daného sídliště určitou funkci.

13. K namítanému porušení y Ústavní soud připomíná, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku [viz např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 4. 10. 2000 (N 141/20 SbNU 173) a

sp. zn.

ze dne 14. 3. 2007 (N 52/44 SbNU 651), bod 13; podobně k aplikovatelnosti čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod srov. např. rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Malhous proti České republice č. 33071/96 ze dne 13. 12. 2000).

14. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu