Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2888/2017-152

28 Cdo 2888/2017-152

U S N E S E N Í

Římskokatolické farnosti Doudleby

,

se sídlem v Českých Budějovicích 7, Generála Svobody 421/12, IČ 650 50 754, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalovaným

1) obci D.

, se sídlem Doudleby 6, IČ 002 44 813, zastoupené Mgr. Martinem Caplem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Husova tř. 1847/5, a

2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. března 2017, č. j. -128, takto:

I. Dovolání

se o d m í t á

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. -97, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná 2) je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných pozemků, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 3. 2017, č. j. -128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2).

Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobkyní (právní nástupkyní Římsko-katolického kostela v Doudlebech) podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), odůvodněné zejména tím, že předmětné pozemky jsou částmi původního pozemku parc. č. (les), jenž byl právnímu předchůdci žalobkyně vykoupen bez náhrady rozhodnutím o výkupu vydaným Jednotným národním výborem v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 1949 podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), a že žalovaná 1), která je zapsána jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí, je nabyla v rozporu s , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jakož i v rozporu s , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“).

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že předmětný pozemek parc. č. (les) se po jeho odnětí původnímu vlastníku podle zákona č. 46/1948 Sb. stal předmětem přídělu, přičemž byl odevzdán do držby k datu jeho faktického převzetí obcí D., tj. ke dni 1. 10. 1949 - viz přídělová pro MNV v Doudlebech vydaná Ministerstvem zemědělství dne 2. 3. 1950 podle § 16 odst. 6 zákona č. 46/1948 Sb. a zápis ze dne 29. 9. 1950, sepsaný na MNV Doudleby za přítomnosti zástupců KNV v Českých Budějovicích, ČSSL n. p., lesní závod Dolní Hvozd, Nové Hrady, Lesní správy v Českých Budějovicích, MNV Doudleby a Římskokatolického kostela v Doudlebech. Došlo-li tedy k převzetí pozemků před 31. 12. 1949, staly se vlastnictvím obce Doudleby, neboť podle § 17 zákona č. 46/1948 Sb. přidělená půda přecházela do vlastnictví přídělců dnem převzetí držby; na tom nic nemění skutečnost, že o přídělu byla vydána po 1. 1. 1950, tedy po zániku obcí jako samosprávných celků (zákon č. 279/1949 Sb.). Dle totiž platí, že nemovitosti, které byly přiděleny obcím jako přídělcům, přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo. V tomto ustanovení zákonodárce podle odvolacího soudu reflektuje obecně známou historickou situaci v letech 1948 a násl., kdy vesměs docházelo pouze k faktickému přídělovému řízení a y o tom svědčící byly vydávány až po 1. 1. 1950, tedy v situaci, kdy obce jako subjekty samostatných vlastnických vztahů zanikly. Rozpor přechodu předmětných pozemků na žalovanou 1) s ani s zákona o půdě odvolací soud s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neshledal. Žalobkyní namítané nedodržení lhůty uvedené v nemělo na nabytí vlastnického práva žalované 1) k předmětnému pozemku žádný vliv, neboť tato lhůta byla jen pořádková, a teprve novela tohoto ustanovení stanovila prekluzivní lhůtu do konce března 2013. S ohledem na jednoznačný závěr o přechodu předmětných pozemků do majetku žalované 1) ze se odvolací soud již nezabýval otázkou případného vydržení vlastnického práva žalovanou 1), kterou soud prvního stupně vyřešil kladně.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež pokládá za přípustné a důvodné k řešení otázky, „zda rozhodnutí o přídělu nemovitostí obci, která s nimi nehospodařila, a které bylo vydáno ministerstvem zemědělství nebo národním výborem po 1. 1. 1950, může způsobit právní následek spočívající v tom, že se církevní nemovitosti staly majetkem obce k 31. 12. 1949 a tím i právní následek, že obec nabyla vlastnictví k nemovitostem ve smyslu nebo 2a z. č. , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a která by měla být posouzena tak, že nemovitosti se za této situace vlastnictvím obce stát nemohly“. Dovolatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. , a na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. , jímž byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí, a má za to, že šlo o analogický případ jako v dané věci a že odvolací soud citované usnesení Ústavního soudu nesprávně interpretoval. Dále vyslovila názor, že žalovaná 1) s nemovitostmi do 31. 12. 1949 nehospodařila, a k tomu citovala část odstavce 4 zápisu ze dne 29. 9. 1950 sepsaného na MNV Doudleby.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) v řízení o dovolání postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V Důvodové zprávě k , na niž dovolatelka poukázala, se uvádí: „Nejvíce problémů pramení paradoxně z jednoduchosti zákona, který konstatuje přechod vlastnictví k obecně určenému okruhu nemovitostí „ze zákona“ při splnění podmínky, že jde o majetek České republiky, který obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949. Zákon však již nestanoví způsob, jak má, resp. musí být prokázáno, že majetek k uvedenému datu obec vlastnila a nestanoví ani termín, do kterého může vlastnictví k majetku podle tohoto zákona přecházet. To má za následek, že mnoho obcí se marně dovolává přechodu vlastnictví k majetku, nabytému podle přídělových zákonů, avšak nezaknihovanému z různých důvodů do 31. 12. 1949. Ustanovení citovaného zákona sledovalo a sleduje restituci majetku obcí, který byl s účinností od 1. ledna 1950 na základě zákona č. 279/1949 Sb. zestátněn. Zákon hovoří o tom, že se vrací majetek, který obec vlastnila ke dni 31. prosince 1949. Aplikace tohoto ustanovení v právní praxi, zejména ohledně aplikační praxe soudů a katastrálních úřadů, však ohledně některého majetku činí potíže, které obcím a městům znesnadňují, ba neumožňují, vykonávat jejich zákonné právo vlastnit majetek a dovoleným způsobem s ním nakládat. Novelou se mají odstranit pochybnosti, nezakládají se žádné nové právní nároky, ty zde byly již dány Předložená novela má pouze upřesnit výklad toho, co vše obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949 a odstranit pochybnosti při výkladu nabytí vlastnictví (zda byl rozhodující den převzetí přídělu anebo vydání přídělové y). Novela nebude ani retroaktivní, nebude zakládat žádná práva zpětně ke dni 24. 5. 1991. Novela jen specifikuje původní zákon zásadou superfluum non nocet (nadbytečnost neškodí), zvláště v případě majetku obcí“.

K výkladu se vyjádřil Ústavní soud v nálezech ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. , a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. , tak, že „restituce historického majetku byla v založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle je pouhým doplňkem restituce podle a přechodu podle (srov. výslovnou dikci i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle nebo “)“.

Účelem bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. , či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ). Účelem se stalo - jak patrno i z jeho - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního majetku. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. ). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že výčet způsobů prokázání přídělu podle je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. , a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. ).

Otázka formulovaná žalobkyní přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. , a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , vydaná v obdobných věcech).

Z uvedeného plyne, že poukaz dovolatelky na část odstavce 4 zápisu ze dne 29. 9. 1950, sepsaného na MNV Doudleby, kterou citovala a jež se týká „odúčtování vzájemných nároků“, žádný význam pro posouzení dané věci nemá.

Odkazuje-li dovolatelka na závěry dovozené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. , a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. , jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. V uvedených sporech žalobce (město) založil své nároky na rozhodnutích, kterými byl podle vládního , o správě národního majetku národními výbory, svěřen státní majetek do správy národním výborům, a tudíž se nejednalo o přídělová rozhodnutí, pročež nebyla splněna jedna z kumulativních podmínek pro přechod nemovitosti z vlastnictví České republiky na obec.

Protože dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. ledna 2018

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu