Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1263/2014

28

Cdo 1263/2014

ROZSUDEK

obec Staré Město,

IČ: 00576051, se sídlem Staré Město č. p. 66, zast. JUDr. Evou Olšovou, advokátkou se sídlem v Krnově, Mýtní 2186/20, proti žalovanému:

město Bruntál

, IČ: 00295892, se sídlem Bruntál, Nádražní 994/20, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2013, č. j. -101, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2013, č. j. -101, se

zrušuje

a věc se

vrací

Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 21. března 2013, č. j. -78, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 3633/2 (orná půda, o výměře 61.168 m2) v kat. území Bruntál, jenž vznikl oddělením z původní parcely č. 3633 podle označeného geometrického plánu č. 2802-52/2010 coby nedílné součásti tohoto rozsudku (výrok I). Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že jako vlastník pozemku parc. č. 3633 v kat. území Bruntál je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, jenž nabytí vlastnického práva opírá o ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “ Pozemek, totiž geometrickým plánem oddělenou část parc. č. 3633/2, pokládá za své vlastnictví žalobkyně, tvrdíc a prokazujíc, že jde o pozemek patřící k tzv. historickému majetku obce Staré Město, který tato obec nabyla přídělem č. 131, schváleným rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 27. 10. 1949. Zmíněný příděl zahrnoval pozemkové parcely pod původním označením č. 4/3, 8, 10,11/1 a 2747/1 v katastrálním území Staré Město, představující nyní právě část parcely č. 3633 v katastrálním území Bruntál. Žalobkyně je právní nástupkyní někdejší obce Staré Město, jež se později sloučila s městem Bruntál, od něhož se k 24. 11. 1990 oddělila. Tím této obci – uzavírá soud prvního stupně – „automaticky vznikl nárok na její původní území podle a 3 a byla to jedině ona, kdo měl podle ustanovení nárok na zápis vlastnictví ke všem pozemkům, které tvořily území jejího právního předchůdce“. Žalovaný tak „nebyl oprávněn podávat návrh na zápis vlastnictví k celé parcele č. 3633/2, neboť k 24. 5. 1991 (den účinnosti ) mu tato část parcely již nenáležela“. Při absenci dobré víry – pokračuje soud prvního stupně – nemohl žalovaný spornou část pozemku nabýt do vlastnictví ani vydržením ( , ,ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).

Přes řečené – shledávaje na straně žalobkyně současně i naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva ( ) – soud prvního stupně uzavírá, že podané žalobě vyhovět nelze, z důvodu, že „není zřejmé, ze kterých konkrétních částí přídělových parcel přídělu č. 131 se parcela č. 3633/2 sestává, není-li to specifikováno v geometrickém plánu č. 2802-52/2010“ (jež za tímto účelem opatřila žalobkyně a jímž byl pozemek parc. č. 3633 rozdělen právě na parcely č. 3633/1 a 3633/2).

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. listopadu 2013, č. j. -101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Přitom vyšel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně, oproti němu však uzavřel, že předmětná parcela coby historický majetek žalující obce (její předchůdkyně) nemohla přejít do vlastnictví žalobkyně podle , neboť jde o majetek, jenž přešel do vlastnictví žalovaného podle Podmínky v něm uvedené pokládá odvolací soud za naplněné, v situaci, kdy „žalobce nijak neprokazoval a netvrdil, že tyto podmínky nebyly splněny“. Přitom odvolací soud vychází zejména ze zjištění, že „po 23. listopadu 1990 dotčená pozemková parcela byla zahrnuta do území města Bruntál“. Závěr, že žalovaný s předmětnou parcelou ke dni účinnosti hospodařil, dovozuje odvolací soud zejména z toho, že „teprve po roce 1994 se začala řešit změna hranic mezi obcí Bruntál a žalobcem“. Jiné skutečnosti – týkající se předpokladů nabytí vlastnického práva podle , odvolací soud neuvádí. Nezabývá se tedy ani námitkami, které žalobkyně uplatnila v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (jež se vesměs týkají totožnosti předmětné parcely s pozemky nabytými obcí přídělem), ovšem ani argumentací žalovaného o nabytí vlastnického práva vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za přípustné podle ustanovení , namítajíc, že při řešení dovoláním označené právní otázky, na níž rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné pokládá žalobkyně právní posouzení věci stran předpokladů nabytí vlastnického práva žalovanou obcí podle Přitom poukazuje na judikaturu dovolacího soudu i ústavního soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , , resp. nález Ústavního soudu sp. zn. ), z níž dovozuje, že k nabytí vlastnického práva obcí podle citovaného ustanovení je zapotřebí též faktického hospodaření s majetkem ve vlastnictví státu, k němuž obci formálně svědčilo právo hospodaření. Tato podmínka v případě žalované obce – tvrdí žalobkyně – naplněna nabyla a soudy nižších stupňů k ní nevedly žádné dokazování. Přitom žalobkyně zmiňuje i okolnost, že pozemek byl evidován jako „orná půda“, jež byla (měla být) obhospodařována k tomu určenou zemědělskou organizací. Za tohoto stavu žalobkyně pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, vytýkajíc mu i nesprávnost závěru, že po 23. 11. 1990 měla být předmětná parcela zahrnuta do území města Bruntál. Opakuje, že jde o její historický majetek, jenž její předchůdce nabyl přídělem před 31. 12. 1949 a jenž tak připadl do jejího vlastnictví podle Přitom tvrdí, že k obnovení její samostatnosti mělo dojít v původních hranicích a že nikoliv žalovaný, nýbrž žalobkyně „byla oprávněna podat návrh na zápis vlastnictví ke svému území“. I proto žalobkyně pokládá postup žalovaného při podání návrhu na zápis vlastnického práva k předmětnému pozemku v roce 1994 za problematický. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „ “

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelkou označené právní otázky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek označených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci ( ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle .

Z citovaného ustanovení zákona (§ 2 odst. 1) jasně vyplývá, že předmětem restituce majetku obcí (historického majetku, jehož vlastníky byly obce k 31. 12. 1949) nemůže být ten majetek, jenž přechází do vlastnictví obcí podle ustanovení § 1 tohoto zákona.

Podle do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily. Podle do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí dále věci z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce a v hlavním městě Praze též městské části hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona.

Posledně citované ustanovení zákona (§ 1 odst. 1 a 2) je v rozhodovací praxi dovolacího soudu setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. , o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnující držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci (z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek ze dne 20. července 2000, sp. zn. ; rozsudek ze dne 9. října 2008, sp. zn. ; rozsudek ze dne 7. října 2010, sp. zn. ; nebo rozsudek ze dne 15. března 2011, sp. zn. – všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách

www.nsoud.cz

). K výkladu citovaného ustanovení zákona se již dříve vyslovil i Ústavní soud, a to nejenom v dovolatelkou zmiňovaném nálezu ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. (v němž analýzou dotčeného ustanovení zákona dochází k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření), ale naposledy i v nálezu ze dne 9. července 2013, sp. zn. ; v něm uzavírá, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak podle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívaly k plnění svých úkolů (obdobně srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu veřejnosti dostupné na

http://nalus.usoud.cz

).

Otázkou realizace práva hospodaření k předmětnému pozemku v rozhodné době [pokud náleželo příslušnému národnímu výboru, jehož práva a závazky přešly právě na žalovanou obec ve smyslu , o obcích (obecní zřízení)] se odvolací soud dosud náležitě nezabýval. Omezil se toliko na zjišťování skutečností stran formálního předpokladu existence práva hospodaření, opíraje své závěry o okolnost – z pohledu cit. ustanovení zákona nevýznamnou – že jde o pozemek nacházející se nyní v katastru žalované obce (města Bruntál). A to v situaci, kdy mezi účastníky není sporu v tom, že předmětný pozemek byl zemědělským pozemkem (co do druhu evidovaný jako „orná půda“) a kdy žalobkyně tvrdí, že pozemek byl obhospodařován příslušným zemědělským podnikem – Státním statkem Bruntál (k otázce výkonu práva hospodaření v případě pozemků obhospodařovaných státními statky srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2008, sp. zn. ).

Nesprávný je ostatně i závěr odvolacího soudu o důkazním břemenu účastníků (jehož nesprávné posouzení může taktéž naplňovat dovolací důvod uvedený nyní v ust. , tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 1999, str. 337). Zákon účastníku ukládá povinnost tvrdit všechny potřebné skutečnosti a plnit důkazní povinnost ( , b/; ). Potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. , publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, str. 372). Žalobkyni tak tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní vztahující se k pozitivním předpokladům restituce předmětného historického majetku obce podle , zatímco povinnost tvrzení a povinnost důkazní stran předpokladů, za nichž věc přechází do vlastnictví obce podle (včetně existence práva hospodaření a jeho reálného výkonu), patří k procesním povinnostem žalovaného, jenž právě o naplnění těchto předpokladů nabytí vlastnického práva opírá.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není. V důsledku nesprávného právního názoru se pak odvolací soud nezabýval ostatními otázkami a okolnostmi, jež jsou zde pro rozsouzení sporu určující (tedy nejenom existencí práva hospodaření s předmětným pozemkem a jeho faktickou realizací, ale kupř. i otázkou totožnosti nově oddělené parcely s pozemky vlastněnými předchůdkyní žalující obce k 31. 12. 1949, jejíž řešení žalobkyně učila předmětem svého odvolání, eventuelně obranou žalovaného o nabytí vlastnického práva vydržením). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( , věty první ).

Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný ( věty první, ).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( věty druhé ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. června 2014

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu