Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4243/2016

-217

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Arcibiskupství pražské

,

se sídlem v Praze 1, Hradčany, Hradčanské nám. 56/16, IČO: 00445100, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným:

1) město Červená Řečice

, IČO: 002 48 045, se sídlem v Červené Řečici č.p. 19, zastoupené JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, a

2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,

o určení vlastnického práva

, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 12. května 2016, č. j. -188, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 12. května 2016, č. j. -188, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 12. ledna 2016, č. j. -156,

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) – v řízení o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “) – rozsudkem ze dne 12. ledna 2016, č. j. -156, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. v katastrálním území Č. Ř. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých jeho účastníkům, jakož i o nákladech státu (výroky II a III).

K odvolání žalovaných (kdy odvolání druhé žalované směřovalo toliko do výroku rozsudku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. května 2016, č. j. -188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle (kdy jde o právnickou osobu zřízenou jako součást registrované církve, jež zde v rozhodném období utrpěla majetkovou křivdu v důsledku skutečnosti uvedené v – odnětím věci /pozemku/ bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy); jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí zapsán první žalovaný. Ten se ovšem – dle závěru obou soudů nižších stupňů – jeho vlastníkem nestal, neboť pro jím dovozovaný přechod pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle (ani jiného ustanovení) , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), nebyly naplněny tímto zákonem stanovené podmínky. Předmětný pozemek nepředstavuje historický majetek žalované obce ( ), první žalovaný na něm do zániku obecní samosprávy (31. 12. 1949) nehospodařil a na příděl pozemku dané obci (po zániku obecního vlastnictví) nelze usuzovat ani z později (15. 11. 1954) vydané přídělové y „Čd 294/54“ (vystavené Zemědělským odborem rady ONV v Pelhřimově, pro přídělce pod označením „Čsl. stát – obec Červená Řečice, předáno do operativní správy MNV v Červené Řečici“). A i pokud by snad podmínky přechodu pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce, jež stanoví , byly vskutku splněny, pak – pokračuje odvolací soud – nemohlo vlastnické právo k pozemku na prvního žalovaného platně přejít (k 1. 7. 2000), neboť v té době již platilo ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), jež zakazovalo nakládání s původním církevním majetkem do doby přijetí právní úpravy řešící restituci tohoto majetku a kdy úkony porušující tento zákaz jsou absolutně neplatné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených; jako dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení věci, a to jak v otázce týkající se podmínek přechodu věcí představujících historický majetek církve z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle , tak i v otázce dosahu účinků blokačního ustanovení na přechod tohoto majetku (zdali toto ustanovení bránilo přechodu původního církevního majetku i v režimu později přijatého ustanovení ). Ve vztahu k první otázce dovolatel namítá, že v dané věci jde o typický přídělový majetek podle , kdy existenci přídělu prokazují y podle odstavce 3 tohoto ustanovení a kdy přídělovou u, vydanou Zemědělským odborem rady ONV v Pelhřimov byl toliko završen přídělový proces, jenž byl zahájen před 1. 1. 1950 (jak – dle námitek dovolatele – prokazuje dne 22. 9. 1948 vydaný grafický přídělový plán, přezkoumaný dne 12. 4. 1949 ministerstvem zemědělství a vyhotovený v součinnosti s příslušnou rolnickou komisí, spolu s jeho textovou částí, konkrétně pak „Návrhem přídělu půdy a budov pro katastrální území červená Ř.“, v němž je jako přídělce označena „obec Č. Řečice“ a jako přidělovaný pozemek „role č. 404/1“). K prokázání přídělu obci ve smyslu – dle názoru dovolatele – postačí jakýkoliv z dokladů v tomto ustanovení příkladmo vyjmenovaných. Za nesprávný považuje dovolatel i závěr o dosahu blokačního ustanovení i na přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle , jde-li o přechod přídělového majetku podle tohoto zákona, kdy dovolatel poukazuje i na aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyvozuje, že blokace historického majetku církví, provedená , přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí či krajů nevylučovala. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, dovolání za nepřípustné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum, kdy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017 (k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „ “).

Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti ( ).

Dovolání je přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka podmínek přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obce podle , jakož i otázka dosahu ustanovení na případy přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle ), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu , jež takto provedl bez jednání ( věta první ), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Zmatečnosti ( , a b/ a ) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozhodnutí odvolacího soudu se zakládá hned na dvou samostatných, na sobě nezávislých důvodech – 1) byly-li v nyní posuzovaném případě splněny předpoklady pro přechod předmětného pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce (prvního žalovaného) podle , resp. 2) zdali tomuto přechodu bránilo ustanovení , přičemž ani jeden z těchto důvodů – v konfrontaci s relevantní právní úpravou (s přihlédnutím k její interpretaci a aplikaci i v aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , spolu s další zde citovanou judikaturou) – neobstojí.

Podle do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle .

Podle (ve znění ) do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy,

nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (srov. ). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou u svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (srov. ). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (srov. ). Ustanovení a 5 se použije pro nemovitosti uvedené v odstavci 1 obdobně (srov. ).

Účelem bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. , či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ). Účelem , jímž bylo do včleněno ustanovení , se stalo – jak patrno i z jeho – mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku majetkové samostatnosti obcí. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. ). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom dovodila, že i výčet způsobů prokázání přídělu podle je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. , a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. ).

Z citovaných ustanovení zákona ( a ) přitom vyplývá, že nemovitosti vyjmenované v ustanovení vykazují jiné znaky než nemovitosti uvedené v ustanovení (dle nějž je třeba vzniku obecního vlastnictví do 31. 12. 1949), totiž že jde o nemovitosti, jež byly obcím jako přídělcům přiděleny nebo byly pro obec jako přídělce schváleny; podmínka převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování) nemovitostí, ustanovením vyžadována není. Pro aplikaci tohoto ustanovení, jež představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž tento zvláštní zákon spojuje přechod vlastnického práva státu na obec (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. ). Ke stejnému závěru (jde-li o rozsah majetku vymezeného ustanovením ) dochází i odborná literatura (srov. Kišš, P.: Restituce majetku obcí, 1.vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2005).

Na tomto místě sluší se připomenout i závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu prezentované zejména v nálezu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. , v němž Ústavní soud – k otázkám výkladu a aplikace ustanovení a – uzavírá, že „restituce historického majetku byla v založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle je pak pouhým doplňkem restituce podle a přechodu podle (srov. výslovnou dikci i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle nebo “)“. K těmto závěrům se Ústavní soud později přihlásil např. i v nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. .

V konfrontaci s těmito závěry neobstojí pak právní posouzení věci odvolacím soudem, jestliže za jednu z podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na obec dle považuje i reálný výkon vlastnického práva obcí (k nemovitostem přidělovaným zde v procesu přídělového řízení podle zákona č. 142/1947 Sb.) do 31. 12. 1949, a to ať již v podobě odvolacím soudem uvažovaného faktického hospodaření, nebo (přiléhavěji) držby nemovitostí (k tomu srov. i rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež se aktuálně projevila např. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ). V dané souvislosti je pak třeba mít na paměti i to, že i výčet titulů dle je toliko demonstrativní a že z hlediska interpretovaného ustanovení není zásadní, bylo-li (již dříve započaté) řízení o přídělu nemovitého majetku dokončeno až po 31. 12. 1949 (kdy obce jinak zajisté ztratily majetkovou samostatnost a nemohly do svého vlastnictví nabývat majetek a jejich hospodaření bylo součástí národního hospodářství; § 31, 32 zákona č. 279/1949 Sb.). Se všemi dovolateli k tomu předestřenými relevantními okolnostmi o procesu přídělového řízení (prokazatelně započatého před 1. 1. 1950 – viz schválený grafický přídělový plán, jakož i další y označené k prokázání skutečnosti o uvažovaném přídělu pozemku ve prospěch identifikované obce), se však odvolací soud vypořádává v míře nedostatečné a i z tohoto pohledu jsou jím učiněné závěry přinejmenším předčasné.

Argumentace odvolacího soudu závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. (či z rozsudků ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. , a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. , jež na prvně označený rozsudek odkazují), přiléhavá není, jestliže odvolacím soudem vyvozovaný kategorický závěr, že k přechodu vlastnického práva na obce dle je třeba reálného výkonu vlastnického práva obcí v době před 1. 1. 1950 (faktického hospodaření) v těchto rozhodnutích obsažen není a uvažované hospodaření obce v nich dovolací soud zmiňuje spíše jako jednu z okolností, jež v jím tehdy projednávaných konkrétních věcech mohla mít relevanci v rámci posuzování celkového procesu přídělového řízení (tam, kde k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. 12. 1949, resp. k obojímu dokonce vůbec nedošlo). V případě odkazovaného rozsudku ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. , jde pak o zjevnou diskontinuitu (či exces) při vydání přídělové y (v roce 1978) s přídělovým řízením.

Nesprávné je i pak právní posouzení odvolacího soudu v otázce dosahu tzv. blokačního ustanovení i na případy přechodu vlastnického práva státu na obce dle , jež nastaly v době po účinnosti tohoto blokačního ustanovení (24. 6. 1991), tedy i na přechod dle cit. zákona (ve znění ), k němuž – byly-li pro tento přechod splněny zákonem stanovené podmínky – došlo

ex lege

s účinky k 1. 7. 2000.

Podle (ve znění účinném do 31. 12. 2012) majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.

Podle , , ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (k jeho aplikaci srov. i , ) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného zákona o půdě (či ), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněném pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vyslovil závěr, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. ).

Uvedené závěry – argumentačně podepřené i judikaturou Ústavního soudu (viz zmiňované nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 38, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , bod 292) – označil dovolací soud za plně přenositelné i na případy přechodu věcí z vlastnictví státu představující historický církevní majetek do vlastnictví krajů, k němuž došlo v souladu se ke dni 1. 1. 2003, tj. po přijetí obsahujícího zmíněné blokační ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , či aktuálně např. i rozsudek ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ) lze pak uvedené závěry obdobně vztáhnout i na případ přechodu majetku státu na obce v režimu ustanovení , jenž nastal

ex lege

ke dni 1. 7. 2000 (k němuž je nutné provádět výklad dotčeného ustanovení), kdy ani tímto zákonem stanoveným přechodem vlastnictví na obce také nebyla jakkoliv popřena či znemožněna možnost pozdější restituce tohoto majetku (byla-li by taková vůle zákonodárce) a kdy legálnímu přechodu majetku do vlastnictví obce, při splnění podmínek uvedených v , nebyla na překážku skutečnost, že předmětné pozemky historicky náležely církevní právnické osobě (či jejímu právnímu předchůdci), byl-li i její případný nárok na vydání pozemků – s ohledem na absenci zákonného rámce pro jeho uplatnění v době zákonem stanoveného přechodu – tehdy zcela hypotetický.

Uvedené závěry nejsou pak v kontradikci ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. , v němž Ústavní soud současně akcentoval, že „zatímco využívá konstrukci přechodu /viz již jeho název/, blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje

ius disponendi

toliko pro případy převodu“, a kdy i z tohoto důvodu shledal úvahu stěžovatele o absolutní neplatnosti obnovení /přechodu/ vlastnictví za teoreticky vadnou).

Z uvedeného vyplývá, že ani právní posouzení odvolacího soudu, podle nějž přechodu předmětného pozemku (byl-li původně před svým přidělením obci historickým majetkem církve) do vlastnictví obce podle bránilo ustanovení (že snad takový přechod byl dokonce stižen absolutní neplatností), neobstojí.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s na něm závislým nákladovým výrokem zrušil ( ). Protože důvody rozhodnutí (jde-li o právní posouzení prvořadé otázky přechodu vlastnického práva k pozemku dle ) platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věty druhé ).

Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2018

Mgr. Petr Krauspředseda senátu