Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3897/2023

28 Cdo 3897/2023-216

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost u kostela sv. Jakuba Staršího Praha – Stodůlky, identifikační číslo osoby 631 10 091, se sídlem v Praze 13 – Stodůlky, Kovářova 21/22, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, 2) hlavní město Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšňov 1059/1, a 3) městská část Praha 5, identifikační číslo osoby 000 63 631, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, zastoupená Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. -180, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

III. V poměru mezi žalobkyní a žalovanou 1) a žalovaným 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále i jen jako „odvolací soud“) byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále i jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 8. 12. 2022, č. j. -143, potvrzen ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že Česká republika je vlastnicí pozemků parc. č. 2058, parc. č. 2059/1, parc. č. 2062 a vymezené části pozemku parc. č. 2063 (v rozsahu parcely pozemkového katastru PK č. 321/1) v katastrálním území Jinonice, a ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobkyní a prvními dvěma žalovanými (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změněn ve výroku IV. (o náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobkyní a třetí žalovanou) jen co do výše nákladů řízení (výrok II.) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky III. – V.).

2. Rozhodováno bylo o žalobě církevní právnické osoby na určení vlastnického práva podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Při aprobaci soudem prvního stupně učiněných skutkových zjištění a právního posouzení i odvolací soud učinil závěr o nedůvodnosti podané žaloby v situaci, kdy měl za prokázané naplnění všech zákonných podmínek přechodu předmětného majetku (pozemků) z vlastnictví státu do vlastnictví obce (druhého žalovaného) podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v tehdy účinném znění.

3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. napadla žalobkyně (dále jen jako „dovolatelka“) dovoláním, jež považuje za přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), dílem pro odklon napadeného rozsudku od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dílem proto, že napadené rozhodnutí dle jejího mínění závisí na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu nevyřešených. Za nesprávné, naplňující dovolací důvod podle věty první , dovolatelka považuje soudy učiněné posouzení ústící v konkluzi o naplnění předpokladů přechodu předmětných pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle Namítá, že odvolací soud vycházel z nesprávné premisy, že při zkoumání podmínek přechodu práva dle aplikovaného ustanovení netřeba zjišťovat, zda ke dni 23. 11. 1990 příslušeno právo hospodaření národnímu výboru, jehož práva a závazky přešly na nabyvatele, tedy zda je splněna podmínka tzv. formálního hospodaření (čímž se dle mínění dovolatelky měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. , a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. ). Jako otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené dovolatelka formuluje, lze-li splnění podmínek podle dokazovat toliko pozitivním prohlášením obce o jejich naplnění, resp. zda lze faktické hospodaření obce s pozemky prokázat (bez dalšího) jen leteckými snímky pořízenými před či po rozhodném datu.

4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se zabýval tím, zda je přípustné.

5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými), v situaci, kdy se zde neuplatní ani žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v

6. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu (bez zřetele na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; dále také jen „ “) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány , přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli; skutečnost, že při přijímání bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. ).

10. Na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) bylo umožněno oprávněným církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení namítat nejen porušení a , nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , či dovolatelkou citovaný rozsudek ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. ).

11. I k výkladu a použití ustanovení (coby jedné ze skutkových podstat přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle uvedeného právního předpisu) pak existuje bohatá a ustálená judikatura dovolacího soudu (kdy na řadu rozhodnutí v tomto směru odkazuje i sama dovolatelka v podaném dovolání), podpořená i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , uveřejněný pod č. 131 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. ), podle níž se k přechodu vlastnického práva (k němuž pak dochází ex lege) vyžaduje kumulativní naplnění všech tří tam uvedených podmínek, tedy že jde o majetek, jenž náležel České republice, že ke stanovenému dni (23. 11. 1990) k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a že s tímto majetkem obec ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991) fakticky hospodařila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn.28 Cdo 1573/2010 – ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ). Vedle vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. , o obcích), je tak k přechodu vlastnického práva na obce vyžadován i moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně (fakticky) hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. , ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. , pak Nejvyšší soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, která vykládá pojem hospodaření v obdobném významu jako původní pojem „správa“, převzatý do ; v rámci náplně pojmu správa je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu a opravy atd. Nelze tu vycházet pouze z právního titulu, ale je nutno zohlednit i způsob, jakým toto hospodaření reálně probíhalo (k tomu srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. ).

12. Přítomným, dovoláním napadeným rozhodnutím se odvolací soud (jenž vzal za správná soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění a jeho právní posouzení) od shora reprodukované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu nikterak neodchýlil, zabýval-li se otázkou naplnění jednotlivých podmínek obsažených v aplikovaném ustanovení , kdy na podkladě v řízení učiněných skutkových zjištění (soudy měly za prokázané, že pozemky byly ve vlastnictví státu, ke dni 23. 11. 1990 k nim příslušelo právo hospodaření Místnímu národnímu výboru Stodůlky, v rozhodné době s dotčenými nemovitostmi hospodařila příslušná městská část, jakož i zjištění o vysázení izolační zeleně a parku na předmětných pozemcích v návaznosti na vybudování komunikace v jejich blízkosti, přičemž nebylo zjištěno, že by absentovala běžná údržba těchto pozemků) uzavřel, že předmětné pozemky přešly podle (ke dni jeho účinnosti) z vlastnictví státu do vlastnictví druhého žalovaného [na čemž nic nezměnilo ani ustanovení (později přijatého) ] a tedy že za tohoto stavu nemůže být žaloba na určení vlastnického práva státu dle ve vztahu k předmětným pozemkům úspěšná.

13. Se zřetelem na důvody napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (vtělené do odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i odůvodnění jím aprobovaného rozhodnutí soudu prvního stupně), nelze přisvědčit ani výtce dovolatelky, že odvolací soud rezignoval na zkoumání (druhé) podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu dle aplikovaného ustanovení spočívající v existenci formálního práva hospodaření (napadené rozhodnutí není založeno na posouzení, že naplnění této podmínky pro přechod vlastnického práva zákonem vyžadováno není, jak dovolatelka podsouvá odvolacímu soudu v článku IV. dovolání). Ani v tomto směru se odvolací soud odkazované judikatuře nikterak nezpronevěřil.

14. Brojí-li pak dovolatelka vůči hodnotícím závěrům odvolacího soudu o naplnění dvou naposled uvedených zákonem stanovených předpokladů (o formálním právu hospodaření či jeho faktické realizaci), nelze než konstatovat, že těmito svými výtkami nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku výkladu hmotného či procesního práva, nýbrž polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí. V tomto ohledu je nutno připomenout, že kritika skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnosti a úplnosti), není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle věty první (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska přípustnosti dovolání je tudíž bez významu i to, mají-li odvolacím soudem přijaté skutkové závěry (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů dle ) oporu v provedeném dokazování. Přitom i k vadám řízení smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. ).

15. Navzdory uvedenému Nejvyšší soud neshledal, že by soudy učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy a jejich hodnocením (při němž soudy postupovaly v souladu s pravidly uvedenými v ) a nelze přijmout ani argumentaci dovolatelky, že by snad soudy při zkoumání naplnění jednotlivých podmínek přechodu předmětných pozemků z majetku státu do vlastnictví obce vycházely izolovaně toliko jen z leteckého snímku datovaného mimo rozhodné období, či ze souhlasného či čestného prohlášení obce o splnění stanovených podmínek, jestliže i dovolatelkou zpochybňovaná prohlášení konfrontovaly s dalšími okolnostmi, zejména co do stavu a funkce předmětných pozemků a jejich údržby. Soudy učiněný závěr je logický a není zpochybněn jinými důkazy. Aniž by se tím zpronevěřil judikatuře v otázce důkazního břemene (k povinnosti tvrzení a povinnost důkazní stran předpokladů, za nichž věc přechází do vlastnictví obce podle , včetně existence práva hospodaření a jeho reálného výkonu, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. ), odvolací soud neztratil ze zřetele, že dokazování v daném věci je vedeno k okolnostem časově již značně vzdáleným, kdy uplynuvší doba důkazní pozici žalovaných ztěžuje a prokázaní rozhodných okolností je možné prostřednictvím jen těch důkazů, které je nyní možné reálně opatřit (k tomu viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3 2022, sp. zn. , na něž odkazuje i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí).

16. Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti podaného dovolání proti meritornímu rozhodnutí (není-li naplněno žádné z hledisek přípustnosti dle , neboť pro rozhodnutí určující otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek).

17. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení, je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí výslovně vyloučena ustanovením

18. Proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání ( věty první ) – dovolání jako nepřípustné odmítl ( a 2 ).

19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , části věty před středníkem a ; žalobkyní podané dovolání bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) třetí žalované patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč [ ., , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) v částce 714 Kč. Skutková a právní složitosti dané věci, jež nepatří do běžné agendy třetí žalované, odůvodňuje výjimku z pravidla, že u hlavního města Prahy a jejich městských částí lze jinak presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , či ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. ). První žalované ani druhému žalovanému pak v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 1. 2024

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu