Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 671/2018

28 Cdo 671/2018-384

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Miličín, se sídlem v Chotovinách, Lipová 2, IČ 690 00 204, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, a 2) Obci Miličín, se sídlem v Miličíně 1, IČ 002 32 238, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2017, č. j. - 322, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Nykodýma, advokáta se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 30. 12. 2015 domáhala podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků zapsaných na LV pro obec a kat. území M., vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrální pracoviště B., a to pozemků, odpovídající původnímu pozemku pozemkového katastru (dále jen „PK“) 4/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 273/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 273/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 273/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 273/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 598, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 599/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 599/2, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 599/3, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 665/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 665/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 787/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 787/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 788/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 789, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 970, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 970, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 1289/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1289/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1289/1 a PK 1290, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1290, knihovní vložka č. 180, pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1293/3, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1295/3, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1295/5, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/6, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/6, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1296/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající částem původních pozemků PK 1293/6 a PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající částem původních pozemků PK 1293/6 a PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 1293/6, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 787/3, knihovní vložka č. 180, parc. č. 787/5, odpovídající původnímu pozemku PK 787/5, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 788/3, knihovní vložka č. 50, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 788/5, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, a části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180.

Okresní soud v Benešově (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. -255, zamítl žalobu (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 3.300,- Kč a žalované 2) částku 47.432,- Kč k rukám jejího zástupce (výroky II. a III.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, č. j. - 322, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně části pozemku parc., odpovídající částem původních pozemků PK 1293/6 a PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1293/3, knihovní vložka č. 180, pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, a části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/6, knihovní vložka č. 180, zapsaných na LV pro obec a k. ú. M., vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrální pracoviště B., a ve výrocích II. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.), v části výroku I. ohledně pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 4/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1295/3, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, a části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, zapsaných na LV pro obec a k. ú. M., vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrální pracoviště B., zrušil a řízení v této části (z důvodu zpětvzetí žaloby) zastavil (výrok II.) a „ve zbývající části výroku I. jej potvrdil“ (výrok III.).

Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž jeho přípustnost dovozuje z k řešení „otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“, a to: 1) „Je možno samotné provozování a obhospodařování vodovodního řadu umístěného pod povrchem zemědělských pozemků považovat za hospodaření obce s pozemky ve smyslu , když samotné pozemky obhospodařovala třetí osoba?“, 2) „Může soud zamítnout žalobu jen z důvodu, který sice vyplynul z provedeného dokazování, avšak žádný z účastníků jej netvrdil?“, 3) „Je-li prokázáno, že předmětné nemovitosti nikdy netvořily vlastnictví obce a nepřešly do jejího vlastnictví dle , naplňuje pozemkový příděl uskutečněný dne 8. 7. 1957 podmínky dle téhož zákona?“, a 4) „Mohla obec nabýt vlastnické právo k nemovitostem dle ustanovení , ačkoli obec uplatnila svůj nárok pouze před datem 1. 7. 2000, tedy předtím nežli se ustanovení tohoto zákona stalo platným a účinným? Nedošlo z důvodu neuplatnění nároku obce k účinkům ustanovení téhož zákona?“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) v řízení o dovolání postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „ “). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K dovolatelkou formulované otázce 1):

Ohledně výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “), lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je toto ustanovení setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. , o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejednalo se přitom jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. o výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. , ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ).

Shodně je interpretován též v rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle kterého je „právo hospodaření“ pojmem, jenž byl v hospodářském zákoníku a ve , o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu jako původní pojem „správa“. Proto i pojem „hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, v nichž se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem „hospodaření“ ve smyslu lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. , a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ).

V projednávané věci bylo zjištěno, že příslušný národní výbor působící na území žalované obce (Místní národní výbor v Miličíně) na pozemcích parc. nechal vybudovat (byl investorem), provozoval a obhospodařoval vodovod a poté jej provozovala a obhospodařovala i sama žalovaná 2), a že tento stav trval i ke dni účinnosti (tj. ke dni 24. 5. 1991); je tedy zřejmé, že žalovaná 2) ke dni účinnosti tyto pozemky fakticky užívala. Takovým faktickým užíváním pozemků (provozováním vodovodu) žalovaná 2) realizovala práva a povinnosti, které na ni přešly z Místního národního výboru Miličín, tedy nakládala s věcmi (pozemky), k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (pečovala o údržbu těchto pozemků, chránila je a využívala, a to i jejich pronajímáním). Zákonný předpoklad (faktického) hospodaření obce s označenými pozemky ve vlastnictví státu tedy byl ke dni účinnosti naplněn ( ), jak v souladu s ustálenou judikaturou soudů odvolací soud uzavřel [k tomu srov. opětovně již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. , v němž dovolací soud dovodil, že zákonný předpoklad faktického hospodaření obce ( ) byl naplněn (mimo jiné) u pozemků, na nichž byl umístěn vodovod či kanalizace]. Dovolatelkou namítaná okolnost, že označené pozemky byly „obhospodařovány zemědělskými družstvy“ vykonávajícími na nich zemědělskou činnost, je pro posouzení zákonného předpokladu (faktického) hospodaření obce bez významu; dovolatelka totiž zřejmě přehlíží skutečnost, že zemědělská družstva měla předmětné pozemky v nájmu od obce (viz již zjištění soudu prvního stupně).

Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují od dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. , a ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. , ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , a to právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.

Dovolatelkou formulovaná otázka 1) z uvedených důvodů přípustnost dovolání podle nezakládá. Stejně tak je tomu i ohledně otázky 2), k níž dovolatelka namítá, že i kdyby se dovolací soud neztotožnil s její argumentací ohledně otázky 1) a dovodil by, že provozování podzemního vodovodního řadu je možno za hospodaření na pozemcích parc. považovat, nelze přesto k této skutečnosti přihlížet, neboť žalovaná 2) tuto skutečnost jako způsob hospodaření na těchto pozemcích ve smyslu „nikdy netvrdila“ (v tomto ohledu poukázala na odbornou literaturu a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. ). Z obsahu spisu totiž jednak vyplývá, že soud prvního stupně - poté, co jeho dřívější rozsudek v této věci ze dne 5. 5. 2016, č. j. -107, jímž žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. -174, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení - byl vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, podle nějž je třeba provést další dokazování k otázce, zda žalovaná 2) fakticky s pozemky hospodařila ke dni 24. 5. 1991 ve smyslu podmínek uvedených v (a pakliže nebude prokázáno splnění těchto podmínek, aby se zabýval otázkou nabytí vlastnictví k pozemkům podle , a - teprve dospěje-li k závěru, že nelze v daném případě hodnotit nabytí vlastnického práva k pozemkům podle – aby se zabýval námitkou vydržení vlastnického práva k pozemkům s tím, že nepřichází v úvahu přechod vlastnictví podle tohoto zákona), a dále, že žalovaná 2) ve vyjádřeních ze dne 19. 12. 2016 a 26. 4. 2017 uvedla, že na dotčených pozemcích hospodařila, a specifikovala též způsob jejich užívání.

K dovolatelkou formulované otázce 3) vztahující se ke všem ostatním pozemkům, vyjma pozemků označených v rozsudku odvolacího soudu ve výrocích I. a II. a pozemků parc. č. 788/1, 787/5, 787/3, 787/1 a 787/9 v obci a kat. území M.:

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je třeba poukázat na závěr, dle nějž účelem bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který byl do té doby ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , či ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. ). Účelem , jímž byl s účinností od 1. 7. 2000 novelizován, pak bylo - jak je patrno i z jeho - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního majetku. Dalším účelem tohoto zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , a ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. ).

K výkladu se vyjádřil též Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. , a to tak, že restituce historického majetku byla v založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle je pouhým doplňkem restituce podle a přechodu podle (srov. výslovnou dikci i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle nebo “)“. Tento právní závěr Ústavní soud zopakoval v nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. . V intencích judikatury Ústavního soudu se pak Nejvyšší soud ve své následné rozhodovací praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. , a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ) přidržel úvahy, že přechod vlastnického práva na obec nastal také tehdy, došlo-li k přídělu třeba i dne 31. 12. 1949, tedy v den zrušení obecního vlastnictví (viz podrobněji zákon č. 279/1949 Sb.), neboť podstatné není hospodaření s (obecním) majetkem, které nebylo uskutečněno a uskutečněno být nemohlo, ale text zákona.

Dovolatelkou namítaná okolnost, že příslušné rozhodnutí o přídělu (přídělová Okresního národního výboru ve Voticích ze dne 8. 7. 1957) bylo vydáno po 31. 12. 1949, je tudíž pro přechod pozemků do vlastnictví žalované 2) podle bez významu, když již v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že Místní národní výbor v Miličíně měl pozemky v užívání na základě přídělu vydaného podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, přičemž k odevzdání a převzetí přidělených pozemků došlo dle (dochovaného) protokolu dne 1. 10. 1949.

Ani dovolatelkou formulovaná otázka 3) proto přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Odkazuje-li dovolatelka na závěry dovozené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. , a v usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. , pak jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci; v případě rozhodovaném Nejvyšším soudem se jednalo o nemovitosti, které byly vyňaty z přídělového řízení a převedeny do správy příslušného národního výboru, a v případě rozhodovaném Ústavním soudem byl vydaným rozhodnutím pouze svěřen národní majetek do správy národního výboru podle (tehdy platné) vyhl. č. 208/1951 Ú.l. (nejednalo se tedy o rozhodnutí o přídělu ve smyslu ).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále opakovaně vyslovila závěr, že ke znovunabytí vlastnictví obcí k tzv. dalšímu přídělovému majetku dle , ve znění , docházelo ex lege již účinností tohoto právního předpisu a že lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis nemovitostí do evidence nemovitostí ( , ve znění účinném do 28. 6. 2012) byla lhůtou toliko pořádkovou, přičemž zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (dříve do evidence nemovitostí) má účinky toliko deklaratorní, a že s neplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. ). Správnost nastíněného právního názoru byla přitom opakovaně konstatována též Ústavním soudem (srov. např. jeho nálezy ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. , a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. ).

, účinným od 29. 6. 2012, byl novelizován mimo jiné v jeho ustanovení tak, že pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle , 2, 2a nebo tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu (odst. 1 věta první).

Zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě návrhu žalované 2) ze dne 24. 4. 1995 měl tedy účinky toliko deklaratorní. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo k nemovitostem, které na žalovanou 2) přešlo podle , bylo ke dni účinnosti (dne 29. 6. 2012) již zapsáno v katastru nemovitostí, nebyla obec povinna (nejpozději do 31. března 2013) uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu (srov. větu první , ve znění účinném od 29. 6. 2012). Názor dovolatelky, že vlastnické právo k pozemkům přešlo zpět na Českou republiku, je tudíž nesprávný.

Dovolatelkou formulovaná otázka 4) tedy taktéž přípustnost dovolání podle nezakládá.

Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , není v dané souvislosti přiléhavý, neboť se týká řešení otázky doložení přídělu listinami, resp. odpovídá-li příslušná vymezení dle Stejně tak je tomu i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. , neboť se týká řešení otázky, zda došlo k přechodu vlastnického práva k nemovitostem na obec podle , či zda byla na místě aplikace téhož zákona.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle věty první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) bylo rozhodnuto podle , , části věty před středníkem a , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalované 2) v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalobkyně, sepsaného advokátem. Podle a bodu 5. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle , má tedy žalovaná 2) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 2) osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované 2) vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 714,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta který žalovanou 2) v tomto řízení zastupoval ( ).

Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení opírá o , , části věty před středníkem , neboť žalované 1) ve vztahu k žalobkyni, která s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo, žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu