Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1734/2021

28 Cdo 1734/2021-628

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce statutárního města Karlovy Vary, IČO: 002 54 657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, proti žalované LOBBY VARY s.r.o., IČO: 252 19 944, se sídlem v Karlových Varech, Moravská 2093/2a, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 8, Krosenská 531/4, za účasti Diplomatického servisu, IČO: 000 00 175, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 816/49, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Ivanem Solilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2021, č. j. -596, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. V poměru mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle ) :

Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Plzni (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 11. 2. 2020, č. j. -539, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem v rozhodnutí označených nemovitostí v katastrálním území Karlovy Vary (dále i jen „předmětné nemovitosti“) a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Zároveň odvolací soud rozhodl o povinnosti žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok II).

Soud prvního stupně i odvolací soud vyšly ze zjištění, že rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 30. 12. 1949, č. U III. – 233/49, bylo podle § 5 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, rozhodnuto o odevzdání (mimo jiné) předmětných nemovitostí obci Karlovy Vary. Dotčené rozhodnutí je dle soudů nižších stupňů rozhodnutím přídělovým, na jehož základě lze učinit závěr o přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobce dle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Přechodu vlastnického práva nebránila skutečnost, že předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, poněvadž jde o majetek, jenž byl vedlejším účastníkem využíván komerčně, nikoli k plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva a rozhodující je proto zjištění, že byl ve vlastnictví České republiky ke dni účinnosti , jímž bylo ustanovení do vloženo. Ani uplatnění restitučního nároku dne 20. 9. 2000, tedy až po dni účinnosti (1. 7. 2000), jímž vlastnické právo přešlo na žalobce, nemohlo zpětně ve smyslu přechodu zabránit. Nejde přitom v posuzované věci ani o situaci, kdy by žalovaná v mezidobí od přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na obec (1. 7. 2000) do jeho uplatnění u soudu (žaloba v této věci byla podána dne 21. 2. 2013) nabyla vlastnické právo od státu originárně, neboť s ohledem na poznámku spornosti vlastnického práva v katastru nemovitostí, o níž byla i vyrozuměna, nemohla být v dobré víře v okamžiku, kdy nastaly účinky vkladu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále také jen „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka „platnosti, a účinnosti a právních následků rozhodnutí o odevzdání majetkové podstaty dle § 5 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., pokud předmětná majetková podstata nebyla ke dni vydání tohoto rozhodnutí konfiskována“ a že dovolacím soudem vyřešenou otázku, „zda rozhodnutí (Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy) č. U III. – 233/49 ze dne 30. 12. 1949 bylo způsobilé způsobit u předmětného nemovitého majetku vznik vlastnictví obce dle “, je nutno posoudit jinak (než byla vyřešena rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. , vydanými v této věci); jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K němu namítá, že označené rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy o odevzdání nemovitého majetku obci je nulitní, jestliže přidělovaný majetek nebyl konfiskován (příslušné konfiskační výměry byly zrušeny) a navíc šlo o majetek, k němuž byly uplatněny restituční nároky, což jeho konfiskaci vylučuje. Krom toho dle dovolatelky ani nejde o přídělové rozhodnutí ve smyslu , poněvadž nemá zákonné náležitosti, nebylo vydáno příslušným státním orgánem a je vnitřně rozporné a zmatečné. Závěr o naplnění podmínek pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle dovolatelka zpochybňuje i poukazem na uplatněný restituční nárok oprávněné osoby, považujíc za rozhodný z hlediska ustanovení nikoliv den účinnosti (1. 7. 2000), nýbrž okamžik, kdy je zjištěno vlastnické právo obce a takto je zapsáno do katastru nemovitostí. Pochybení soudů nižších stupňů dovolatelka nachází i v hodnocení provedených důkazů, dovolávajíc se pak – ve vztahu k výkladu a aplikaci ustanovení a – interpretačních zásad dle , (dále jen „o. z.“). Spolu s dovoláním dovolatelka učinila i návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ).

V rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž lze mít i v tomto ohledu za ustálenou, se setrvale připomíná, že účelem bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. , či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ).

Smyslem a účelem , jímž bylo s účinností od 1. 7. 2000 do včleněno ustanovení , bylo krom jiného vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí až po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku majetkové samostatnosti obcí (jak je patrno i z dikce odstavce 2 tohoto ustanovení), případně těsně před tímto datem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. , rozsudek ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. ), byť některé z těchto případů mohou spadat i do rámce ustanovení (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. ), a také současně nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, tedy zejména přídělových listin (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. ).

Ustanovení je tak především doplňkem restituce podle a přechodu podle (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. , ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. ), představuje však samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, kdy není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž toto ustanovení spojuje přechod vlastnického práva státu na obec; rozhodující je v tomto směru prokázání existence přídělu, přičemž ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu v uvedeném směru dovodila, že výčet způsobů prokázání přídělu podle je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. ). Ani podmínka převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování) nemovitostí, ustanovením vyžadována není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. ). Uvedený výklad dotčeného ustanovení se nepříčí (dovolatelkou odkazované) důvodové zprávě k , ale naopak dosahuje jí deklarovaného účelu , jímž je mimo jiné odstranění pochybností „při výkladu nabytí vlastnictví (zda byl rozhodující den převzetí přídělu anebo vydání přídělové y)“. Intepretace není v rozporu ani s výkladovými principy soukromého práva dle ustanovení o. z., na jehož druhý odstavec dovolatelka poukazuje (výklad provedený soudem sleduje hlediska v něm uvedená, včetně smyslu daného předpisu a jasného úmyslu zákonodárce).

Rozhodovací praxe je ustálena i v tom, že nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. bylo veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, jež bylo rozhodnutím přídělovým (srov. např.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, pod č. 127, nebo nález ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. , uveřejněný tamtéž, sv. 65, č. 97). Jako takové lze tedy posoudit i rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III. 233/49 ze dne 30. 12. 1949 o odevzdání konfiskovaného majetku obci, předložené v posuzované věci a neobstojí námitka dovolatelky, že nebylo vydáno příslušným státním orgánem; existence tohoto přídělového rozhodnutí představuje pak základní předpoklad pro přijetí závěru o přechodu vlastnického práva na žalobce dle

Argumentace, jejíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti přídělového rozhodnutí (namítá-li dovolatelka především, že dotčený majetek nebyl konfiskován a nemohl být proto obci přidělen) pak nemůže být relevantní (napadené rozhodnutí na řešení těchto otázek nezávisí) už proto, že k přezkumu věcné správnosti správního aktu mimo rámec správního soudnictví soud povolán není a posuzovat správní rozhodnutí z doby minulé tak může toliko z hlediska jeho případné nicotnosti (nulity), a to v případě vad rozhodnutí natolik závažných co do „záporné kvality“, že není možné uplatnit presumpci správnosti rozhodnutí (jež platí také pro akt věcně vadný nebo nezákonný; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. ); přitom hodnotí zejména to, zda jde o správní akt vydaný v mezích pravomoci příslušného orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 9/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takovou situaci (absolutní inkompetenci rozhodujícího orgánu) – jak je zřejmé již z výše uvedeného – v posuzované věci nejde.

Nelze přisvědčit ani námitce, že by přechodu vlastnického práva na žalobce mohlo dle bránit uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou. Výklad tohoto ustanovení podávaný rozhodovací praxí dovolacího soudu je ustálen v tom směru, že z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí jsou vyloučeny ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností (srov.např.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. ), resp. před účinností (1. 7. 2000), jde-li o majetek, jenž do vlastnictví obce přešel dle ; byl-li proto restituční nárok k předmětným nemovitostem uplatněn až po dni 1. 7. 2000, nemohl jím být přechod vlastnického práva na obec dotčen. Uvedené odpovídá deklaratorní povaze rozhodnutí o určovací žalobě obce a ani interpretace tohoto ustanovení soudy nižších stupňů neodporuje dovolatelkou namítané interpretační zásadě zakotvené v o. z.

Nejvyšší soud – za nezměněných poměrů – neshledává důvody k přehodnocení shora uvedených judikatorních závěrů (které – jak vidno shora – reflektují i rozhodovací praxi Ústavního soudu v oblasti obecních restitucí); z této rozhodovací praxe nevybočují ani předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v této věci (rozsudek ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , a rozsudek ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. ), na které dovolatelka odkazuje v dovolání.

Konečně, zpochybňuje-li dovolatelka hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, dovolací soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K řečenému sluší se snad dodat, že v uvažovaném směru nejsou závěry odvolacího soudu v poměru k provedeným důkazům a z nich se podávajícím zjištěním nikterak nepřiměřené či snad dokonce extrémní (dovolatelka zde vznáší kritiku provedeného dokazování ve vztahu k vadám přídělového rozhodnutí, které však – jak bylo výše vyloženo – relevantní pro posouzení věci nejsou, a dále ve vztahu k oprávněnou osobou uplatněnému restitučnímu nároku, kdy však nezpochybňuje datum jeho uplatnění, pročež – jak bylo rovněž již výše vyloženo – ustanovení přechodu vlastnického práva na žalobce zabránit nemohlo a tento závěr nelze přičítat „nelogičnosti“ hodnocení důkazů soudy nižších stupňů); nedošlo tedy v dané souvislosti ani k porušení rovnosti účastníků, či práva na spravedlivý proces.

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení je pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením

Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání ( věty první ) – odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a ; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco žalobcem v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje odměna advokátky (za vyjádření k dovolání) v částce 3 100 Kč [ ., , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ( ) v částce 714 Kč. Soud přistoupil k přiznání náhrady nákladů žalobci, neboť v dané kauze spatřuje složitost ospravedlňující rozhodnutí žalobce nechat se v řízení zastoupit advokátkou, byť jde toliko o výjimku z pravidla, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , či ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. ). Vedlejšímu účastníku na straně žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí (ve smyslu ), jenž sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 7. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu