Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1786/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Kanonie premonstrátů v Želivě, se sídlem Želiv 122, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, MBA, Ph.D., advokátem se sídlem Pod Klaudiánkou 8, Praha 4, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 10. 10. 2019 č. j. -444 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 č. j. -501, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle a 4 a d (dále jen " ") a y.

K porušení výše citovaných ústavně zaručených práv mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které zamítly její žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků v k. ú. Vitice u Humpolce. Rozsudky civilních soudů jsou podle stěžovatelky založeny na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelka rozporuje závěr soudů, že k přechodu předmětných pozemků na obec došlo na základě , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen " "). Soudy se podle stěžovatelky dostatečně nezabývaly otázkou zásady materiální publicity, kdy primárně je platný stav zapsaný v katastru nemovitostí. Rovněž Nejvyšší soud, který odmítl dovolání stěžovatelky, se nezabýval jejími námitkami týkajícími se nesprávného právního posouzení věci, pokud šlo o splnění podmínek pro přechod vlastnického práva na obec podle Stěžovatelka vyjádřila názor, že blokační ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " ") se vztahovalo nejen na převod vlastnického práva, nýbrž i na jeho přechod. Je tak zřejmé, že k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na obec nemohlo dojít na základě , jelikož by takový přechod byl v rozporu s blokačním ustanovením

Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") domáhala určení vlastnického práva vedlejšího účastníka č. 1 k individualizovaným pozemkům v katastrálních územích Vitice u Humpolce a Želiv. Okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21. 3. 2019 č. j. -396. Výrokem I. zamítl návrh stěžovatelky na určení, že Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastník č. 1") je vlastníkem pozemků v k. ú. Vitice u Humpolce, výrokem II. zamítl tentýž návrh týkající se pozemků v k. ú. Želiv. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I., jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení vlastnictví ve vztahu k pozemkům v k. ú. Vytice u Humpolce (výrok I.) a zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích II. až IV., jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení vlastnictví ve vztahu k pozemkům v k. ú. Želiv a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil s právními závěry okresního soudu ohledně přechodu předmětných pozemků v k. ú. Vytice u Humpolce na vedlejší účastnici č. 2. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud uvádí, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ověřil, že civilní soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy svá rozhodnutí dostatečně a jasně odůvodnily. Dovolací soud přiléhavě odkázal i na relevantní judikaturu Ústavního soudu.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle y. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, je zřetelná a jasná.

Zvláště podrobně a s odkazem na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudky sp. zn. nebo ), dovolací soud vysvětlil účel , jakož i účel , jímž bylo do včleněno ustanovení . Zabýval se rovněž podmínkami pro postup podle tohoto ustanovení, jež představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí. Opět i s odkazem na svoji judikaturu (srov. např. rozsudky sp. zn. nebo ) dovodil, že pro aplikaci , ve znění , není rozhodující, zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950, ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž tento zvláštní zákon spojuje přechod vlastnického práva státu na obec. Dovolací soud na podporu svého závěru taktéž přiléhavě odkázal na judikaturu Ústavního soudu, který se opakovaně vyjádřil k výkladu Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

uvedl, že "restituce historického majetku byla v založena právě na ‚pouhém' nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle je pouhým doplňkem restituce podle a přechodu podle (srov. výslovnou dikci i. f.‚ pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle nebo ')" (srov. též nálezy

sp. zn.

nebo

).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně potvrdil právní názor soudů, že ke znovunabytí vlastnictví obcí k tzv. dalšímu přídělovému majetku podle , ve znění , docházelo ex lege již účinností tohoto právního předpisu a lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis nemovitostí do evidence nemovitostí ( , ve znění účinném do 28. 6. 2012) byla lhůtou toliko pořádkovou. Zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (dříve do evidence nemovitostí) má účinky toliko deklaratorní, s neplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce (srov. např. nálezy

sp. zn.

nebo

).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na svých představách, že podmínky pro přechod majetku na vedlejší účastnici č. 2 podle nebyly splněny a snaží se jim dodat ústavněprávní konotace působící v její prospěch. Podle Ústavního soudu však Nejvyšší soud vyšel z relevantních ustanovení právních předpisů, přičemž jeho interpretace není svévolná či iracionální a nepředstavuje porušení ústavnosti nebo vybočení z dosavadní rozhodovací praxe, včetně zásad zastávaných dosud i v judikatuře Ústavního soudu. Z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu jednoznačně vyplývají důvody, které vedly obecné soudy k zamítnutí žaloby ve vztahu k předmětným pozemkům v k. ú. Vytice u Humpolce. Jestliže stěžovatelka odmítá takový závěr akceptovat, nejde o porušení jejího ústavně chráněného práva. Nejvyšší soud v napadeném usnesení s odkazy na svoji prejudikaturu (např. rozsudky sp. zn. nebo ) dostatečně objasnil, že blokační ustanovení neznemožňovalo přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce podle S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud v usnesení

sp. zn.

, v němž dovodil, že "zatímco využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu".

Ústavní soud opakovaně připomíná, že smyslem a účelem bylo upravit aktivní legitimaci oprávněných osob k podání žaloby o určení vlastnického práva proti státu, byla-li věc z původního majetku převedena na třetí osobu v rozporu se zákonem; smyslem nebylo rozšíření hmotněprávních účinků blokačního ustanovení nad rámec tehdy platných a účinných právních předpisů. Blokační ustanovení mělo po nezbytnou dobu zaručit možnost naturální restituce církevního majetku do doby, než bude přijat zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a nezakládá subjektivní právo oprávněné osoby na vydání konkrétního majetku. Přechodem dotčených pozemků ze státu na obce nebyl porušen smysl restitučních zákonů - zájem na odčinění "některých" majetkových křivd. Proto také není protiústavní, jestliže obecné soudy vyložily pojem "převod" tak, že pod něj významově nepodřadily "přechod" vlastnického práva a vyloučily v dané věci účinky blokačního ustanovení podle Restituční zákonodárství má za účel zmírnit toliko některé majetkové křivdy. Spočívalo na vůli demokratického zákonodárce, aby určil, následky kterých majetkových křivd bude zmírňovat a jakým postupem a způsobem se tak stane. Za majetek, který nelze vydat, náleží stěžovatelce peněžitá náhrada podle , z čehož vyplývá, že celkově není nastolené řešení vůči stěžovatelce nespravedlivé (srov. nálezy

sp. zn.

a

, usnesení

sp. zn.

a

).

V části, v níž se stěžovatelka dovolává ochrany svého vlastnického práva, pomíjí závěry Ústavního soudu, podle kterých se ústavní ochrana vlastnického práva nevztahuje k uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nález

sp. zn.

). K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu