Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1778/2022

28 Cdo 1778/2022-247

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, za účasti 1) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, 2) České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o vydání věci - o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2022, č. j. -225, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem (ve věci v pořadí druhým) ze dne 7. 9. 2020, č. j. -182, rozhodl, že se žalobci vydává pozemek parc. č. 758 o výměře 2.847 m2 v katastrálním území Tursko, čímž nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 29. 7. 2016, č. j. SPU 382471/2016, sp. zn. SP19884/2015-537100, v části, jíž bylo rozhodováno o pozemku parc. č. 349/3 o výměře 800 m2 v katastrálním území Tursko (výroky I. a II.). České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 34.450,50 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „ “), a domáhá se vydání pozemku parc. č. 758 o výměře 2.847 m2 v katastrálním území Tursko (dále „předmětný pozemek“) s tím, že jde o původní církevní majetek, který (nově) vznikl v důsledku provedení komplexní pozemkové úpravy, do níž byl zahrnut i pozemek parc. č. 349/3 o výměře 800 m2 v tomtéž katastrálním území, jenž byl oprávněné osobě odňat v důsledku skutečností uvedených v ustanovení Soud prvního stupně dovodil, že na pozemky nově vzniklé v rámci komplexních pozemkových úprav dle , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je třeba pohlížet jako na původní církevní majetek ve smyslu ustanovení a Shledal, že žádný z výlukových důvodů ve smyslu ustanovení není ve vztahu k předmětnému pozemku dán, pročež žalobnímu žádání vyhověl.

3. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání České republiky – Státního pozemkového úřadu rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. -225, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na vydání předmětného pozemku zamítá (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1.500,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výroky II. a III.).

4. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepokládal předmětný pozemek za zemědělskou nemovitost ve smyslu ustanovení , neboť předmětný pozemek ke dni 24. 6. 1991 tvořil koryto přirozeného vodního toku (koryto Turského potoka), pročež dle názoru odvolacího soudu nelze daný pozemek označit za zemědělsky obhospodařovaný či nepostradatelný pro zemědělskou výrobu. Zdůraznil, že proudící vodoteč nemůže představovat zemědělskou nemovitost ve smyslu ustanovení , přičemž nevýznamnou shledal skutečnost, že okolní zemědělské pozemky byly odvodněny prostřednictvím melioračního zařízení do Turského potoka, že s předmětným pozemkem hospodaří Česká republika – Státní pozemkový úřad a že původní pozemek parc. č. 349/3 byl v rámci pozemkových úprav řešen odděleně, včetně následného vyznačení poznámky o omezení převodu předmětného pozemku dle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), v katastru nemovitostí.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně napadá názor odvolacího soudu stran povahy předmětného pozemku, jejž dovolatel má za zemědělský. Dle mínění žalobce je z ustálené judikatury dovolacího soudu zřejmé, že se v případě pozemků představujících koryta vodních toků jedná o pozemky zemědělské, přičemž na podporu svých tvrzení poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. (zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Domnívá se navíc, že odvolacímu soudu nepříslušelo zabývat se charakterem předmětného pozemku, jelikož zmíněný pozemek vznikl až v roce 2017 provedením pozemkových úprav z pozemků zemědělských a byl jako pozemek zemědělský blokován dle ustanovení zákona o půdě. Podotkl přitom, že odvolací soud měl posuzovat překážky naturální restituce nárokovaného pozemku ve smyslu ustanovení k okamžiku, kdy byla povinné osobě doručena výzva k jeho vydání, což znamená dle povahy pozemku původního, později zaniklého v rámci pozemkových úprav. Upozornil též, odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , že se odvolací soud zpronevěřil zásadě ex favore restitutionis. Dále má za to, že se rozsudek odvolacího soudu opírá o důkazy a tvrzení uplatněná v rozporu s principem neúplné apelace, pročež napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a nepředvídatelné. Namítá rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, jakož i porušení ústavně garantovaných práv žalobce, především práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Účastnice řízení 1), Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se k dovolání žalobce vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

7. Účastnice řízení 2), Česká republika – Státní pozemkový úřad, ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že odvolací soud na základě všech relevantních skutečností posoudil projednávanou věc po právní stránce přiléhavě. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné ( ).

9. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věty první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení pro řešení dovolatelem předkládané otázky kvalifikace předmětného pozemku jako zemědělské nemovitosti ve smyslu ustanovení bodu 1 přípustné; při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil.

11. Podle ustanovení bodu 1 se pro účely tohoto zákona rozumí zemědělskými nemovitostmi pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily zemědělský půdní fond nebo do tohoto fondu náležely.

12. se podle svého ustanovení vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond.

13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že při výkladu pojmu zemědělská nemovitost podle ustanovení lze zohlednit závěry vyslovené při interpretaci obdobně konstruovaného ustanovení zákona o půdě (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ).

14. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pozemek, jenž k 24. 6. 1991 fakticky sloužil zemědělské výrobě, může v závislosti na okolnostech případu podléhat režimu zákona o půdě, i když byl k tomuto datu v evidenci nemovitostí veden jako pozemek nezemědělský. Zákonu o půdě podle jeho a stejně tak podle jeho ustanovení tak podléhají nejen pozemky, které k 24. 6. 1991 zemědělský půdní fond tvořily dle ustanovení , potažmo , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, ale též ty, které k zemědělskému půdnímu fondu náležely ve smyslu ustanovení týchž předpisů, neboť byly nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, avšak bezprostředně jí nesloužily, přičemž u těchto pozemků nelze vždy garantovat, že byly v evidenci nemovitostí vedeny jako některá z kategorií zemědělské půdy, přesto však režimu zemědělského půdního fondu a zákonu o půdě, respektive ustanovení , podléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. , ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. ), mimo jiné např. i vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. , jenž byl uveřejněn v časopise Soudní rozhledy č. 4/1999, s. 119).

15. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že samotná okolnost, že se na pozemcích, jejichž vydání se dovolatel domáhá, nachází volně proudící (přirozený) vodní tok – Turský potok, neodůvodňuje závěr o tom, že dané pozemky jako potřebné pro zemědělskou výrobu náležely ve smyslu ustanovení do zemědělského půdního fondu (když se zde nenacházel rybník, vodní nádrž či jiné zařízení sloužící chovu ryb coby předmětu zemědělské výroby či zemědělské výrobě jako takové), a měly tak charakter zemědělské nemovitosti dle ustanovení bodu 1 (pročež nebylo namístě vyhovět návrhu na vydání dotčených pozemků v řízení před pozemkovým úřadem –viz ustanovení , věty třetí, ), nikterak se tím od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodklonil.

16. Na uvedených konkluzích přitom ničeho nemění okolnost, že vodní tok (vody tekoucí vlastním spádem v korytě přirozeně se vyskytujícím na zemském povrchu) je mimo jiné využíván k odvodňování okolních zemědělských pozemků. Ke shodnému závěru dospěl ostatně Nejvyšší soud i v jiných skutkově i právně obdobných případech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. ).

17. Na vyřešení otázky, zda jsou v posuzovaném případě dány zákonné podmínky naturální restituce předmětných pozemků ve smyslu , pak rozsudek odvolacího soudu nezávisí, když důvodem nevyhovění restitučnímu nároku nebyl závěr o existenci zákonné překážky pro vydání pozemku (překážky naturální restituce), nýbrž konkluze, dle níž jest restituční návrhv řízení dle , věta třetí, zamítnout, nejde-li o zemědělskou nemovitost (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

18. Jiné posouzení povahy dovolatelem nárokovaného pozemku (a tedy odklon od dosavadní judikatury a připuštění dovolání) neodůvodňuje ani poukaz žalobce na interpretační pravidlo ex favore restitutionis, opakovaně zdůrazňované i v rozhodovací praxi Ústavního soudu a obsažené i v ustanovení , a v něm obsažený imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří, neboť ani ten neumožňuje soudům překročit meze restituce stanovené zákonodárcem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. ; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , či přiměřeně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. , bod 29. jeho odůvodnění). Ostatně dovolatel přehlíží, že dovoláním dotčeným rozsudkem odvolacího soudu byla řešena pouze otázka zákonu odpovídajícího způsobu uplatnění restitučního nároku církevní právnické osoby (v závislosti na zemědělské či nezemědělské povaze pozemku) a nikoliv posouzení důvodnosti restitučního nároku jako takového; postup podle ustanovení tudíž není dovolateli zapovězen.

19. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky cílící na vady dokazování v řízení před odvolacím soudem (a překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu), o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, jakož ani výtka o porušení ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces. Uvedenými námitkami vystihuje žalobce případy vad řízení, které nejsou podle (ve znění účinném od 1. 1. 2013) samostatným důvodem dovolání. Tím je pouze ve smyslu ustanovení nesprávné právní posouzení věci. K procesním pochybením v řízení před nalézacími soudy dovolací soud v souladu s ustanovení věta druhá přihlíží toliko tehdy, shledá-li dovolání z jiného důvodu přípustným (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). O takový případ však v projednávané věci nejde. Sluší se přesto k namítaným vadám řízení uvést následující.

20. Dovolací soud považuje za lichou námitku žalobce o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu coby důsledku nepředvídatelného postupu v řízení. Dovolatel pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. ). Jak ovšem vyplývá již z rozsudku soudu prvního stupně, již v řízení před ním byla spornou otázka povahy nárokovaného pozemku, když další účastnice řízení založila procesní obranu na stanovisku, že původní pozemek, který byl zařazen do pozemkových úprav, ke dni 24. 6. 1991 (a ani v současné době) součástí zemědělského původního fondu nebyl, a bylo zřejmé, že otázka charakteru pozemku, jehož vydání se v tomto řízení žalobce domáhá, je sporná a že její objasnění bude z podnětu odvolání i předmětem dokazování před odvolacím soudem.

21. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně ( ) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení , 3 a 4 Od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů, se odvolací soud může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. ; obdobné závěry zaujímá ve své judikatuře také Ústavní soud – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. ). Takový požadavek se přitom nevztahuje na opakování důkazu listinami, který odvolací soud znovu provést nemusí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. ).

22. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou „nové“, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak (např. při dokazování) vyšly najevo, pak z hlediska ustanovení byly uplatněny před soudem prvního stupně. Rozhodující v tomto směru je zde porovnání obsahu spisu soudu prvního stupně s údaji obsaženými v odvolání. Jestliže tedy odvolatel v odvolání uvádí takové tvrzení či skutečnosti, které v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byly tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, pak neuplatňuje nové skutečnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 8. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. ; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. ). Jak již bylo výše uvedeno, otázku zemědělského charakteru pozemku nastolila další účastnice řízení již v procesním stanovisku (vyjádření) k žalobě (viz bod 2. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a nemohlo se tak jednat z pohledu ustanovení o novou (v odvolacím řízení nepřípustnou) skutečnost ani tehdy, pokud po poučení podle ustanovení soudem prvního stupně ji znovu nepřipomněla. Dovolací soud rovněž – na rozdíl od dovolatele - nepřehlédl, že listinné důkazy, které odvolací soud k úsudku o povaze nárokovaného pozemku zopakoval, již byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně (srovnej body 15. a 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a body 10. a 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a jejich odlišné hodnocení odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů ( ) přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , jež bylo uveřejněno pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

23. K argumentaci dovolatele, že další účastnice řízení při jednání soudu prvního stupně dne 1. 8. 2018 výslovně uvedla, že proti vydání pozemku parc. č. 758 v katastrálním území Tursko žalobci nemá žádné námitky, sluší se poznamenat, že takové stanovisko vyjádřil pouze jeden ze subjektů, jenž za další účastnici v řízení jedná (viz shrnutí shodných tvrzení účastníků řízení obsažené v bodě 8. rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští, že dříve nesporná skutečnost může být účastníkem řízení zpochybněna (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 12. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2019, sp. zn. ).

24. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nelze pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobce měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se mu nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání ( ) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení , s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.

25. Jak bylo výše zmíněno, námitka dovolatele o porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces rozhodnutím či postupem odvolacího soudu byla posouzena jako případ vytýkané vady řízení. Z obsahu jinak relativně obsáhlého dovolání ovšem nevyplývá, jaké konkrétní procesní právo dovolatele mělo být v průběhu řízení před odvolacím soudem porušeno, popřípadě ohledně porušení jakého práva, jehož se dopustil v řízení soud prvního stupně, nezjednal odvolací soud nápravu. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv (tedy ani práva na spravedlivý proces). Žalobcem uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného je vhodné dodat, že tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva je způsobilý založit přípustnost dovolání, pouze pokud jej dovolatel prováže s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu , což se v daném případě nestalo (k tomu srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 58). Nespojil-li tudíž dovolatel tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces s konkrétním ustanovením procesního předpisu, jehož nesprávná aplikace odvolacím soudem měla ústavně-právní rozměr, pak v uvedeném rozsahu dovolání nelze na pozadí institutu přípustnosti vůbec posuzovat.

26. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že porušil jeho právo vlastnit majetek (podle článku 11 d), dlužno předně uvést, že přitom nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkané pochybení mělo projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem. Závěr odvolacího soudu pak za odporující výše uvedenému ústavně zaručenému právu nepochybně nelze označit jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy nebylo restitučnímu nároku dovolatele rozhodnutím, jež navíc nemá věcnou a konečnou povahu, vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu článku 11 odst. 1 d přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. , a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ).

27. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku III. o nákladech odvolacího řízení, neboť dovolatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu též v části, jíž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ ].

28. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

29. V souladu s ustanovením větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se další účastnice řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 10. 8. 2022

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu