Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5610/2017

28 Cdo 5610/2017-154

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

INSOLV, v.o.s.

,

IČ 283 98 483, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, správkyně konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státního podniku v likvidaci, IČ 148 68 334, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti

České republiky – Státního

pozemkového úřadu

, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. srpna 2017, č. j. -133, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. -111, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 4. 2017, č. j. -120, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 2012, jakož i rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 20. 12. 2012 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Ministerstvo zemědělství vydalo na základě žádosti Pozemkového fondu České republiky rozhodnutí v pochybnostech ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), ve znění účinném do 31. 12. 2012, jímž rozhodlo, že se na pozemek parc. č. v k. ú. L. právě citovaný předpis vztahuje. Soud navzdory námitkám žalobkyně shledal tento správní akt korektním, neboť sporný pozemek byl ke dni 24. 6. 1991 součástí jabloňového sadu, byl zemědělsky obhospodařovaný a rovněž nepostradatelný pro zemědělskou činnost (přístup k ovocným stromům). Ani skutečnost, že byl v evidenci nemovitostí v důsledku zjevné chyby veden jako „ostatní plocha – neplodná půda“, nemohla převážit nad okolností, že reálně tvořil součást ovocného sadu, a představoval tedy zemědělskou půdu dle , o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen „ “), na niž se vztahoval dle svého .

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 8. 2017, č. j. -133, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud podotkl, že pro zařazení do zemědělského půdního fondu byly podstatné dvě okolnosti: zemědělské obhospodařování pozemku (znak faktický, materiální) a podřazení pozemku pod některý z druhů zemědělských pozemků v evidenci (katastru) nemovitostí (znak právní, formální). Samotný druh kultury podle bývalé evidence nemovitostí však ještě nevypovídal nic o tom, zda pozemek byl nebo měl být zemědělsky obhospodařován, neboť je obecně známo, že u řady pozemků zastavěných byla změna kultury prováděna dodatečně, případně nebyla provedena dosud. Není pochyb, že předmětný pozemek byl v evidenci nemovitostí k 24. 6. 1991 veden jako ostatní plocha (způsob využití neplodná půda), zároveň však už tehdy tvořil součást jabloňového sadu, k jehož obhospodařování jevil známky nezbytnosti, a byl tak u něj nesporně splněn materiální znak příslušnosti k zemědělskému půdnímu fondu (přičemž ze zemědělského půdního fondu nikdy nebyl regulérním postupem vyňat). Za daných okolností odvolací soud ve shodě se soudem první instance uzavřel, že naplnění materiálního znaku převažuje nad znakem formálním.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že pro aplikaci se podle ustálené judikatury vyžaduje kumulativní naplnění formálního i materiálního znaku. Pouhé zemědělské obhospodařování pozemku nepostačuje k podřazení , neděje-li se v souladu s jeho formálním určením promítnutým do evidence (katastru) nemovitostí. Pakliže byl totiž sporný pozemek veden jako neplodná půda, nemohl na uvedeném statusu ničeho změnit fakt, že ve skutečnosti zemědělsky užíván byl, neboť formální znak vystihuje účelové určení pozemku. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že konstatoval nesoulad evidenčního stavu se stavem skutečným, čímž nahradil rozhodnutí katastrálního úřadu či samostatné rozhodnutí o určovací žalobě. Dle názoru žalobkyně by bylo možné údaj zapsaný v katastru nemovitostí označit za chybný, pouze pokud by byl podán návrh, jenž by směřoval k nápravě tohoto údajného defektu. Krajský soud naproti tomu dovodil „naplnění formálního znaku“ z faktického stavu obhospodařování pozemku, čímž v konečném důsledku vybočil z mezí předmětu řízení daného návrhem žalobkyně. Nad rámec již řečeného podotýká žalobkyně, že bylo řízení zatíženo závažnou vadou, neboť na ni bylo přeneseno důkazní břemeno, které neunesla Česká republika (před správním orgánem neprokázala existenci materiálního znaku příslušnosti pozemku k zemědělskému půdnímu fondu), a rovněž byla nucena prokazovat negativní skutečnosti (nevyužívání sporné nemovitosti k zemědělským účelům), což nelze po nikom požadovat.

Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že zcela nahradí rozhodnutí Ministerstva zemědělství a ministra zemědělství za současného vyslovení, že se na pozemek parc. č. 2138 nevztahuje, případně aby naříkaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně je přípustné, jelikož otázku, zda lze dovodit, že pozemek k 24. 6. 1991 tvořil zemědělský půdní fond nebo do něj náležel, a že se na něj tedy vztahuje podle daného předpisu, přestože byl k uvedenému datu v evidenci nemovitostí chybně veden jako nezemědělský, Nejvyšší soud dosud neřešil.

Předestřená dovolací argumentace je lichou potud, pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud dovodil naplnění formálního znaku přiřazení pozemku k zemědělskému půdnímu fondu z faktických okolností, neboť krajský soud jednoduše uzavřel, že sporná nemovitost byla součástí zemědělského půdního fondu, přestože řečený formální znak za splněný neměl. Bezpředmětné jsou tudíž úvahy, dle nichž je ke změně druhu pozemku zapsaného v evidenci či katastru nemovitostí třeba samostatného rozhodnutí soudu, potažmo katastrálního úřadu. Odvolací soud totiž nikterak nepopřel evidenční status sporného pozemku; pouze jej pokládal za nepodstatný pro rozhodnutí, zda sporný pozemek tvořil zemědělský půdní fond nebo k němu náležel ve smyslu Postup odvolacího soudu přitom jednoznačně nepředstavuje překročení předmětu řízení, jímž je posouzení otázky aplikovatelnosti na pozemek parc. č., přičemž platí, že soud se v řízení podle části páté věcí zabývá v takovém rozsahu, v jakém k tomu byl oprávněn a povinen správní orgán (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ).

Jde-li pak o samotnou otázku, zda bylo ze strany krajského soudu korektní konstatovat příslušnost nemovitosti k zemědělskému půdnímu fondu nehledě na způsob využití zapsaný v evidenci nemovitostí, nelze popřít, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vícekrát zdůraznil, že k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu se vyžaduje splnění jednak předpokladu faktického či materiálního, tkvícího v tom, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován, jednak předpokladu právního, respektive formálního, daného označením pozemku zemědělským druhem kultury v evidenci nemovitostí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. , či ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ). Současně však nelze přehlédnout, že dovolací soud se danou problematikou vždy zabýval v situaci, v níž bylo naplnění formálního znaku nesporným a absentoval znak materiální, tedy v případech, v nichž byly zemědělsky nevyužívané pozemky v evidenci nemovitostí nadále vedeny jako zemědělské (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. , ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. , a ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ). Kategorická teze, dle níž by režimu zemědělského půdního fondu, a tedy rovněž nemohly být podřazeny pozemky, které prokazatelně byly k 24. 6. 1991 zemědělsky využívány, ale v evidenci nemovitostí byly vedeny s odlišným druhem kultury, tak v judikatuře Nejvyššího soudu nikdy vyslovena nebyla.

Podobně striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak nenapomáhalo naplňování účelu , vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího zemědělskou produkci, a složky životního prostředí, viz i , o ochraně zemědělského půdního fondu). Bylo by navíc problematické též z toho důvodu, že podle jeho podléhají nejen pozemky, které k 24. 6. 1991 (coby dni účinnosti citovaného předpisu, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ) zemědělský půdní fond tvořily dle , o ochraně zemědělského půdního fondu, ale též ty, které k zemědělskému půdnímu fondu náležely ve smyslu téhož předpisu, neboť byly nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, avšak bezprostředně jí nesloužily (jednalo se o polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, vodní nádrže a rybníky, pozemky potřebné pro zemědělskou výrobu, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod.). U těchto pozemků přitom nelze vždy garantovat, že byly v evidenci nemovitostí vedeny jako některá z kategorií zemědělské půdy, režimu zemědělského půdního fondu a však přesto podléhají. V neposlední řadě je vhodné vzít na zřetel, že také podle názoru Nejvyššího správního soudu je při rozhodování v pochybnostech, zda se jedná o pozemek patřící do zemědělského půdního fondu, podstatná stránka materiální, nikoli formální (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, č. j. -46, bod 48).

Ve světle shora provedeného výkladu se rozhodnutí odvolacího soudu, jež závěr o aplikovatelnosti opírá o skutečný, nikoli evidenční stav pozemku parc. č. ke dni 24. 6. 1991, nejeví s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v rozporu (samotné zjištění, že uvedená nemovitost k rozhodnému dni fakticky měla zemědělský charakter, je pak skutkové povahy a přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , a ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. ).

Namítá-li dále žalobkyně, že na ni soudy chybně přenesly důkazní břemeno, jež mělo správně spočívat na České republice, sluší se v první řadě podotknout, že odvolací soud nerozhodoval dle pravidel o dělení důkazního břemene (jež se uplatní tam, kde se rozhodné skutečnosti nepodařilo objasnit a nastal stav

non liquet

), ale na základě zjištěného skutkového stavu (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. , a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , bod 17). Dovolatelkou formulované argumenty týkající se institutu důkazního břemene jsou tudíž pro řešení posuzovaného sporu irelevantní. Nad rámec nezbytného lze ovšem stran údajné nemožnosti požadovat po účastníku prokazování negativních skutečností dodat, že negativní teorie důkazní, z níž tato myšlenka vychází, se v současnosti pokládá za překonanou a prokazování negativních skutečností se po stranách civilního procesu nezřídka vyžaduje (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , dále srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. , bod 20, a Lavický, P.

Důkazní břemeno v civilním řízení soudním

. Praha: Leges, 2017. s. 232–233).

Se zřetelem k výše uvedenému přikročil Nejvyšší soud k zamítnutí dovolání pro nedůvodnost [ ].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a s tím, že České republice v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 10. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu