Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2911/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Miličín, se sídlem Lipová 2, Chotoviny, IČ: 69000204, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. 28 Cdo 671/2018-384, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2017 č. j. 28 Co 301/2017-322 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 2. května 2017 č. j. 12 C 271/2015-255, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení svého majetku zakotvené v Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), a to způsobem dosahujícím ústavně právní intenzity.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. Stěžovatelka se domáhala žalobou dle určení, že vlastníkem pozemků uvedených v žalobě, jejichž někdejším vlastníkem byla, je v současnosti stát - Česká republika, nikoliv obec Miličín, která je uvedena jako vlastník v katastru nemovitostí. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 2. května 2017 č. j. -255, žalobu stěžovatelky v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění uvedl, že k přechodu vlastnického práva na obec Miličín došlo k části pozemkům přímo ze zákona ( ) dnem 24. května 1991, jelikož bylo prokázáno, že obec Miličín s předmětnými pozemky k rozhodnému datu fakticky hospodařila, a ke zbývajícím pozemkům nabyla obec Miličín vlastnické právo vydržením.

3. Krajský soud v Praze v reakci na odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 7. září 2017 č. j. -322, rozhodl o zrušení rozsudku prvního stupně ve výrocích II. a III. a v části výroku I. ohledně blíže specifikovaných pozemků a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení v tomto rozsahu, o zrušení části výroku I. týkající se jiné části pozemků a zastavení řízení v této části a potvrzení rozsudku ve zbývající části výroku I.

4. Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 30. května 2018 č. j. -384, odmítl dovolání stěžovatelky proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, když shledal, že žádná ze stěžovatelkou formulovaných otázek nezakládá přípustnost dovolání. K první stěžovatelčině otázce uvedl, že zákonný předpoklad (faktického) hospodaření obce byl ke dni účinnosti naplněn ( ), neboť předmětné pozemky byly pronajímány zemědělským družstvům, jak v souladu s ustálenou judikaturou soudů uzavřel odvolací soud. Druhou z formulovaných otázek, a sice zda může soud zamítnout žalobu jen z důvodu, který sice vyplynul z provedeného dokazování, avšak žádný z účastníků jej netvrdil, dovolací soud zodpověděl poukazem na konkrétní vyjádření, v němž obec Miličín uvedla, že na dotčených pozemcích hospodařila, a dále vázaností soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, který při vrácení věci k dalšímu řízení určil, že je třeba provést další dokazování k otázce, zda obec Miličín s pozemky fakticky hospodařila. V odpovědi na třetí otázku dovolací soud provedl podrobný výklad , a ukázal, že stěžovatelkou namítaná okolnost, že příslušné rozhodnutí o přídělu bylo vydáno po 31. prosinci 1949, je pro přechod pozemků do vlastnictví obce Miličín podle bez významu, když již v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že Místní národní výbor v Miličíně, jako právní předchůdce obce Miličín, měl pozemky v užívání na základ přídělu vydaného podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, přičemž k odevzdání a převzetí přidělených pozemků došlo dle (dochovaného) protokolu dne 1. října 1949. K poslední stěžovatelčině otázce uvedl, že jelikož vlastnické právo k nemovitostem, které na obec Miličín přešlo podle , bylo ke dni účinnosti (dne 29. června 2012) již zapsáno v katastru nemovitostí, nebyla obec povinna (nejpozději do 31. března 2013) uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu a názor stěžovatelky, že vlastnické právo k pozemkům přešlo zpět na Českou republiku, je tudíž nesprávný.

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy v předmětných řízeních zcela opominuly princip in favorem restitutionis, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Nesprávně pak posoudily, že správa inženýrské sítě je hospodařením s pozemkem, neboť byl-li předmětný vodovod samostatnou stavbou právně nesouvisející s předmětnými nemovitostmi, pak jeho správa a údržba nemůže mít žádný právní význam pro hospodaření na samotných pozemcích a v žádném případě nemůže být považována za faktické hospodaření na nich ve smyslu Zadruhé je podle stěžovatelky závěr, že vlastnické právo přešlo dle v hrubém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, neboť obec Miličín nebyla schopna jasně prokázat, jaké zemědělské družstvo na kterém pozemku k rozhodnému datu hospodařilo. Vlastnické právo pak nemohlo přejít ani podle , jelikož obec Miličín předmětně nemovitosti do svého vlastnictví před 31. prosincem 1949 nikdy nenabyla, ani nabýt neměla, jelikož nemovitosti měly zůstat ve vlastnictví státu a obec je měla pouze dočasně spravovat. Na závěr stěžovatelka namítá, že mnohačetným porušením jejího práva na spravedlivý proces došlo zároveň k zásahu do jejího práva na legitimní očekávání zmnožení svého majetku, neboť jí bylo znemožněno se domáhat vydání svého historického majetku v restitučním řízení, což znamená značný majetkový zásah.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. února 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. června 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

10. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky se závěry obecných soudů je její nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejího případu. Obecné soudy náležitě objasnily stěžovatelce, proč vydaly napadená rozhodnutí a proč neshledaly její právo na restituci dotčených pozemků a upřednostnily respekt k vlastnictví žalované obce.

11. Nejvyšší soud se též přesvědčivě vypořádal jak s právními argumenty stěžovatelky, tak i s jejími odkazy na jeho prejudikaturu, přičemž do svého rozsudku zahrnul četné odkazy na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu a zároveň reagoval na stěžovatelkou formulované odkazy na judikaturu a dostatečně vyložil, proč nejsou v dané souvislosti přiléhavé.

12. Ústavní soud tedy neshledal v postupu ani rozhodnutích obecných soudů zásah do základních práv stěžovatelky.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu