Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2736/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. , 240/2011-129, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva, uplatněná podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v posuzované věci došlo k naplnění podmínek přechodu vlastnictví ke spornému majetku ex lege ze státu obec ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Předmětné nemovitosti byly příslušným státním orgánem v minulosti přiděleny žalobci (viz rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III-274/49 ze dne 31. 12. 1949 o odevzdání konfiskovaného majetku obci; konfiskace provedena na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.), ke dni 1. 7. 2000 byly ve vlastnictví České republiky a nejde o případ přechodu vlastnictví podle Námitku vydržení vlastnického práva státem nižší instance neshledaly důvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýkala mu zejména nesprávnou aplikaci právních předpisů upravujících v období let 1945-1950 nabývání vlastnictví tzv. přídělem. Dovolatelka měla za to, že bylo rozhodnuto v rozporu s tehdy platným Obecným zákoníkem občanským, vyžadujícím pro nabytí vlastnictví v rozhodné době intabulaci, tedy zápis do pozemkové knihy. Rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III-274/49 ze dne 31. 12. 1949 došlo podle jejího názoru pouze k přechodu správy k označenému konfiskovanému majetku, nikoli k přechodu vlastnictví. Žalovaná se dále vyslovila tak, že aplikace je podle jejího mínění striktně vázána na právní stav nemovitostí k datu účinnosti tohoto restitučního předpisu (24. 5. 1991). Zdůraznila, že sporné věci nebyly ke dni účinnosti ve vlastnictví České republiky, nýbrž ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky – přechod majetku ze státu na obec proto nepřichází v úvahu. Dovolatelka rovněž znovu namítala vydržení vlastnického práva z titulu své oprávněné držby. Poukázala také na nesprávné označení žalované organizační složky státu. Závěrem žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení. Současně navrhovala odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, za niž jedná pověřený zaměstnanec jako osoba s právnickým vzděláním ( ), podala dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Přípustnost dovolání opírala o ustanovení a dovolací důvody byly uplatněny podle , tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a ve smyslu , tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží.

Nejvyšší soud poznamenává, že otázka přechodu vlastnického práva ex lege ze státu na obec ve smyslu , ve znění do 28. 6. 2012, mohla být v dané věci zvažována pouze z titulu ustanovení , které bylo do citovaného restitučního předpisu vloženo novelou provedenou , s účinností od 1. 7. 2000. Ze skutkových zjištění bylo patrno, že ke dni 24. 5. 1991 předmětné nemovitosti nebyly ve vlastnictví České republiky, poněvadž se v té době nacházely v majetku federace (aplikace ustanovení tedy nepřicházela v úvahu).

Rozhodným datem, podle něhož bylo nutné posuzovat přechod vlastnictví k nemovitostem z České republiky na žalující obec, zde byl 1. červenec 2000, což lze dovodit jak z dikce právní úpravy, tak z ustálené judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , rozsudek téhož soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. ). Z uvedeného mj. plyne, že nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva ze strany státu, neboť desetiletá vydržecí doba podle § 134 odst. 1 obč. zák., jejíž počátek by bylo nutno vztahovat k 1. 7. 2000, v době podání žaloby neuplynula.

K dalším námitkám dovolatelky lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 127/1998). Nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. bylo veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové. Jako takové lze tedy posoudit i rozhodnutí příslušných orgánů o odevzdání konfiskovaného majetku obci ve smyslu dekretu č. 108/1945 Sb., vydané v posuzované věci.Pro nabytí vlastnického práva zde nebylo zapotřebí ani vkladu vlastnického práva do pozemkových knih (tzn. intabulace práva vlastnického neboli provedení knihovního pořádku), ani hmotného odevzdání nemovitostí. K přechodu vlastnictví proto docházelo již na základě vydání úředního rozhodnutí. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku přidělenému podle dekretu prezidenta republiky, nastaly již rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy (viz též rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. , ). Skutečnost, že v úředním rozhodnutí se ke dni 31. 12. 1949 vztahoval výslovně přechod držby, užívání a správy, nikoliv vlastnictví, není sama o sobě podstatná, neboť toto ustanovení jen vyjádřilo, že obec je oprávněna odevzdaný majetek fakticky převzít a vykonávat všechna jmenovaná oprávnění (shodně k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. ). Z řečeného se podává, že podmínky zákonného přechodu majetku České republiky na obec podle byly naplněny.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle věty první a pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.

Dovolací soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ( ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle a , a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalovaná nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 14. listopadu 2012JUDr. Ludvík David, CSc. předseda senátu