Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4210/2017

28 Cdo 4210/2017-227

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Nekoř,IČO: 493 12 138, se sídlem v Nekoři 1, zastoupena Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) obec Nekoř, IČO: 002 79 269, se sídlem v Nekoři 330, zastoupena JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42 (s adresou pro doručování: Územní pracoviště v Hradci Králové, Horova 180), o určení vlastnického práva,o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 20. února 2017, č. j. -188, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) – v řízení o žalobě podané církevní právnickou osobou podle ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „ “ – rozsudkem ze dne 31. srpna 2016, č. j. -109, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že druhá žalovaná je vlastnicí pozemků v katastrálním území N. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky, tehdy evidované ve vložkách č. 1 a č. 519 pozemkové knihy pro katastrální území N. pod parc., byly původně ve vlastnictví předchůdce žalobkyně (Kostel v N.), jemuž byly odňaty podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) – dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“, na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Žamberku ze dne 17. 5. 1949. Přídělovou u, datovanou dnem 24. 2. 1964, byly přiděleny Místnímu národnímu výboru v Nekoři, s uvedením převzetí přídělu příslušnou obcí ke dni 17. 11. 1949. Dle současně učiněného zjištění byly předmětné pozemky obhospodařovány Jednotným zemědělským družstvem v Nekoři, až po účinnosti , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “) pak na základě nájemní smlouvy uzavřené s první žalovanou, jež byla zapsána do katastru nemovitostí jako vlastnice pozemků teprve v letech 1996 a 1999, na základě ohlášení o nabytí vlastnického práva podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “).

Podle soudem prvního stupně učiněného právního závěru je sice žalobkyně oprávněnou osobou podle (jde o právnickou osobu zřízenou jako součást registrované církve, jejíž právní předchůdce v rozhodném období utrpěl majetkovou křivdu v důsledku skutečnosti uvedené v – odnětím věci bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb.), avšak předmětné pozemky přešly do vlastnictví první žalované již k 24. 5. 1991, podle a ta je proto oprávněně zapsána jako jejich vlastník v katastru nemovitostí, kdy na přechod pozemků do jejího vlastnictví nemohlo mít vliv ani nedodržení pořádkové lhůty podle Současně soud prvního stupně dochází k závěru, že vlastnictví k pozemkům by žalovaná obec (nedošlo-li snad k nabytí již podle ) nabyla k témuž datu podle téhož zákona při existenci zmíněné přídělové y z 24. 2. 1964 odkazující na držbu v době před 1. 1. 1950, a pokud by se ani tak nestalo (proto, že přídělová byla vydána se zpětnou účinností), lze uvažovat i o nabytí vlastnictví k 1. 7. 2000 podle cit. zákona, kdy přechodu do vlastnictví obcí v posledně uvedeném případě nebránilo ani ustanovení zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Nad rámec přijatých závěrů o přechodu majetku do vlastnictví obce, s nimiž spojil své rozhodnutí, pak soud prvního stupně dodává, že vyloučeno nebylo by ani orginární nabytí vlastnického práva první žalovanou vydržením ( , , ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. února 2017, č. j. -188, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že druhá žalovaná je vlastníkem pozemků v katastrálním území N. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých jeho účastníkům (výroky II a III), jakož i o nákladech státu (výrok IV). Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, jež považoval za správná a úplná, dospívaje však na jejich podkladě k jinému právnímu posouzení věci. V prvé řadě neshledal naplněné podmínky pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce podle v situaci, kdy pozemky byly předmětem družstevního užívání, ke dni 23. 11. 1990 k nim tak mělo právo hospodaření Jednotné zemědělské družstvo Nekoř, jež pak na těchto pozemích hospodařilo i ke dni účinnosti zákona (tj. k 24. 5. 1991) a kdy tedy žalovaná obec právo hospodaření ani vykonávat nemohla. Protože pozemky byly původně ve vlastnictví církve, jež je pozbyla postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., nemohly představovat ani historický majetek obce a vlastnické právo k nim tudíž nemohlo přejít na žalovanou obec ani podle Přechodu vlastnictví v režimu ustanovení cit. zákona, jenž za splnění zákonem stanovených podmínek nastával k 1. 7. 2000, pak – dle úvahy odvolacího soudu – již bránilo blokační ustanovení zákona o půdě, zakazující nakládání s původním církevním majetkem do doby přijetí právní úpravy řešící restituci tohoto majetku a kdy úkony porušující tento zákaz jsou absolutně neplatné. Jako nesprávné pak odvolací soud odmítl i závěry o možném nabytí vlastnického práva vydržením ( obč. zák.) v situaci, kdy obci nesvědčil žádný titul, o nějž mohla by důvodně opírat své přesvědčení o vzniku vlastnictví, při vědomí toho, že jde o majetek odňatý církvi, jehož přechod na jiný subjekt je blokován zákona o půdě (že první žalovaná nemohla být v dobré víře, že jí pozemky patří, tedy že nebyla oprávněnou držitelkou).

Rozsudek odvolacího soudu napadly včasným dovoláním obě žalované.

První žalovaná (obec Nekoř) spatřuje splnění předpokladů v tom, že napadené rozhodnutí jednak závisí na vyřešení vymezených otázek dovolacím soudem dosud neřešených, jakož i otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; přitom ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího sodu spočívá na nesprávném právní posouzení věci ( ), a to ve vymezených otázkách týkajících se věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby podle , dále podmínek přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle , jakož i dosahu účinků blokačního ustanovení zákona o půdě na případy přechodu tohoto majetku (bránilo-li toto ustanovení přechodu majetku, jenž byl současně původním majetkem církve, i v režimu později přijatého ustanovení ). Konkrétně pak dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil splnění podmínek pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle , kdy má dovolatelka za to, že splňovala i podmínku faktického hospodaření, jestliže předmětné pozemky držela a pronajímala je zemědělskému družstvu. Odmítá i ten závěr, že na pozemky by nebylo možné pohlížet jako na historický majetek obce, jenž by pak do jejího vlastnictví přešel i podle ; přitom poukazuje na to, že sporné pozemky jí byly přiděleny ke dni 17. 11. 1949 a k rozhodnému datu (31. 12. 1949) byla jejich vlastníkem. Za nesprávný označuje i závěr odvolacího soudu o dosahu blokačního ustanovení zákona o půdě i na případy přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle , může-li jít současně i o přechod přídělového majetku podle tohoto zákona, dovolávajíc se v tomto směru odlišné rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z přesvědčení, že ustanovení zákona o půdě se na přechody majetku státu do vlastnictví obcí podle neuplatní, současně vyvozuje, že žalobkyně vůbec postrádá aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby podle , neboť žalobou podle tohoto ustanovení mohly být přezkoumávány pouze převody nebo přechody majetku státu do vlastnictví jiných osob, které byly učiněny v rozporu s blokačními ustanoveními. Konečně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že ustanovení zákona o půdě vylučovalo existenci její dobré víry jako podmínky pro vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Druhá žalovaná (Česká republika), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání zásadně ve stejných hlediscích jako první žalovaná a obdobně vymezujíc též důvod dovolání, kritizuje právní posouzení věci odvolacím soudem jak v otázce splnění podmínek přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle , tak i v otázce dosahu účinků blokačního ustanovení zákona o půdě na přechod tohoto majetku. Také zastává názor, že posledně citované ustanovení nebránilo ani přechodu dalšího přídělového majetku do vlastnictví obcí podle ustanovení Jestliže se na přechody věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí či krajů ustanovení zákona o půdě neuplatní, pak – i dle názoru této dovolatelky – žalobkyně postrádá věcnou legitimaci k podání žaloby podle , jejíž funkce tkví v přezkoumání právě těch majetkových dispozic, které byly uskutečněny v rozporu s blokačními ustanoveními. Druhá žalovaná odmítá i ten závěr odvolacího soudu, že předmětné pozemky nemohly představovat historický majetek obce a že tedy nemohly do vlastnictví žalované obce přejít ani podle , byly-li nemovitosti přiděleny Místnímu národnímu výboru v Nekoři označenou přídělovou u z roku 1964 zpětně již k 17. 11. 1949. Stejně jako první žalovaná, i druhá žalovaná navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podaným dovoláním nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „ “), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum, kdy dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017 (k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Obě dovolání byla podána oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), kdy první žalovaná je zastoupena advokátem a za druhou žalovanou (stát) jedná osoba s právnickým vzděláním ( , odst. 2 písm. b/ ), ve lhůtě stanovené a obsahují zákonem stanovené obligatorní náležitosti ( ).

Dovolání jsou přípustná podle , neboť směřují proto rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (dosahu ustanovení zákona o půdě na případy přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle ), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu , jež takto provedl bez jednání ( věty první ), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání jsou opodstatněná.

Zmatečnosti ( , a b/ a ) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou v dovoláních namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláními, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláními.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozhodnutí odvolací soudu je založeno na posouzení, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jež představují původní majetek církve, žalovaná obec nemohla nabýt podle , proto, že s pozemky ke dni účinnosti zákona reálně nehospodařila, resp. jí k nim ani formálně nesvědčilo právo hospodaření, že nejde ani o historický majetek obce ve smyslu (jehož vlastníkem byly obce k 31. 12. 1949) a že je vyloučeno i nabytí vlastnického práva podle (má-li jít o majetek přídělový), k němuž docházelo ex lege k 1. 7. 2000 (účinnost ), kdy ovšem již platilo ustanovení zákona o půdě, které – dle úvahy odvolacího soudu – bránilo přechodu přídělového majetku (jež současně přestavoval původní majetek církve) z vlastnictví státu do vlastnictví obcí. Okrajově pak odvolací soud zmiňuje i problematiku nabytí vlastnického práva vydržením (kdy závěr o absenci dobré víry žalované obce v nabytí vlastnictví zakládá na úvaze, že obec znala skutkové okolnosti o původu majetku jako majetku církevního, jehož přechod z vlastnictví státu do vlastnictví obcí byl zmíněným blokačním ustanovením vyloučen).

Podle do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

Podle do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle .

Podle (ve znění ) do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (srov. ). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou u svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (srov. ). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (srov. ).

Podle § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.

Podle oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že smyslem ustanovení (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného zákona o půdě (či ), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněném pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vyslovil závěr, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu (bez zřetele na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti ) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. ).

Uvedené závěry – argumentačně podepřené i judikaturou Ústavního soudu (viz zmiňované nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 38, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , bod 292) – dovolací soud již dříve označil za plně přenositelné i na případy přechodu věcí z vlastnictví státu představující historický církevní majetek do vlastnictví krajů, k němuž došlo v souladu se ke dni 1. 1. 2003, tj. po přijetí obsahujícího zmíněné blokační ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , či aktuálně např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. ) lze pak uvedené závěry obdobně vztáhnout i na případ přechodu majetku státu na obce v režimu ustanovení , jenž nastal ex lege ke dni 1. 7. 2000 (k němuž je nutné provádět výklad dotčeného ustanovení), kdy ani tímto zákonem stanoveným přechodem vlastnictví na obce nebyla jakkoliv popřena či znemožněna možnost pozdější restituce tohoto majetku (byla-li by taková vůle zákonodárce) a kdy legálnímu přechodu majetku do vlastnictví obce, při splnění podmínek uvedených v , nebyla na překážku skutečnost, že předmětné pozemky historicky náležely církevní právnické osobě (či jejímu právnímu předchůdci), byl-li i její případný nárok na vydání pozemků – s ohledem na absenci zákonného rámce pro jeho uplatnění v době zákonem stanoveného přechodu – tehdy zcela hypotetický. Prezentované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu se neprotiví ani rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. , v němž Ústavní soud v jím tehdy posuzované věci aproboval závěry obecných soudů již s tou argumentací, že „zatímco využívá konstrukci přechodu /viz již jeho název/, blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu“, a z tohoto důvodu označil i úvahu stěžovatelky, církevní právnické osoby, o absolutní neplatnosti obnovení /převodu/ vlastnictví za „teoreticky vadnou“).

Jiné právní posouzení věci odvolacím soudem, jež vychází z názoru, že přechodu předmětných pozemků (byly-li původně před svým přidělením obci historickým majetkem církve) do vlastnictví žalované obce podle (šlo-li o majetek přídělový) bránilo ustanovení zákona o půdě – ve světle výše uvedeného – neobstojí. S ohledem na přijatý závěr se pak odvolací soud již dále nezabýval otázkou, zda byly splněny předpoklady pro přechod předmětných pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce i z pohledu ustanovení cit. zákona a v tomto směru je jeho posouzení věci neúplné a i proto nesprávné.

Naproti tomu bezchybně odvolací soud vyhodnotil otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně (oprávněné osoby dle ) k podání žaloby o určení vlastnického práva státu podle , a to i v tom případě kdy se tvrdí, že podle nedošlo k přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce, která je v rozporu se skutečným stavem zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí a kdy prostředkem právní ochrany oprávněné osoby je také žaloba podle (k této otázce – krom judikatury již výše citované – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ).

K současně nastoleným otázkám vztahujícím se k interpretaci a aplikaci relevantních ustanovení ( , a ) sluší se poukázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, akcentující účel tohoto zákona, jímž bylo omezit vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnit hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. , či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ).

K přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí dle je pak třeba nejenom existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. , o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Nejvyšší soud, vycházeje i z rozhodnutí Ústavního soudu (zejména nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 6, č. 131, str. 461) ve svých dřívějších rozhodnutích dospěl k závěru, že pojem „hospodaření“ je třeba vykládat podobně jako původní pojem „správa“ převzatý do ; v tomto smyslu pak konstatoval, že je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy atd. Preferuje se proto skutečné hospodaření, tedy fakticita, nikoliv právní konsekvence termínu. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. i rozsudek ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. ; rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. ; rozsudek ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. ; nebo rozsudek ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ).

Současně je třeba poukázat i na tu judikaturu Nejvyššího soudu, jíž byl opakovaně artikulován názor, že i přenechání věci do nájmu, případně do dočasného užívání, naplňuje znaky pojmu hospodaření, tak jak byly vyloženy shora. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž bylo konstatováno, že „za hospodaření s nemovitostí se dá považovat i její přenechání do nájmu“ a v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, a to zejména na rozhodnutí ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. , a ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , v nichž dospěl k závěru, že se za hospodaření s nemovitostmi dá považovat i její přenechání jiné organizaci do hospodaření (podle , o hospodaření s národním majetkem) nebo do užívání (nájmu) – viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. .

Rovněž ve výše citovaném nálezu, sp. zn. , Ústavní soud uzavřel, že obec s pozemky musí hospodařit a že dočasný institut hospodaření není neřádným hospodařením. Podle interpretace Ústavního soudu rovněž platí, že i když se nepodařilo prokázat hospodaření s nemovitostmi ze strany obce jako takové, nevylučuje se však hospodaření cestou svěření do dočasného užívání. K tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. ; rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. ; rozsudek ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ).

S touto rozhodovací praxí však závěry odvolacího soudu ve skutkových poměrech posuzované věci očividně nekolidují, jestliže – dle zjištění odvolacího soudu – na předmětných pozemích reálně hospodařící zemědělské družstvo (jak k 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti ) tak činilo nikoliv na podkladě dočasného svěření pozemků do hospodaření (ať již ze strany národního výboru či později obce) nebo nájmu, nýbrž na základě vlastního užívající práva (hospodaření, družstevní užívání), jež vylučovalo existenci práva hospodaření příslušného národního výboru. K tomu přiměřeně srovnej např. i závěry vyslovené Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. , podle nichž „ … Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem ze dne 4. června 1964 č. 109 Sb. (účinným od 1. července 1964) stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží ( ). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření …“; dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , v němž byly shora citované závěry přiměřeně aplikovány právě v poměrech

Ustanovením byla pak uskutečněna obnova vlastnických vztahů k tzv. „klasickému“ historickému majetku obcí. Jeho smyslem byla restituce majetku obcí, jehož vlastníky byly obce ke dni 31. 12. 1949 a jenž jim byl – s účinností od 1. 1. 1950, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 279/1949 sb., o finančním hospodaření národních výborů – zestátněn. Ustanovení vymezuje samostatně okolnosti pro přechod tzv. historického majetku obcí, a to bez návaznosti na ustanovení a , vyžadující hospodaření s předmětným majetkem ke dni 23. 11. 1990 ze strany národních výborů, jejichž práva a závazky přešly na obce.

Účelem později přijatého , jímž bylo s účinností od 1. 7. 2000 do včleněno ustanovení , bylo – jak patrno i z jeho – mj. vypořádání se i s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku majetkové samostatnosti obcí. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. ). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom dovodila, že i výčet způsobů prokázání přídělu podle je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. , a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. ).

Z citovaných ustanovení zákona ( a ) přitom vyplývá, že nemovitosti vyjmenované v ustanovení vykazují jiné znaky než nemovitosti uvedené v ustanovení (dle nějž je třeba vzniku obecního vlastnictví do 31. 12. 1949), totiž že jde o nemovitosti, jež byly obcím jako přídělcům přiděleny nebo byly pro obec jako přídělce schváleny. Pro aplikaci tohoto ustanovení, jež představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž tento zvláštní zákon spojuje přechod vlastnického práva státu na obec (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. ). Ke stejnému závěru o rozsahu majetku vymezeného ustanovením dochází i odborná literatura (srov. Kišš, P.: Restituce majetku obcí, 1. vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2005).

Sluší se připomenout i závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak byly vysloveny např. i v nálezu ze dne 7. 1. 2012, sp. zn. , v němž Ústavní soud – k otázkám výkladu a aplikace ustanovení a – uzavírá, že „restituce historického majetku byla v založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle je pak pouhým doplňkem restituce podle a přechodu podle (srov. výslovnou dikci i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle nebo “)“. K těmto závěrům se Ústavní soud později přihlásil např. i v nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. .

Ovšem ani otázkou aplikovatelnosti ustanovení se odvolací soud s ohledem na nesprávný závěr o dosahu účinků blokačního ustanovení zákona o půdě, jež nesprávně vztáhl i na přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, nezabýval. Aniž by se dovolací soud při absenci jakýchkoliv závěrů ze strany odvolacího soudu k této otázce mohl sám vyslovit konkrétněji a nad rámec shora vzpomenutých obecných východisek a závěrů (takové závěry – bez opory v příslušných skutkových zjištěních byly by i předčasné), poukazuje na to, že i v dané věci může jít o tzv. majetek přídělový, na nějž míří ustanovení [tvrdí-li se zde současně, že předmětné pozemky měly být obci přiděleny podle zákona č. 46/1948 Sb., kdy příslušné rozhodnutí o přídělu nemovitostí, jež byly odevzdány obci do její držby, nebylo do 31. 12. 1949 vydáno, resp. že se tak stalo až o mnoho let později (viz ustanovení , jež při výčtu titulů zmiňuje i kontroverzní příděl obci podle zákona č. 46/1948 Sb.).

V situaci, kdy odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku dosahu účinků blokačního ustanovení zákona o půdě i na přechody majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle , resp. naplnění zákonem stanovených předpokladů pro přechod věci s vlastnictví státu do vlastnictví obcí (zejm. se zřetelem na dosud jím neaplikované ustanovení zákona), bylo by zjevně předčasné činit kategorické závěry o tom, zda eventuelně byly by splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením ( , ve znění do 31. 12. 2013). V obecné rovině sluší se snad jen připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž při zkoumání, zda obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle ) byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala vlastnicí na základě tohoto zákona (který současně představuje titul, o který se držba opírala), je třeba zvážit, zda obec byla v dobré víře ohledně vlastnictví státu (tedy že její omyl o tom, že stát je vlastníkem, byl omluvitelný) a zda byla v dobré víře, že byly splněny podmínky stanovené pro přechod věci do jejího vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. ). Potud je nepřesná i úvaha odvolacího soudu, že „obci nesvědčí žádný právní titul, od něho by mohla své vlastnické práva odvozovat“ (je-li tímto titulem nikoliv právní jednání, nýbrž a kdy je třeba zkoumat, zda případný omyl obce byl v tomto směru omluvitelný), přičemž dobrá víra obce nebyla by vyloučena ani tím, že předmětem držby byly pozemky původně ve vlastnictví církve, jejichž přechod do vlastnictví obce – jak vidno shora – nebyl vyloučen ani ustanovením zákona o půdě. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. nález ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. , bod 24. odůvodnění) může být jednou z rozhodných okolností pro závěr, zda obec byla oprávněnou držitelkou nemovitostí, jíž držby se chopila s odkazem na , i jednání samotného státu coby vlastníka nemovitostí (zdali stát v průběhu vydržecí doby utvrzoval obec v nesprávném právním hodnocení věci).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s na něm závislým nákladovým výrokem zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věty první ).

V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí ( , ).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 5. 2018

Mgr. Petr Kraus předseda senátu