Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 732/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolická farnost Miličín, se sídlem v Chotovinách, Lipová 2, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -618 ze dne 24. 11. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -597 ze dne 16. 7. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále a) České republiky - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, bytem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a b) obce Miličín, se sídlem v Miličíně, č. p. 1, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil napadeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Benešově č. j. -479 ze dne 9. 4. 2019, ve znění opravného usnesení č. j. -513 ze dne 4. 6. 2019, zamítl žalobu stěžovatelky na určení vlastnického práva státu ke dvěma v rozsudku specifikovaným pozemkům ležícím v katastrálním území Miličín a uložil jí nahradit žalovaným vedlejším účastnicím náklady řízení. Ve věci rozhodoval podruhé poté, co jeho první rozsudek zčásti zrušil Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice b) rozsudkem č. j. -575 ze dne 25. 2. 2020.

2. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné pozemky přešly do vlastnictví vedlejší účastnice b) podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění (dále jen ""), ke dni 1. 7. 2000 a že se tak nestalo v rozporu s tzv. blokačním ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ani v rozporu s , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů proto podle něj nelze důvodně uplatňovat nárok podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen "". Dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku odvolacího soudu již Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné ( ).

3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz , a , o Ústavním soudu (dále jen "")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen "") a porušení legitimního očekávání zmnožení jejího majetku ve smyslu Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvádí, že v řízení bylo nesprávně zjištěno, kdy byly pozemky odevzdány do správy a užívání obci Miličín, a byl nesprávně aplikován , aniž by byly splněny jím předpokládané podmínky. Ačkoli stěžovatelka unesla břemeno tvrzení i důkazu, bylo jí zamítnutím žaloby znemožněno domáhat se restitučního nároku - vydání svého historického majetku.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Stěžovatelka nepředkládá relevantní argumentaci, kterou by se mohl Ústavní soud zabývat. Svým podáním polemizuje s odůvodněnými skutkovými a právními závěry obecných soudů a předkládá Ústavnímu soudu obecnými soudy již vypořádané tendenční konstrukce podporující její náhled na věc. V témže řízení se stěžovatelka neobrací na Ústavní soud poprvé; stejně jako nyní byla její dřívější ústavní stížnost - z důvodu podobně absentující ústavněprávní argumentace - rovněž odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

6. Uvedenou námitku nesprávné aplikace na základě nesprávně zjištěné skutečnosti přednesla stěžovatelka odvolacímu soudu (viz bod 16 rozsudku), který ji pečlivě vypořádává v bodech 25-27 rozsudku, a v návaznosti na něj ji vypořádává i dovolací soud na s. 5-7 napadeného usnesení (odkazující mimo jiné i na dřívější ve věci vydaný rozsudek č. j. -575, jímž byl odvolací soud v dalším řízení vázán). Není úkolem Ústavního soudu pokračovat v roli další přezkumné instance a hodnotit znovu již hodnocené, vypořádávat vypořádané. Jsou-li z napadených rozhodnutí logika a důvod právního posouzení seznatelné (což v daném případě jsou), nevzniká k jeho ingerenci z pozice ochránce ústavnosti prostor.

7. V návaznosti na právní posouzení obecných soudů tak nelze přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že by jí svědčilo legitimní očekávání zmnožení majetku, které by jí bylo napadenými rozhodnutími upíráno, neboť neexistuje právní norma, o niž by mohla své legitimní očekávání opřít. Předpoklady stanovené totiž nejsou dány, jak stěžovatelce přesvědčivě vyložily již obecné soudy. Ke vztahu naturální a finanční restituce poskytnuté církvím a jejich legitimnímu očekávání lze pro stručnost odkázat zejména na nález

sp. zn.

ze dne 29. 1. 2019 a na něj navazující rozhodnutí (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 11. 2019, usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 4. 2020, usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 5. 2020, usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 9. 2020 aj.). Česká republika se jako demokratický právní stát postavila své nedemokratické minulosti čelem a odčinila (byť ve vztahu k církvím se značným zpožděním) alespoň částečně křivdy, které byly napáchány. Rozsah jejich odčinění (všechny křivdy zkrátka napravit nejde) byl legitimně ponechán na vůli zákonodárce při zachování zásad, hodnot a principů, jichž je Ústavní soud strážcem. Případ stěžovatelky přitom nenasvědčuje porušení žádné(ho) z nich.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu