Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4946/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

hlavního města Prahy

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Husinecká 1024/11a, o

určení vlastnického práva

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2015, č. j. -146, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. -120, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 1172/1 v k. ú. Ď. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce tvrdil, že vlastnické právo k řečenému pozemku nabyl dle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), soud ovšem uvedl, že se žalobce nemohl v souladu s citovaným ustanovením stát ke dni 24. 5. 1991 vlastníkem předmětného pozemku, neboť přechodu této nemovitosti do vlastnictví obce bránila její blokace coby historického majetku církve. V tomto směru soud odkázal na a dále na judikaturu Ústavního soudu, v níž se uvádí, že obec nemůže ze své vlastnické právo odvozovat tam, kde se nejedná o historické vlastnictví obce. Náležel-li sporný pozemek původně Rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou, nemohl se žalobce stát jeho vlastníkem, a projednávaná žaloba tak musela být zamítnuta.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2015, č. j. -146, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce změnil tak, že určil vlastnické právo hlavního města Prahy k výše zmíněnému pozemku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud podotkl, že podle ustáleného judikatorního výkladu dané ustanovení vylučovalo přechod do vlastnictví obcí pouze u těch věcí, ohledně nichž byl před 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti, uplatněn nárok dle , o zmírnění následků některých majetkových křivd, či , o mimosoudních rehabilitacích. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), jenž se stal účinným až ke dni 24. 6. 1991, nemohl být na překážku přechodu věcí do majetku obcí provedenému Stejně tak restituční nároky církví opírající se o ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), bylo lze vznést až více než dvě desítky let poté, co k přechodu dotčeného majetku na obce došlo, pročež jej nebyly způsobilé nikterak ovlivnit. Podle mínění odvolacího soudu zde nenastal žádný rozpor se závěry nálezu sp. zn. , v němž sám Ústavní soud uznal, že rozhodnutí, dle nichž i dodatečně uplatněné restituční nároky prostřednictvím bránily přechodu majetku na obce, jsou v jeho judikatuře ojedinělá. Městský soud dále konstatoval, že k pozemku parc. č. 1172/1 příslušelo ke dni 23. 11. 1990 právo hospodaření Místnímu národnímu výboru Ďáblice, v den účinnosti byl pak ve vlastnictví státu, přičemž s ním fakticky hospodařil žalobce (jelikož na něm byla umístěna místní komunikace v jeho správě), pročež bylo možné dospět k závěru o splnění podmínek přechodu pozemku na obec dle

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, v němž namítá, že sporná nemovitost náleží do historického majetku církve, a zároveň odkazuje na poznámku obsaženou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. , z níž plyne, že obec nemůže ze odvíjet své vlastnické právo k nemovitostem, jež nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce. Dovolatelka dále upozorňuje na nález sp. zn. , dle kterého se ustanovení vztahuje nejen na předpisy již vydané, ale též na předpisy následné.

Ve svém dovolání žalovaná rovněž rozporuje závěr, že k rozhodnému datu žalobce s předmětným pozemkem skutečně hospodařil (což je předpokladem přechodu majetku v souladu s ), podotýkajíc, že pozemní komunikace ve správě hlavního města se nachází toliko na velice omezené části dotčeného pozemku, zatímco jeho zbytek pokrývá veřejná zeleň a jiná bezejmenná komunikace. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž vyslovil názor, že by Nejvyšší soud i na řešený spor měl vztáhnout svou dosavadní judikaturu týkající se výkladu , a uvedl, že směřoval k uvolnění blokace historického majetku církví ve vlastnictví obcí, pročež je dovolatelkou prosazovaný výklad (vedoucí naopak ke znejistění majetkového postavení územní samosprávy) neudržitelný. Argumentaci dovolatelky napadající závěr odvolacího soudu o naplnění předpokladů přechodu pozemku na obec dle pak žalobce označil za ve své podstatě skutkovou, a tudíž v dovolacím řízení nezávažnou. Svou úvahu uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle , zabýval přípustností dovolání.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované shledal Nejvyšší soud přípustným, jelikož otázka, zda znemožňoval přechod historického majetku církví (podléhajícího zákazu převodů ve smyslu zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2012) na obce dle , v jeho rozhodovací praxi nebyla dosud vyřešena.

Dovolací soud již dříve dovodil, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec

ex lege

, na čemž ničeho nemohlo změnit uplatnění restitučního nároku dle zákona o půdě, jenž nabyl účinnosti až dne 24. 6. 1991, s tím, že se obec v takovém případě dostávala do pozice osoby povinné k uspokojení příslušného nároku restituenta na vydání přešedších věcí (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , či ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. , přiměřeně viz též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. , a ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. ). Naznačená judikatorní tendence pak svědčí ve prospěch závěru, že § 29 zákona o půdě (i kdyby bylo z teleologických důvodů namístě zahrnovat pod rozsah tohoto ustanovení, jehož text zapovídá pouze

převody

majetku původně vlastněného církvemi, náboženskými společnostmi, řády a kongregacemi do vlastnictví dalších osob, i

přechody

uvedených statků) neznemožnil prostřednictvím přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví České republiky do majetku obcí v režimu posledně citovaného předpisu. Byly-li totiž ke dni účinnosti splněny všechny podmínky přechodu sporných věcí do vlastnictví obcí, došlo k tomuto právnímu následku bez dalšího (ze zákona), přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětným majetkem v zákona o půdě (ani uplatnění restitučních nároků dle posléze přijatého ) nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát.

Nejvyšší soud si je vědom toho, že se v judikatuře Ústavního soudu vyskytl též odlišný náhled na interpretaci , dle něhož se uvedené ustanovení vztahuje nejen na restituční předpisy již vydané v době účinnosti , ale též na předpisy následné (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. ). Sám Ústavní soud však ve svém plenárním nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bodu 52, tuto výkladovou linii zhodnotil jako minoritní a vyzdvihl, že dominantní chápání předpokládá (konformně s výše nastíněným názorem Nejvyššího soudu), že majetek státu dotčený restitučními nároky opírajícími se o předpisy vydané po účinnosti naposledy vzpomenutého zákona na obce přejít mohl (takto viz např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. ).

Je navíc nutno podotknout, že dle výkladu Ústavního soudu jsou právem reprobované toliko takové převody či přechody majetku vlastněného původně církvemi a náboženskými společnostmi, jež se protiví smyslu majetkového vyrovnání s církvemi (viz zejména nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 38, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , bod 292). Dovolací soud se tudíž domnívá, že blokační účinky zákona o půdě na přechod vlastnictví ze státu na obce dle nelze rozšiřovat též z toho důvodu, že zmíněným přesunem majetku ve prospěch obcí (na rozdíl kupříkladu od převodů věcí v minulosti náležejících církvím na osoby soukromého práva) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, neboť majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním proto zůstávaly omezeny blokačním ustanovením v zákoně o půdě (k tomu srovnej Pospíšil, I. In: Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T., Mlsna, P. a kolektiv.

České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář

. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 1058, dále viz též důvodovou zprávu k , v níž se uvádí, že obce „v mnoha případech vlastní bývalý církevní majetek, ale kvůli ustanovení zákona o půdě s ním nemohou disponovat“). Bylo přitom na zákonodárci, zda takto nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, tak jak to učinil kupříkladu v zákona o půdě. Skutečnost, že při přijímání bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v daného předpisu nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce.

Tezi, podle níž obec nemůže své vlastnické právo odvozovat ze , nejedná-li se o tzv. historické vlastnictví obce, jež se objevuje v judikatuře vrcholných soudů (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. , popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. ), nelze vytrhávat z kontextu, v níž byla vyslovena, neboť by ve své absolutizované podobě nerespektovala konstrukci řečeného právního předpisu. Zatímco ustanovení vskutku upravuje proces restituce majetku původně náležejícího obcím, přechod věcí ze státu na obce dle normativně samostatného není podmíněn tím, aby přecházející majetek obce již v minulosti vlastnily, nýbrž souborem předpokladů, mezi nimiž hraje ústřední roli fakticita hospodaření s dotčenými předměty ke dni 24. 5. 1991 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , dále viz Kišš, P.

Restituce majetku obcí

. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. s. 32, k rozlišení „restituce“ podle a „přechodu“ dle téhož předpisu srovnej kupř. také nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. , bod 17, či již zmíněný nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , bod 161).

Závěr odvolacího soudu, že na obec mohlo na základě přejít vlastnictví věci náležející k historickému majetku církví, Nejvyšší soud tudíž pokládá za korektní.

Dovolatelka rovněž Městskému soudu v Praze vytýká, že chybně dovodil existenci faktického hospodaření žalující obce se sporným pozemkem ke dni účinnosti Zde je ovšem nutno podotknout, že argumenty, jimiž zmíněnou úvahu odvolacího soudu rozporuje, mají povýtce skutkovou povahu. Konstatoval-li městský soud v odůvodnění svého rozsudku, že pozemek parc. č. 1172/1 byl užíván jako místní komunikace (náležející do správy obce), představuje námitka dovolatelky, že se tento způsob užívání vztahoval jen na malou část daného pozemku, alternativní skutkovou verzi, odchylující se od zjištění odvolacího soudu, kterými je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. ).

Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud rovněž tím, zdali nebylo řízení před soudy nižších stupňů postiženo zmatečnostmi či jinými vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Na základě obsahu spisu však přítomnost obdobných procesních pochybení zjištěna nebyla.

Ze shora popsaných důvodů nezbylo dovolacímu soudu než dovolání žalované dle jako nedůvodné zamítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , , části věty před středníkem, a s tím, že při vědomí složitosti právních otázek řešených v posuzované kauze bylo výjimečně možné náklady hlavního města Prahy na zajištění advokátního zastoupení pokládat za účelně vynaložené (k této problematice blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. , a ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. ). Náklady, které žalobci v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem, Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle a bodu 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. února 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu