Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1865/2018

28 Cdo 1865/2018-270

USNESENÍ

Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou

1) J. B.

, P.,

2) J. S.

, P., oběma zastoupeným Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, a

3) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. -229, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žalovaní 1) a 2)

jsou povinni

rovným dílem zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobkyně a žalovaná 3)

nemají

vůči sobě navzájem

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. srpna 2017, č. j. -181, jímž bylo určeno, že Česká republika je vlastnicí pozemku parc. č. v katastrálním území S. obec Praha (dále jen „předmětný pozemek“), a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Jde o rozhodnutí vydané v řízení iniciovaném žalobou církevní právnické osoby podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “). Rozhodnutí spočívá na posouzení, že předmětný pozemek je původním majetkem církve, s nímž bylo disponováno v rozporu s ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), měl-li být žalovaným 1) a 2) vydán dohodou, jíž uzavřeli dne 19. 12. 2005 se Státním statkem hl. m. Prahy, s. p., k uspokojení jim postoupeného nároku na náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář, ačkoliv označený státní podnik již nebyl oprávněn nakládat s tímto majetkem státu. Pro absenci dobré víry nemohli žalovaní vlastnické právo k pozemku nabýt ani originárně vydržením ( , , , ve znění do 31. 12. 2013).

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalovaní 1) a 2). Dovolání považují za přípustné pro řešení otázek, zda je materiálně naplněn důvod k podání žaloby podle , tedy byl-li předmětný pozemek z vlastnictví státu převeden na dovolatele v rozporu s ustanovením zákona o půdě, které dle jejich názoru zakazuje toliko převody v něm uvedeného zemědělského majetku a na případy přechodu majetku se nevztahuje. Dle argumentace dovolatelů pak v případě předmětného pozemku ani nejde o zemědělský majetek. Současně dovolatelé kritizují i posouzení, že nejsou dány ani mimořádné okolnosti odůvodňující prolomení interpretovaného blokačního ustanovení, a za nesprávné považují i řešení otázek určujících závěr, že vlastnické právo nenabyli ani vydržením. Konečně dovolatelé namítají, že odvolací soud neuvážil „bezúčelnost a rozpornost žaloby s dobrými mravy a s principem poctivosti“ v situaci, kdy se církvím dostává za nevydaný majetek finanční náhrady a kdy předmětný pozemek – dle tvrzení dovolatelů – ani nelze vydat pro jeho zastavěnost stavbou pozemní komunikace a jeho funkční souvislost s přilehlým zemědělským areálem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. článku II., přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – v řízení o dovolání postupoval podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “).

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí dle ), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Předně, rozhodnutím odvolacího soudu nejsou nikterak dotčeny závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu) vztahující se k interpretaci ustanovení , co se týče smyslu (účelu) žaloby o určení vlastnického práva státu, jenž spočívá v překlenutí do té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , či rozsudek ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , jež byly uveřejněny ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 103, ročník 2017, resp. č. 38, ročník 2018; obdobně i nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , bod 293). Závěr, že žalobkyně je oprávněnou osobou ( ) a že předmětný pozemek je původním majetkem registrované církve ( ) dovolatelé ani nezpochybňují.

Posouzení žaloby po stránce věcné je pak v souladu s ustálenou soudní praxí, dle níž smysl ustanovení zákona o půdě (stejně tak jako věty druhé , ve znění účinném do 31. 12. 2012) tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena. Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. , nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , body 25 a 38).

Toliko ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, připouští rozhodovací praxe prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ). Jde kupř. o situace, kdy nezákonně převedené pozemky měly by pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, kterou by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele, arci za striktního předpokladu jeho dobré víry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. ; aktuálně i nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. ). Dobrá víra nabyvatele je tedy nezbytnou podmínkou pro prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, ačkoliv sama k tomuto důsledku nepostačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. , nebo již předchozí usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , a nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. ).

Dochází-li odvolací soud na podkladě učiněných skutkových zjištění k závěru, že dovolatelé nejsou dobrověrnými nabyvateli pozemků (k tomu dále srov. partie k otázce vydržení), jsou v zásadě nezávažné další skutečnosti, jež dovolatelé považují za okolnosti mimořádného významu odůvodňující prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě (je-li i dle aktuální judikatury Ústavního soudu k výjimečnému prolomení blokačního ustanovení dobrá víra nabyvatelů podmínkou

sine qua non

– viz již shora odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. ). Ovšem ani argumentace, že předmětný pozemek slouží jako přístup k jiným nemovitostem ve vlastnictví dovolatelů, v dané věci mimořádnou okolností není, podává-li se navíc ze skutkových zjištění, že stejně tak zajišťuje přístup i k pozemkům ve výměře nikoliv zanedbatelné ve vlastnictví žalobce, pro nějž má tedy rovněž hospodářský význam (přičemž komplikace vzniklé vydáním pozemků v restituci, jde-li o přístup k nim, lze pak řešit s využitím jiných, ať již soukromoprávních, či veřejnoprávních institutů).

Ve skutkových poměrech projednávané věci se rozhodnutí odvolacího soudu neprotiví ani té rozhodovací praxi dovolacího soudu (a Ústavního soudu), dle níž ustanovení § 29 zákona o půdě vskutku omezovalo nakládání s původním církevním majetkem toliko zemědělské povahy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. ), tedy že se vztahovalo na majetek spadající do věcné působnosti zákona o půdě. Sluší se však připomenout, že podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákona vztahuje (i) na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, přičemž rozhodný je charakter pozemku ke dni účinnosti zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2006, sp. zn. ). Podle ustanovení , o ochraně zemědělského půdního fondu, pak do zemědělského půdního fondu náležely i pozemky, které sice nesloužily bezprostředně zemědělské výrobě, avšak byly pro ni nepostradatelné, mimo jiné i polní cesty. O případ takového pozemku jde i v posuzované věci, kdy pak není relevantní ani argumentace dovolatelů charakterem pozemku až v době, kdy jim byl tento pozemek (arci při nedostatku dobré víry) vydán.

Ryze akademické, bez vlivu na správnost rozhodnutí (a tedy i přípustnost dovolání), jsou pak závěry odvolacího soudu (a vůči nim směřující argumentace dovolatelů) o tom, zda ustanovení § 29 zákona o půdě omezuje

ius disponendi

toliko pro případy převodu, nikoliv přechodu vlastnického práva, je-li v dané věci zpochybňováno nabytí vlastnického práva, k němuž zde mělo dojít na základě dohody (dvoustranného právního úkonu) o bezúplatném převodu (translace) vlastnického práva k uspokojení restitučního nároku dovolatelů podle zákona o půdě, tedy nikoliv na základě přechodu na základě jiných právních skutečností (nejde zde ani o přechod ex lege či o přechod na základě rozhodnutí soudu či jiného státního orgánu). K tomu znovu srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. , jimiž byly aprobovány závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , kterými bylo deklarováno vlastnické právo státu k pozemkům, které měly být převedeny – v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě – jako náhradní k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby, kdy i Ústavní soud ve zmíněných nálezech uzavírá, že „prioritu má přímý restituční nárok církevní právnické osoby na daný pozemek před nárokem restituenta, pro kterého jde „toliko“ o náhradní plnění. Navíc sluší se připomenout, že dovolatelé nepatří ani do okruhu původních oprávněných osob (nárok získali jako třetí v pořadí jeho postoupením). Nadto platí, že žalobou podle ustanovení lze brojit i vůči těm přechodům vlastnického práva k původnímu církevnímu majetku, pro něž nebyly splněny zákonem stanovené podmínky a kdy přechodem tohoto majetku na jiný subjekt bylo by ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. , nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. US 9/07, bod 38, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , bod 292).

K otázce dobré víry (a tedy i oprávněnosti držby a možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti vydržením) je vhodné připomenout, že dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. ). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. , a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. ).

Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k rozsahu přezkumu dovolacího soudu v tomto směru srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. ). Takovým deficitem hodnotící úvaha odvolacího soudu zatížena není, je-li opřena i o zjištění, že dovolatelé – i se zřetelem na svoji předchozí angažovanost při činnosti převádějícího státního podniku – si museli být vědomi toho, že s nimi jednající Státní statek hl. m. Prahy, s. p., již není oprávněn s předmětným pozemkem disponovat (zastupoval-li žalovaný 1/ převádějící státní podnik jako kvalifikovaný advokát a působil-li v něm žalovaný 2/ jako zástupce ředitele a kdy státnímu podniku – ve smyslu ustanovení – dnem účinnosti tohoto zákona zaniklo právo hospodaření k majetku státu). Takovou vědomost by bylo lze objektivně očekávat i u jiných osob ve srovnatelném postavení. V tomto směru jednoznačná právní úprava (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. ) neposkytuje pak prostor ani pro úvahy o omluvitelném právním omylu žalovaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. ). Přitom nejde ani o případ omylu vyvolaného státním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. ), neboť státní podnik ani jeho likvidátor (na jehož jednání se dovolatelé taktéž odkazují) ani nejsou státními orgány či orgány veřejné moci (a neuplatní se proto ani rozhodovací praxe Ústavního soudu, dle níž lze presumovat správnost aktu veřejné moci – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. , na nějž Ústavní soud odkazuje i ve shora zmíněném nálezu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. ).

K argumentaci dovolatelů, že předmětný pozemek nebude možno žalobci vydat pro jeho zastavěnost stavbou či pro funkční souvislost s jinými nemovitostmi ve vlastnictví dovolatelů, lze pak rovněž odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž v řízení o určení vlastnického práva státu podle ustanovení jsou relevantní okolnosti, jež jsou významné pro závěr, zda věc – před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv a zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež byly by rozhodující až v později vedeném restitučním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. či usnesení téhož soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ), pro něž je rozhodující stav v době vydání nemovitosti. Výjimkou může snad být situace, kdy by jednoznačně nebyly naplněny předpoklady pozdější naturální restituce a kdy žaloba byla by tak prostředkem toliko ke zpochybnění práva dosavadního „knihovního“ vlastníka, tedy držitele věci; o takovou situaci však v posuzované věci nejde [nebylo-li jakkoliv doloženo ani dovolateli uplatněné tvrzení, že předmětný pozemek je snad zastavěn pozemní komunikací jako stavbou v občanskoprávním smyslu, či že jde o pozemek bezprostředně funkčně spjatý toliko s nemovitostmi ve vlastnictví dovolatelů tvořících nedělitelný funkční celek, areál (podává-li se, že v takovém případě pozemek zajišťuje přístup i k pozemkům v témže areálu ve vlastnictví žalobců), nehledě na absenci dobré víry dovolatelů v jeho právoplatné nabytí].

K přehodnocení shora citovaných závěrů ani v tomto případě nemůže vést dovolateli závěrem vyzdvihovaný institut finanční náhrady, jenž svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku /naturální restituce/ – zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) posouzení smlouvy o převodu majetku příčící se § 29 zákona o půdě jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje, poněvadž ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě v případě, že jí nezákonně převedený majetek z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebude vydán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ). Neobstojí proto ani argumentace, že se žalobci může dostat dvojího plnění (naturální restituce i finanční náhrady), není-li zde souvislost mezi nevydáním určitého (konkrétního) pozemku a výší paušální finanční náhrady a připouští-li se výslovně žaloba dle v případě toho majetku, s nímž bylo dříve disponováno v rozporu s blokačními ustanoveními chránícími zachování tohoto majetku pro budoucí restituci naturální.

Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení 243c odst. 3 věty první, a , kdy odmítnuté dovolání podali první dva žalovaní a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 714 Kč. Třetí žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 7. 2018

Mgr. Petr Krauspředseda senátu