Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2202/2008

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce h. m. P., zastoupeném advokátem, proti žalovaným 1) Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., 2) Č. k. a., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007, č. j. -72, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem budovy č.p. 998, nacházející se na pozemku p.č. 511 a dále pozemku p.č. 511 o výměře 3.891 m2, druh pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, vše v k.ú. N., obec hlavní město P., a že žalovaný č. 2 je povinen vyklidit a vyklizenou předat žalobci budovu č.p. 998, nacházející se  na pozemku p.č. 511 a dále pozemek p.č. 511 o výměře 3.891 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, vše v k.ú. N., obec hlavní město P., do 15 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobce byl povinen zaplatit druhé žalované na nákladech řízení částku 17.036,75 Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nebyl žádný z účastníků zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce byl povinen zaplatit druhé žalované na nákladech odvolacího řízení částku 32.011,- Kč.

Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. ze dne 24. 12. 1949 byl sporný majetek vyňat ve prospěch obce P. a přešel do jejího vlastnictví. Obec jako vlastník nebyla zapsána do pozemkové knihy. Podle dekretu prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945, č. 108/1945 Sb., se o nabytí konfiskovaného majetku rozhodovalo pravomocným rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, aniž by tento dekret výslovně upravoval dobu přechodu vlastnictví. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 12. 1949, neboť šlo o rozhodnutí konečné. K nabytí vlastnického práva se nevyžadovalo vkladu do pozemkových knih. Tento způsob nabytí k nemovitostem představoval výjimku z obecného principu přechodu vlastnického práva k nemovitostem podle ustanovení § 431 obecného zákoníku občanského. Podle výpisu z pozemkové knihy vl. č. 993 v oddílu B bylo na základě výnosu Ministerstva vnitra ze dne 19. 7. 1952 zn. VII/1-153 Vr 13/6 1952 vloženo vlastnické právo pro Československý stát – Ministerstvo vnitra, což se prokazuje zápisem o fyzickém odevzdání a převzetí objektu H. a usnesení vlády č. 596, kdy uvedený objekt byl ve vlastnictví federace.

Sporné nemovitosti, u kterých se žalobce domáhal určení vlastnictví, byly ke dni účinnosti , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve vlastnictví federace, nikoliv České republiky. Odvolací soud dovodil, že   podle tohoto zákona nemohlo dojít k přechodu vlastnictví na obec. kterým došlo ke změně , rozšířil dopad zákona i na nemovitosti, na které se zákon v původním znění nevztahoval, neboť novela byla přijata v době, kdy federace již neexistovala a zákonodárce ji nemohl mít na mysli. Odvolací soud vycházeje z důvodové zprávy konstatoval, že novela není retroaktivní a nezakládá žádná práva zpětně, tj. ke dni 24. 5. 1991. Předmětnou novelou nemohl být změněn a rozšířen původní rozsah nemovitostí vydávaných na základě , kdy podle něj byl za stanovených podmínek vydáván pouze majetek České republiky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Napadl v něm právní posouzení věci odvolacím soudem s tím, že jeho rozhodnutí by mělo mít zásadní význam po právní stránce. Dovolatel spatřoval onen zásadní právní význam v otázce, zda ustanovení , nemůže dopadat na majetek státu, který ke dni 24. 5. 1991 nebyl ve vlastnictví České republiky, ale byl majetkem federálním, nebo zda na takový majetek při splnění dalších podmínek definovaných v citovaném ustanovení dopadat může. Dovolatel tvrdil, že k datu 1. 7. 2000 byly naplněny všechny podmínky  pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z majetku prvního žalovaného do vlastnictví žalobce a že splnění těchto podmínek bylo dostatečně prokázáno zejména listinnými důkazy. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

První žalovaný se k dovolání vyjádřil. Ztotožnil se s rozsudky soudů nižších instancí s tvrzením, že soudy se vypořádaly se všemi právně významnými skutečnostmi a jejich právní posouzení věci považuje za správné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání včas a je zastoupen advokátem (, ). Dovolání mohlo být při shodě rozsudků nižších instancí přípustné podle , odst. 3 , tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. V případě přípustnosti dovolání by se jeho důvodnost posuzovala podle , tj. z hlediska správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolání je přípustné a důvodné.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

, o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, doznal změny , a to mj. vložením ustanovení , upravujícího další případy přechodu nemovitostí do vlastnictví obcí ke dni 1. 7. 2000. Smyslem tohoto zákona bylo dále omezit vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnit jim hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu. Stát tak obcím dobrovolně přenechal část svého majetku, a to v případech, kdy to zákonem výslovně stanovil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. ).

Dovolací soud se tak neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, neboť z textu zákona nijak nevyplývá, že věci resp. nemovitosti vypočtené v § 2a musely být – ostatně bylo by to takřka protismyslné – ve vlastnictví České republiky ke dni 24. 5. 1991. Z dikce § 2a „do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v až d)“ lze naopak po právu dovodit, že mělo jít o nemovitosti, patřící České republice právě k datu 1. 7. 2000. Uvedený závěr koresponduje i s ustanovením čl. II , podle kterého nároky, založené tímto zákonem v čl. I. (obsahujícího ), se nedotýkají věcí, které před účinností tohoto zákona nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát, což se v tomto případě nestalo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. ).

Nejvyšší soud shledal pro zásadní právní význam napadeného rozsudku dovolání žalovaného přípustným (, odst. 3 ) a pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem také důvodným ( ). Napadený rozsudek byl následkem toho zrušen; poněvadž se shodného pochybení v právním posouzení věci dopustila i první instance, bylo zrušeno i její rozhodnutí a věc jí vrácena k dalšímu řízení ( věta za středníkem, odst. 3 ).

V dalším průběhu řízení, v němž budou obě nižší instance vázány právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech řízení před dovolacím soudem.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 2. července 2009

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu